BŘETISLAV KOTYZA
Prý, přes Vladivostok… Říkalo se ondy. Dnes spíše naopak: cesta do Vladivostoku vede směrem na západ. Tedy, myšleno světovou stranou, aby nedošlo k omylu. Svět je kulatý a po dlouhém treku na kteroukoliv světovou stranu se vždy vracím tam, kde jsem začínal: domů. Domů, ke svému stolu ve čtvrtém patře paneláku. Domů, kde samotné slovo „domů“ je zaklínací formulí.
Do země „kde zítra již znamená včera“, tedy do země, která nám svojí rozlohou uniká mezi prsty, jezdíval jsem tak často, jak byla příležitost. Tehdy se tato země jmenovala ve zkratce SSSR. Bývalo to finančně přijatelné – proč zapírat. Kupříkladu Francii mám v skrytu duše za svoji kultovní zemi, avšak v Paříži jsem se svým kapesným, dnes i kdysi, za nuzáka. Dnes jsem za nuzáka i ve své vlastní zemi. Svět je kulatý a časy, ty se mění…
Do tehdejšího Leningradu, dnes Petrohradu, mě přivedlo náhodné setkání s mladým cizincem u nás ve Zlíně, městě obuvi, cizincem s delšími vlasy uměleckého či snad tuláckého zjevu. Cizinec potřeboval informaci. Stáli jsme před velkou označenou prodejnou partiové obuvi a on se poptával, kde že je ona prodejna partiové obuvi. Latinka není azbuka. Dali jsme lámanou řeč, já odpověděl na otázku a bylo pokračováno v hovoru. Zvěděl jsem, že je hudebníkem, že píše a uvádí na estrádní scénu své písně. Potřeboval pro sebe na scénu výrazný kostým a chtěl si obstarat „někakije amerikanskyje botinky“, výraznou košili a jeans s pořádným opaskem. Něco extravagantního. Nesehnal z toho nic, protože nevěděl kde, a byl z toho rozmrzelý. Domníval se, že ve Zlíně je již na Západě… Psal se rok 1978. O okupaci roku 1968 nevěděl nic a nechtěl vědět nic. Později jsem pochopil proč, když výhradně jen mezi čtyřma očima byli ochotni mluvit. On a všichni náhodní ostatní; jen ty a já, a nikdo třetí…
Slíbil jsem, že vše později přivezu do Petrohradu. Věděl jsem, že firma pořádá „obchodně výměnný“ zájezd do tehdejšího Sojuzu. Netušil jsem, jaké mě ale čekají problémy! Při celním odbavení po příletu na letiště (u nich) nebyl vůbec žádný zájem o nové „krasivyje botinky“ a ostatní estrádní propriety, včetně půllitrové lahvinky zdravotní slivovice, ale o malou informaci, lísteček, hustě popsanou stránku v zápisníku s tajemnou šifrou.
Můj spolupracovník, (výborný kameraman a slušný člověk Karel K., vášnivý numismatik) – dívá se na mé tlachání již seshora; drž mi místo, Karle – požádal mne, abych pro něj sesbíral kovové mince určitého roku ražby, které mi půjdou pod rukou. Asi takhle: 1k – 65, 3k – 68, 3r – co nejposledněji, atd. Což značí jednokopějku z roku 1965, tříkopějku z roku 1968 atd. Byl jsem pro bdělou ostrahu zcela jistě za podezřelého agenta. Nyní se již jen usmívám veselé příhodě z natáčení, ale tehdy jsem měl opravdu strach. A se mnou i ostatní spolucestující z kapitalistického Česko–Slovenska. Vše dopadlo dobře, pracně a názorně vysvětleno a mně za mou konspiraci sborově vynadáno.
