JAN ZEMAN
31. května 1978 jsem, vyprovokován okolnostmi, vyrazil s velkým batohem na zádech na třídenní přechod Krušných hor. Na začátku jsem se symbolicky zastavil na zřícenině Supího hradu Kyšperk, nechal tam v zazátkované láhvi pod kořeny buku vzkaz: Volám všechny trampy!, vystoupal na hřeben Krušných hor a dál po něm směrem západním šel či spíš pelášil, popoháněn okolními uschlými smrkovými lesy, značka exhalační zkáza. Nakonec s asi 150 kilometry v nohou jsem výlet ukončil v Horní Blatné. Po té jsem napsal svou první báseň Poslední máj v Krušných horách 1978. Byla silně poplatná Karlu Hynku Máchovi a jeho nesmrtelné romantické básni Máj. Odsuzovala zničení lesů Krušných hor průmyslovými exhalacemi, které jsem v básni posílal na Pražský Hrad. Aby se zelenaly svahy Krušné, aby tu nestrašily lesy uschlé. Vsouvali se mi do ní klasikové české sociální balady Petr Bezruč a Jiří Wolker. Je to vůbec báseň?, ptal jsem se sám sebe. Při následné soutěži v zájmové umělecké činnosti na Vysoké škole ekonomické jsem s ní obsadil v kategorii poezie druhé místo a za přednes sklidil slušný potlesk. Verše a ochrana brutálně ničeného životního prostředí nejen Krušných hor se mi staly celoživotní láskami.
Psal jsem další a další básně. Ke krušnohorským lesům přibyl Ďáblův chřtán (královské, později okresní město Most přeměněné na povrchový velkolom na uhlí), smog v Ústí nad Labem, který mě do roka donutil opustit mé první pracoviště atd. atp. Nejen severním Čechám hrozila ekologická katastrofa. Vážné ekologické problémy sužovaly naše četné regiony, města, obce, pole, řeky, lesy nejen u nás. Psal jsem i romance z naší přírody, zvláště z Českého krasu, kolébky mé turistiky a amatérského jeskyňaření.
Jen s milostnými básněmi jsem byl dlouho opatrný. Ne že by mé srdce pro tu či onu sem tam nehořelo a že bych se k jeho získání nepokoušel použít i verše včetně svých, ale „tajemná“ dívka z Českého krasu nedávala části mého okolí spát. Neměla mně být dopřána. Nakonec ji ode mě odvrhl kouř z cigarety, který mi foukla do otevřených úst, když jsem jí chtěl dát pusu. Situaci nezachránila ani nádherná příroda srdce Českého krasu, přírodní rezervace Karlštejn oné prvomájové noci.
Po 5. prosinci 1986 jsem se v psaní básní na pět let odmlčel. Poté jsem ve slovenském Namestovu začal psát básně, odsuzující rozbíjení mé vlasti – Československé republiky – a básně věnované mé první ženě Katarině, která se rozhodla dát přednost rodným Vysokým Tatrám před Prahou, stále více zachvacovanou hysterií antislovakismu, rozdmýchávanou tzv. demokraty. Krátce poté tzv. čeští a slovenští demokraté nedemokraticky bez referenda popravili naši vlast – Československou republiku. Čeští vládci sice do omrzení opěvovávali tatíčka Masaryka, ale jeho základní dílo a odkaz – Československou republiku – svévolně zlikvidovali, proti vůli většiny obyvatelstva, nejen slovenského.
První báseň mi otiskl Ekologický bulletin v roce 1990. Balada o supovi popisovala posledního českého supa, kterého vyštvaly exhalace a záplava bezohledných turistů z národního parku Krkonoše do válkou zničeného Bejrútu, kde ho zabila mašinérie tamní občanské a intervenční války. Později se mé básničky občas objevily v Haló novinách, ve sborníčcích či profilech literárního klubu Mělnický Pegas ad.
Po rozbití Československa v zemích českých na mnoho let zavládla trhovecká pravice. Vydávat básně v atmosféře čištění knihoven (ediční plány byly vyčištěny od nežádoucích autorů krátce po převratu ze 17. listopadu 1989) pro mne, prý starou strukturu? Prý šílenost! Ne tak zcela. Na prvního máje a jiných akcí Komunistické strany Čech a Moravy nabízel sbírky básní své i mladičké Evičky Hrčkové dělník z kladenské Poldovky Jan Valný. Byla s ním rozumná řeč o mnohém. Prodával sbírky básní za cenu nákladů na vytištění, aby se vyhnul komplikacím s orgány daňové správy. Varoval mě před komisionálním prodejem poezie.
