ZDENĚK HRABICA

Hned v úvodu je třeba čtenáře upozornit, že Jaroslav Čejka, autor svědeckého a současně fiktivního retrorománu Most přes řeku zapomnění doslova balancuje na rozmezí krásné literatury a literatury faktu. Sám přiznává, že po různých skicách, z nichž první byly jeho předčasné paměti, které vyšly pod zdvojeným názvem Aparát – Soumrak polobohů už počátkem devadesátých let, teprve před čtyřmi lety konečně přišel na to (cituji): … jak to všechno napsat – jako beletrizované memoáry člověka, který svůj příběh filtruje, dochucuje a dobarvuje (ale nepančuje) tak, aby nezkreslil historické události, a přitom nepoškodil žijící osoby, jež mu posloužily coby modely k postavám spleteným z různých osudů jako velikonoční pomlázky.

Před rokem jsem byl shodou okolností u toho, když dokončoval poslední verzi svého textu. Náhodně jsme se totiž v říjnu 2014 potkali v Priessnitzových Lázních Jeseník. A oba jsme odbíhali od procedur a vycházek – jeden z nás k započaté a druhý ke končící práci.

Čejkovu novou knihu Most přes řeku zapomnění jsem si však přečetl až teď – přečetl jsem ji jedním dechem. Těšil jsem se na každou její novou stránku, která se mi otevírala před očima. Zdaleka ne všechno, co prožil autor, mohu posuzovat či srovnávat na základě vlastního poznání a také vše nemohu svědecky potvrzovat nebo naopak vyvracet.

Znám autora od mládí do zralosti a poznal jsem mnohé z toho, čím v životě prošel, než se stal novinářem a uznávaným básníkem. Postavy jeho románu přede mnou i po letech znovu ožívaly, včetně svého neopakovatelného ptydepe a amorfnosti, které dům na Nábřeží (oddělený od pouličního provozu tunelem nazývaným Husákovo ticho) paradoxně spojovaly s Kafkovým Zámkem. A čtyři hlavní oficiální hráči, působící tu tenkrát pod jednou střechou (Mirek, Smolík, Tajemník a Generální), i vzdušnou čarou odtud nepříliš vzdálený nájemník domu z Engelsova nábřeží (Absurdní dramatik), jako by znovu hráli své historické role a přitom se ke mně obraceli svými – pro většinu čtenářů nejspíš neznámými – tvářemi.

Jestliže Čejkovu vlastní roli v dobovém politickém karnevalu označuji za roli „vši v kožichu“, neznamená to nic pejorativního. Jeho subjektivního líčení vlastních zážitků (snad až na ty erotické) si velmi cením, protože znamená nejen nevšední příspěvek do kolektivní paměti národa, která nemůže být jen výsledkem bádání jednoho jediného ústavu, ale i skutečný objev pro nezúčastněné pamětníky, stejně tak jako pro čtenáře později narozené. Znovu totiž rozehrává drama doby, v níž jsme vyrůstali, vzlétali, dojímali se i padali a – řečeno s Karlem Krylem – nejednou i ryli držkou v zemi. Pokud jsme k tomu ovšem měli chuť a odvahu.

Sami jsme v ní totiž také statovali, přizváni do komparsu.

Most přes řeku zapomnění je čtení o době dávno i nedávno minulé, ale i o době současné. Nejde v žádném případě o literární dílo určené k nekritickému přijímání. Spíš ke kladení otázek. Obnažuje krutost a zvlčilost včerejších i současných poměrů na českém kulturně-politickém dvorečku. To Slováci byli jiní kabrňáci, ti svou inteligenci v přelomových situacích nikdy nelikvidovali s takovou důsledností, jako to umějí Češi, když přijímají svá „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti!“ a jiná „kladiva na čarodějnice“.

Když se kácí les, létají třísky, říkávalo se kdysi. Ale nevím, nevím, jestli si to budou chtít někteří čtenáři připomínat. Zato vím, že z Čejkových návratů, kterými se znovu zaplétá s politikou, se může leckomu rozlít žluč v těle. Dotknou se totiž každého, komu dějiny zkameněly v neměnný a nedotknutelný pomník.

Čejka se navzdory nepřízni doby propracoval od údělu dítěte narozeného do „špatné“ rodiny, politicky nespolehlivého a odmítaného živlu až k bráně pověstného sídla s Petrovými klíči, kde se rozdávaly „rudé knížky“, jež byly pro někoho jen příležitostí k pracovnímu uplatnění, pro jiného permanentkou na lyžařský vlek ke kariéře a pro někoho startovním číslem k obřímu slalomu spojenému s pokusem o změnu nedýchatelných poměrů.