V Petrohradu jsem uložil estrádní kostým včetně „botinek“ do univerzální igelitové tašky, přiložil višně v čokoládě z domova, zakoupil v průjezdu metra kytici karafiátů, zavolal z budky na udané číslo a zamával na taxíka. Čímž jsem se opět dopustil závažné chyby: neoznámil jsem včas soukromou návštěvu zahraničního turisty, aby můj hostitel mohl podat žádost o povolení k zamýšleném kontaktu s cizincem a získat potřebnou bumážku. To já netušil a vesele zvoním na udané adrese. Hostitel vyřešil vzniklý problém s nadhledem: okamžitě svolal nejbližší volné sousedy k sobě domů a tam jsme jedli, pili a radovali se. Všichni společně, žádné spiklenecké jednání, žádné soukromí beze svědků. Ukázalo se, že můj hostitel Alexandr M. je známá a úspěšná umělecká osobnost. Jen ty botinky a extra kostým scházely. Zvěděl jsem, že v tehdejším SSSR se stále platí tantiémy za provozování autorského díla, literárního i hudebního. Jedna či dvě písničky přijaté k vysílání v síti rozhlasových stanic tehdejších svazových republik zaplatí autorovi v tantiémách skromnější celoroční životní náklady. Alexandr M. měl v rozhlasovém vysílání několik svých autorských písní, a dostal jsem darem jejich SP. Dostal jsem i bohatě zaplaceno za přivezené estrádní propriety a dobrou radu pro město Petrohrad: nechoď nikdy a nikam pěšky. Velké vzdálenosti, nebezpečí okradení, neznalost města. Vše jedině taxíkem. Taxík=1 km=1 Kčs (tehdy 10 kopějek). Vzal jsem si k srdci.
Rozepisovat se o tom, jak jsem rublíky utrácel za gramofonové LP desky s hudbou opravdu z celého světa (nutné dobrovolné úplatky, ale neuvěřitelná láce LP!), jak jsem se marně pokoušel najít nějakou kavárnu, vinárnu, restauraci či obyčejnou „pajzu“, abych se dostal „mezi lidi“, jak jsem pracně hledal a nenalezl magazín s vínem a vodkou (kdo v Rusku nepije vodku před jídlem a po jídle, doplatí na to a škaredě), jak jsem se ve městě v noci ztratil (rád chodím pěšky, abych více uviděl) a vystoupal proto po schůdkách do budky na kuří noze, co je zde nad každou větší křižovatkou, abych se sloužícího milicionáře přeptal na cestu (opět moje závažná chyba). Ale to vše již byla i jiná města, jiná doba, a i já byl již jiný. Kdo má rád dobrodružství nečekaných setkání s lidmi, kdo si nezaměňuje národ s oficiální politickou doktrínou, tomu cestu do Vladivostoku vřele doporučuji. Lidé jsou zde vstřícní a nenechají vás hladovět a žíznit. A rozumíte jim a oni chtějí rozumět vám. A kdo má rád panenskou přírodu, nezamhouří oko.
Jezero Sevan
…zní jako zaklínadlo
tisíce a jedné noci
Tak dlouho Šahrazád
držela muslima na uzdě
tak dlouho panenstvím
svírala ve své moci…
Já dostal kvůli jezeru Sevan
kouli z ruského jazyka
bez pardonu
když zkoumal jsem zásadní otázku
zda ruštinářka Vassilisa Překrásná
je naostro či ne
Otázka po létech pozbyla významu a
dřepěl jsem v bufáči U jezera Sevan
a se mnou u vedlejšího stolu
Alibaba plus čtyřicet loupežníků
Černočerní Slavíci Bolševici
duší zářivých blýskavých nožů
slavili rodinnou událost –
Narozeniny děvčátka
Obrázek tak krásný
z medailonu
Do půl hodiny
zpíval jsem vínečko bílé a jiné
za hranicemi jejich stolu
Pomlčím co strhlo se
ceněním bílých zubů v úsměvu
Dodnes tam čeká autobus
plný Dědů Vševědů Akademiků
až dokončíme sloku
Až dopijeme a propustí mne Alibaba
Až pochopím
/Břetislav Kotyza/