Vybral jsem své básně – Ekologické balady – dějem domácí z dob před rokem 1989, které jsem považoval za publikovatelné, a v srpnu 1993 je vydal vlastním nákladem, což znamená i s vlastní distribucí. Značka „ztráta úroků, pokud se podaří celý náklad prodat,“ dále prochozených bot na akcích, kde sbírku básní autor nabízí, a samozřejmě velkou trpělivost. Kolega Jarda Starec mi pro sbírku Ekologické balady poskytl několik svých černobílých kreseb. Na titulní stranu přišla kresba ptáka v kleci. Šlo o xerokopie, sešité drátky sešívačky. Útlocitní prominou. 300 kusů této tenké sbírečky se mně podařilo během jednoho roku prodat za cenu nákladů na vytištění. Kupovali si ji ekologové, účastníci levicových akcí a další.
O rok později jsem vydal Ekologické balady, 2. rozšířené vydání v nákladu 1000 kusů, aby prodejní cena byla únosná. Již nešlo o xerokopie, jinak se od předchozí lišila jen počtem stran asi dvaapůlkrát vyšším a zahrnutím básní-balad také z doby po roce 1989. Proroctví, že brzy po roce 1989 přijdu o náměty na ekologické balady, se nenaplnilo. Sbírka se prodávala dobře, byť se prodej vysokého nákladu protáhl na řadu let. Zatímco recenzent ekolog ji cenil za kritiku starých i nových ekologických zlořádů, kolega básník Honza Valný a literární kritik Alexej Mikulášek k ní byli hodně kritičtí, podobně později k Československé apokalypse.
Sbírečku básní o nezapomenutelném ekologovi (Josefu) Vikimu Vavrouškovi, tragicky zahynuvšímu i se svou dcerou Petrou v lavině v Západních Tatrách 18. března 1995, jsem napsal v žalu krátce po tragédii. Jitřit zraněné ekology jsem si tehdy netroufl. Vydal jsem ji vlastním nákladem 1000 kusů až v lednu 1997. Od Vavrouškovy vdovy Evy se mi podařilo půjčit si a oskenovat Pepovu a Petřinu fotografii. Fotky Vavrouška byly kupodivu silně deficitní. Sbírečka šla na odbyt, byť při vysokém nákladu se prodávala řadu let. Několikrát jsem musel vysvětlovat, že Petra nebyla mou láskou, byť jinak byla i mně sympatická.
Vydat sbírku básní Československá apokalypsa se v levicových a vlasteneckých kruzích léta považovalo za sebevraždu. Tedy, v letech vlády likvidátora Československa Václava Klause vcelku oprávněně. Od července 1998 ale u nás vládla ČSSD, byť jištěna opoziční smlouvou s Klausovou ODS. Vydal jsem ji na vlastní náklad 2000 kusů v květnu 1999. Na titulní straně mapka sametově rozbíjeného Československa a československá červenomodrobílá trikolóra, nahoře drobné fotky prezidentů – budovatelů – Československa, dole prezidentů likvidátorů, hlavou dolů. Fotografie prezidentů mi půjčila k oskenování ředitelka Muzea dělnického hnutí paní Eliášová. Sotva překvapí, že se hodnocení sbírky značně lišilo podle politického zaměření čtenářů. Při vysokém nákladu byla doprodána až 1. května 2014.
Vlastní náklad a prodej sbírek básní umožňuje setkat se později s částí sbírku si koupivších a mít určitou zpětnou vazbu se čtenáři.
Kamarád Zděnek Stejskal mně pomohl postavit si vlastní internetovou stranu, na které jsem umístil své méně významné sbírečky básní Skandinávie, Dolomity, Z rumunských, bulharských a řeckých hor a podhůří, Albánie, Z bývalého SSSR, Moravský kras, Pěšky, Vodácké, Medvědiny a také některé odborné materiály. Po letech stránku zničil mně neznámý hacker. Pravda, někteří básníci internetem opovrhují. Patřil k nim i Honza Valný, než ho krutá finanční nouze donutila změnit názor.
V březnu 2003 jsem vlastním nákladem 1000 kusů vydal svou tenkou sbírku básní Tři romance – lyricko-epickou Romanci o Českém středohoří, pendrekovou Romanci o září 2000 v Praze a exotickou Velkou romanci o afgánských supech. Ilustrace mně nezištně nakreslil mistr Pavel Novák. Prodává se dodnes.
