JAROSLAV VÁŇA

Lumír Nouzal se zabydlel v domě po rodičích. Ve městě, které bylo satelitem Olomouce, na místě zvaném periferie centra. Byl s tím spokojený. Z okna pracovny měl výhled na zahradu, kde se v kulturách upravovaných lidmi stále něco dělo. Přelety ptáků, jejich hladké přistání do zeleně trávy, pozornost, kterou tomu věnovaly kočky, reakce psů s alarmem krátkého, vzteklého štěknutí. Středně vysoké stěny zabydlených pokojů byly přetížené obrazy dříve i nyní uznávaných umělců. Po rozích postávaly sochy v nadstandardních velikostech, s úctou k nim shlížely menší, komorní. Možná si v noci mezi sebou povídaly o všem, co se v pokojích dělo, když byly odsouzeny k dřevěnému mlčení. A všude spousta knih. Dobrých, horších i špatných. Všeobecně uznávaných i zapomenutých. Žijících způsobem, jakým žijí mnozí lidé. Těsně pod povrchem stropu se tísnily staré, oprýskané, mnohdy drátem vyztužené džbány. Jejich dekor byl vzpomínkou na dávno zapomenuté lidové umělce, kteří jim vdechli život ze zcela jiných důvodů, než pro které zde byly namačkány na sebe ještě dnes. Vše ostatní sloužilo pohodlnému životu, kterému dával teplo krb rozdělený ve střední části širokou dřevěnou rampou a obkladem z umělého pískovce. V jeho sopouchu byla zazděná pískovcová, na bílo natřená rozeta. Tu mu daroval bratr, jako přebytečný artikl, s kterým se setkal někde na dávno zapomenuté půdě cizího rodinného domu. Na stole, v půdním prostoru pracovny, postával stále připravený počítač a v záchytné svorce stál Slovník synonym a frazeologismů. Stál tam již dlouho. Nikdo jím nepotřeboval listovat, ale co kdyby přece jen… A když se tak stalo, byla deska stolu pokryta jemně zvířenou trochou prachu a pachem typickým pro dlouho neotevřené knihy.

Lumíru Nouzalovi se příčilo vše, co nebylo morálně čisté. Vadili mu snobové, primitivní a vulgární egoisté, namyšlení sebejistí hlupáci, kteří vědí vše, zapojí se do debaty o všem, vždy umí poradit, pokaždé chtějí okouzlit sami sebou, a proto v hodnocení jiných lidí nebo událostí vyslovují jen kategorické soudy.

Lumír Nouzal chodíval, když mu to čas a potřeby jiných umožňovaly, na obědy do nedaleké restaurace. Navštěvovali ji velmi často učitelé zaměstnaní na olomoucké univerzitě. Dopřál si skromného, raději vegetariánského občerstvení, vše spláchl desítkou z Litovle, pozoroval a poslouchal studenty skákající si do řeči a byl rád, že není profesionálním pedagogem.

Jednou opět obědval téměř navečer. Restaurace byla s výjimkou jeho stolu hodně obsazená. Vešly dvě ženy. Zeptaly se trochu zbytečně, zda má u stolu volno, a aniž čekaly na odpověď, přisedly.

„Škoda, že je tak plno. Znamená to hodně kouře, a ten zrovna k jídlu nepotřebuji,“ řekla polohlasem černovláska s úzkou tváří, podobná anglické lady.

„To mně vadí spíš prázdná jídelna. Nevím proč, ale zanechává to ve mně dojem, že je neoblíbená pro svou kuchyň a já v takové restaurace ztrácím důvěru,“ řekla slovansky vyhlížející odbarvená blondýna s modrýma očima víc k Lumírovi než k společnici, s kterou přišla. Pochopil to jako výzvu k rozhovoru. Její nenucenost se mu zdála příjemná a milá. Usoudil, že bude mladší asi o deset let, ale jistý si tím nebyl. V blondýnkách je vždy možné se plést.

„Musím si ji zapamatovat. Co kdybychom se někde náhodou potkali?“ Měla hezkou, inteligentní tvář. Oválnou, a přesto výrazně modelovanou. Oči tmavě modré, takové, které se dokázaly dívat zpříma. Když chtěla promluvit, stáhly se jí k okraji duhovky a dalo se v nich číst o skryté, vnímavé povaze. Trvalo to vždy jen chvíli. Pak je sklopila, pohlédla na svá prsa panny a objevil se v nich záblesk letmého, sotva postřehnutelného vzdoru. Dovolil si pár otázek. Byla vdaná, manžel byl architekt – vodař, a byl často na dlouhých služebních cestách. Dokázala o něm mluvit, nebyla v tom však skryta výstraha, ani obavy. Vyučovala filozofii umění, měla dvě děti a bydlela v místě, z kterého bylo vidět na celou hanáckou rovinu, a o němž psal nejeden básník. Jmenovala se Lada. Příjmení nevyslovila.