Teprve postupně se ukazuje, že těch posledních bylo nemálo. Slováci, kteří měli disidentů jako šafránu, by řekli, že jich bylo neúrekom.

Skutečnost, že autora, který musel jít po maturitě srůstat s dělnickou třídou na stavbu a po roce 1969 stavěl kulisy v tehdejším Tylově divadle, takže jako dělník a nestraník unikl smršti stranických prověrek, aniž by se musel poskvrnit povinnou lží, normalizační epocha na svém konci, v době soumraku polobohů, vyzvedla v průběhu roku 1989 do významné funkce zástupce vedoucího oddělení a současně vedoucího odboru kultury ústředního výboru KSČ, je paradoxní a téměř neuvěřitelná. Chvílemi se zdá, jako by v osobě hlavního aktéra románové fikce Ivana Hartla (autorova alter ega) udělali kozla zahradníkem. Do gorbačovského pěrestrojčení se vrhl s vervou, nikoliv však slepě. Jeho počínání nebylo donkichotské, ale střízlivé a realistické. Orodoval za normalizací postižené umělce, prosazoval jejich hry na česká jeviště a knihy do edičních plánů nakladatelství, pomohl s vypuštěním tzv. trezorových filmů z regálů zapomnění na plátna kin a hledal dokonce i možnost, jak vyspravit polámaná křídla Absurdního dramatika.

Ale nadarmo se neříká „Za dobrotu na žebrotu“ a „Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly“. Po každé válce se překreslují hranice a po každé revoluci se přepisují dějiny. A profesionální přepisovači se už postarali, abychom si všichni už jednou provždy nesli na čele cosi jako Kainovo znamení a na klopě obdobu Davidovy hvězdy. Nenávist, lež a princip kolektivní viny zvítězily nad slibovanou pravdou a láskou.

Tleskám Slovence Gábině Rothmayerové za řádky napsané na okraj Čejkovy knihy ve slovenském Novém slově a nemohu si odpustit citaci: „…ale vítězové (kterým vydatně v oné funkci pomáhal) rozhodli o jeho spisovatelském nebytí. A možná ne oni, možná právě ti, kdo měli černé svědomí, neboť v časech nepohody nedokázali být hrdiny – tak jsou jimi dodatečně… Včerejším soudružkám a soudruhům stačilo bleskově se zorientovat (pars pro toto M. Čalfa – /a jeho Marienka, v roce 1996 po tři měsíce moje vedoucí v Junkově Chemapolu, než mně vyhodili – pozn. ZH/ – ale řada je dlouhá, dlouhá…), rychle posloužit vítězům a aby to bylo v richtiku, působivě spáchat sebekritiku, nakydat na svůj život, neboť konec konců – to ne já, to anonymní zločinný režim, působil jiným lidem problémy… A potom už šup do nového režimu, abychom si jej zasloužili, plivat na bývalé soudruhy…“

Lépe bych to sám nenapsal! Když autor bez zaměstnání a na dlažbě „plné příležitostí“ plynoucích z nabyté „svobody a demokracie“ v roce 1990 projevil zájem o neobsazené místo sanitáře v nemocnici, razítko ÚV KSČ na příslušné stránce občanského průkazu mu vystavilo stejnou stopku, jako když se ucházel o jiná zaměstnání. Kdybych to nezažil v jiné podobě na vlastní kůži, možná bych tomu ani nevěřil. To jiní házeli takové občanky a stranické legitimace buď tajně do kanálů, nebo manifestačně (třeba na znojemském Václavském náměstí) do kontejnerů. Taková to byla doba.

Autora však jeho negativní zkušenosti nevyvedly z míry, neboť pochopil, že litovat může nenaplněných ideálů, ale ničeho jiného. Jaroslav Čejka ve svém románu nastavil zrcadlo době, sobě i lidem, které poznal. Některým rovné a čisté a jiným satiricky zakřivené a poseté skvrnami. To podle toho, o jaké si svým životem sami řekli.

Jaroslav Čejka je prozaik, který ve své tvorbě nezapře zvídavého novináře se sloní pamětí a subjektivními zkušenostmi. Ale nakladatel dal v závěru knihy slovo i někdejšímu disidentovi Milanu Uhdemu, aby přispěl svým pohledem z druhého břehu. A je to pohled, který knize dodává další rozměr.

Co říct závěrem mé čtenářské reflexe, která si nedělá nárok být literárně kritickou recenzí? Snad jen tolik, že Čejkův román ve mně posílil víru ve dvě prastaré pravdy, z nichž ta první zní: „Život je krásný!“, zatímco ta druhá: „Psi štěkají a karavana jde dál!“

P. S. Retroromán J. Čejky Most přes řeku zapomnění vydalo nakladatelství Novela Bohemica, Praha, 2015