V červnu 2006 jsem vlastním nákladem 1000 kusů vydal svou poměrně tlustou sbírku básní Ekologické balady podruhé s oddíly Velká balada povodňová, Velká balada černobylská, Velká balada kůrovcová, Balady z dopravy, Balady z přírody a Balady z energetiky. S původními Ekologickými baladami se prakticky nepřekrývala. Sbírka se prodávala špatně. Nejen mezi ekology. Nešlo přitom jen o mnohé mladé, kteří ji štítivě odložili, když se do ní podívali a zjistili verše. Psalo se, že mladí nečtou. Domácnosti prý mívají bez knihoven. Slušnou knihovnu už trh nenabízí. Pro nerentabilitu z knihkupectví téměř vymizela poezie. Prý ji až na pár básníků nikdo nepostrádá. Někteří tomu říkají kulturní revoluce. Ministerstvo kultury za úspěch považuje knihkupectví plná knih. Že kvalitou jsou prodávané knihy z velké části brak, je prý jen malá vada na kráse, stejně jako rychlá cesta mnoha knih vydaných za vlastní nebo sponzorské peníze do stoupy. Stát změnou zákona o dani z příjmu postavil mimo zákon komisionální prodej sbírek básní.
Dál nabízím své poslední dvě vlastním nákladem vydané (vytištěné) sbírky básní. Jejich prodej jde pomalu. Líp na tom nejsou ani velikáni české poezie. Na nákladnou propagaci svých literárních děl nemají peníze. Praxe platit si za vydávání svých knih je drsná, ale reálná. Autorská práva? Nenechte se vysmát! Tedy, vykukové se jich domáhají i u starých lidových vtipů, které někdo z vystupujících řekne na veřejné akci s tím, že si je vydali knižně a tím i přivlastnili. Ale autorská práva k poezii, kterou nikdo nepotřebuje? Kapitalismus bez regulí… Českým básníkům nezištně pomáhá časopis Divoké víno, který se jeho zakladatel, obětavý Ludvík Hess, rozhodl v roce 2003 začít po třicetileté přestávce znovu vydávat. S ohledem na finance jde o internetový časopis. Přiznat si, že pro nezaměstnaného básníka bez příjmu jde o podanou záchrannou ruku, nebylo lehké. Zkusil jsem do Divokého vína poslat soubor básní Moravský kras. Dějem stará třetina básní ze souboru Moravský kras v Divokém vínu vyšla. Poté v Divokém vínu vyšla mírně zkrácená báseň Svatá umělecká čtveřice. Báseň Stařičká vrba je přírodní lyrikou. V básni Musel býti hodně tvrdý jsem se vysmíval našimi vládci požadované hrdosti na naši euroamerickou civilizaci a připomínal její hrůznou bilanci – bezpočet zničených a často i vyvražděných civilizací, krutý kolonialismus, dvě světové války, balancování na hraně třetí světové jaderné války, nastupující světová ekologická katastrofa, atd. V Divokém vínu se objevilo mých pět básní o podivných oslavách 17. listopadu 2014 na Albertově v Praze, dále Balady z kultury (před rokem 1990), Československo 1938–45, Husitská revoluce 1419–36, Balady z kultury 1989–2003, Ekologické balady ze světa ze starých dob (před rokem 1945). Ano, jde o malý zlomek mé nejstarší a zdaleka nejrozsáhlejší sbírky básní, pro niž čerpám náměty zejména ze své odborné profese – ekonoma ekologa. Ožehavá je otázka, co bude dál. Básníci dosud nevymřeli, byť byli vyhnáni z knihkupectví do antikvariátů, kde se budou ještě nějakou dobu vyskytovat. Může prý za to bohatá kvalitní vydavatelská činnost dnes tolik proklínaného a cenzurovaného socialismu. Domácí i světová básnická klasika bude ale postupně stále vzácnější. Jak si trpce stěžoval Honza Valný, chudí básníci dnes musí nabízet svou tvorbu zadarmo a šířit ji pomoci e-mailů. Řád pátera Koniáše by prý u nás neprošel, kvalitní knihy ale nemusí být páleny na hranicích. Stačí vytvořit podmínky, aby nebyly v knihkupectvích. Zbytek už obstará pracka trhu. Zřejmě jedinou možností pro chudé básníky bude internet. Svoboda a demokracie prý zvítězily. Že je kultura pod drnem a že občas chudého poetu doženou k sebevraždě, je prý jen malá vada na kráse.