„Škoda,“ říkal si v duchu krátce Lumír, který byl zapřisáhle svobodný.

Pak se jejich setkávání u oběda stalo pravidlem. Lumír chodil přesně, tak jako nikdy dříve. Když se společné stolování stalo samozřejmostí, troufl si dohodnout s ní schůzku. Viděl ji přicházet již z dálky. Vybírali si místa, kde jim intimita zaručovala nerušený rozhovor. Jemu, který se nemusel před nikým skrývat, začala taková pokoutnost časem vadit. Ona se chovala, jako by neměla žádnou minulost ani současnost. Nechala se dokonce doprovázet až domů, což přičítal časté nepřítomnosti manžela. Právě to se domníval, když ho jednou pozvala na skleničku vína. Překročil práh, a na chvíli se octl bez dechu. V osvětleném pokoji ho srdečně vítal manžel Lady. Vyrovnal se s tím s nenuceností francouzského gigola. Lumír po chvíli pochopil, že mu nevadí jakékoli návštěvy, protože již dávno svou manželku vyškrtl ze seznamu žen, které mohou vzbudit mužskou žádostivost. Takový postoj umožnil Lumírovi častější návštěvy. Děti se věnovaly svým milým, nebo škole. Nezkoumal to. Ani jeden z nich takový vztah ještě nezažil. Diskutovali o společně přečtených knihách, řešili rozpory v různých názorech na svět, půjčovali si odbornou i krásnou literaturu, poslouchali vážnou hudbu a swing, pletl se do jejího duševního života, a totéž dovolil jí. Úzkostlivě se vyhýbali tomu, aby se jeden z nich stal zpovědníkem svého protějšku. Vyprávěl jí, jak na poslední schůzi politické strany, které dával svou volební důvěru, diskutovali o tom, co je stalinismus. Když dospěli asi k patnácti bodům, pro které se stal nepřijatelným, dopracovali se k závěru, že ti, kterým dřívější režim říkal lid, neměli žádnou reálnou možnost ovlivňovat chod společnosti v zastřešujících vrcholových rovinách. Ideologie, se svými pěti leninskými principy, převálcovala jak vedoucí úlohu dělnické třídy, tak i socialistickou demokracii a odcizila se od systému, který byl označován za marxismus. Vyprávěl též, jak s přítelem šel na oblíbené dvě deci bílého vína a pokoušel se domluvit s dávnými pozůstatky dnes stěží identifikovatelné dělnické třídy. Požádal jednoho z nezaměstnaných o částečné zateplení na půdě vybudované ložnice. Přišli tři. S nabídkou, že jsou ochotni to udělat. Upozorňovali, že materiál je hodně drahý. Cena se vyšplhala na dvacet tisíc. Odmítl je. Byli viditelně rozhořčeni. Dokládali, že tak výhodnou cenu vykalkulovali jen pro něho. Lumír si cenu materiálu prověřil. Odborná firma, zabývající se prodejem stavebního materiálu, mu spočítala, že jeho hodnota je pouhých dva a půl tisíce korun.

„Kam až dospěl zkapitalizovaný proletariát?“ povzdechl si.

„Omezil jsem docházku na schůze. Diskuse, které se tam vedou, jsou bezzubé. Spočívají na pouhém konstatování stavu věcí, zato vždy končí nářkem přítomných nad vlastním osudem. Neuvědomují si, že jsou částečně jeho strůjcem. S takovými stařeckými postoji revoluce nehrozí a evoluce je vysněným ideálem. Protože pracuje pro druhou stranu,“ uzavřel dilema svých absencí.

Lada chtěla vědět, zda tyto myšlenky uvádí ve své literatuře, nebo alespoň si je zapisuje do poznámek.

„Ne,“ odpověděl ještě podrážděně. „To se mám pouštět do soutěžení, nebo nedej bůh, vedení pouťových diskutérů, pro které je obtížné myslet v reálných souvislostech znamenajících uspokojivý výsledek? A když to nevyjde, tak se najisto dočkám zrady, osamocení, opatrné distance.

V dobách volnosti ji navštěvoval téměř každý den. Již nehovořili jen o věcech, které rozdělovaly jejich vztah k vnějšímu světu. Domov Lady se mu přiblížil asi tak, jak se teplota vody přizpůsobuje mořským teplomilným živočichům. Ve chvílích pohody si udělali „černou hodinku“, soumrak kryl vzájemné rozpaky a probouzel v nich poetickou náladu srovnatelnou s mileneckou zkušeností. Občas měl dojem, že melodičnost hlasu, kterému naslouchá, mu nahrazuje nejkrásnější árie světa. Chtěl se v jejím vědomí povznést na myšlenku trvalé hodnoty. Na vzpomínku překrývající všechny osobní zážitky, které se rozhodla skrýt před svým okolím. Zdálo se mu, že se to daří.

„Myšlenky, které vyslovujeme, nesmí patřit nikomu jinému. Jsou naše,“ tvrdila podivně zastřeným hlasem.

Lumír ji v neobvyklém rozpoložení chytil za ruku. Přitiskl si ji na rty a hodlal tak chvíli setrvat.

„To jsem nechtěla. To ne. Myslím, že bychom se měli pokusit být jen přátelé. Nestojím o zklamání, které bych musela způsobit. Nepatřím k sexuálně žádostivým ženám. Nenaučila jsem se rozdávat vášeň jen proto, abych malý podíl na ní získala zpět,“ vyslovila sevřenými rty.

Lumír byl překvapený. Výklad jeho jednání se mu zdál být nadnesený. Též nežádal ukvapený vztah, který se zbortí po první intimní zkušenosti. To, jak si záblesk sblížení vysvětlila, ho zklamalo. Rozhodl se odejít, aby oba získali dostatek času ke svobodnému rozhodování.

Vzpomínal na citát, který kdysi dávno četl. Tvrdilo se v něm, že „mezi mužem a ženou nemůže vzniknout plnohodnotná láska, pokud nedojde k fyzickému kontaktu. Mezi mužem a ženou nemůže vzniknout přátelský vztah, protože časem musí dojít k fyzickému kontaktu“.

„Čert aby to vzal! Jak se s tím mám vyrovnat? Jakou mám ještě jinou volbu? Nechci ji ztratit. Má příliš vysokou hodnotu. Stojím o lásku, nebo přátelství?“

Bylo v tom příliš mnoho těžko zodpověditelných otázek. Požádal ji o schůzku asi po týdnu. K jeho velkému překvapení přišla. Tvářila se, jako by se nic nestalo. Lumír se rozhodl pro stejný manévr. V žádném případě ne výčitky. Chodili spolu chladem podzimního počasí dobré dvě hodiny a jejich dialog se vrátil do času, v kterém se sbližovali. Kultura, politika, umění, potíže dětí s jejich dětmi, těžkosti manžela s firmou, exkluzivní dovolená na francouzském pobřeží…

Dohodli se, že se sejdou vždy v den svých narozenin, v předem zvolené restauraci, posedí chvíli u slušného oběda, dostanou ze sebe vše co je tíží a budou se těšit na další příležitost k setkání.

Trvalo to roky. Lada a Lumír si ověřili na vlastní zkušenosti, že přátelství mezi mužem a ženou možné je. Není to obvyklý jev, ale oni to štěstí měli. Stále trvá.

Pak Ladu postihl obvyklý český malér. Tak zvaná sametová revoluce se postarala o zrušení ústavu, na kterém učila a nové zaměstnání jí nenabídla. Filozofka s několika státnicemi zůstala bez práce, zato fakulta nabírala nové a nové učitele. Dočasně se o ni postaral manžel. Přijala funkci obchodní zástupkyně v jeho firmě. Žena s docenturou „za dveřmi“ a později zcela jistě s ambicemi na profesuru, kandidátka věd, se znalostí několika jazyků, byla najednou nepotřebná. Zcela bez uvedení důvodů. Nebylo třeba je udávat. Platily výkřiky z ulice: „Nejsme jako oni.“ Takto postižených komunistů, bez jakkoliv prokazatelné viny, byly tisíce. Dějiny české národní hlouposti se opakovaly. Po několika létech začala učit na střední škole jazyky. Byla to úmorná práce, bez vědeckého a tvůrčího potenciálu. Přetrpěla to. Přátelství s Lumírem se zocelilo, protože prošel stejným osudem. Byl vinen, byl komunista.

Některé revoluce mají i světlé stránky. Uchrání citlivé jedince od pádu do neplodného intelektuálna a od automatismu přejímání zdogmatizovaných, dávno překonaných názorů na svět. To však nebyl Ladin ani Lumírův případ.