IVO HAVLÍK

Návštěvníka pobřežní restaurace Dal Pescatore (Od rybáře) v letovisku Sant Angelo na jihoitalském ostrově Ischia překvapí dvě již notně vybledlé a zažloutlé fotografie na čelní zdi.

Na prvním snímku v plavkách na písčité pláži své tělo slunci vystavuje chilský básník Pablo Neruda, na druhém v přístavišti rybářských bárek sedí jeho tehdejší láska a pozdější třetí a poslední manželka Matilde Urrutiová.

Fotografie jsou datovány rokem 1952.

Jak se Pablo Neruda (vlastním jménem Ricardo Eliezer Neftalí Reyes y Basoalto) na jeden ze tří ostrovů Neapolského zálivu (dalšími jsou Capri a Procida) dostal?

Odpověď lze najít v Nerudových pamětech, které pod názvem Vyznávám se, že jsem žil v překladu Josefa Hajného v roce 1976 vydalo nakladatelství Svoboda.

I z jiných pramenů vyplývá, že na sklonku první poloviny roku 1952 Neruda pobýval v Itálii, vydal tam soukromou a anonymní edici Kapitánových veršů a na Capri zahájil práci na knize Hrozny a vítr, která obsahuje i báseň Pražský rozhovor.

Do Paříže nepřijel dvojník

Do Evropy se dostal z Buenos Aires, ale musel si nejdříve opatřit nové doklady. „Falešné dokumenty, které mi posloužily k překročení argentinských hranic, by byly nepoužitelné, kdybych chtěl cestovat přes Atlantik a přemístit se do Evropy. Ale jak si opatřit jiné? Byl jsem v pěkné kaši,“ píše Neruda.

Nakonec se vše podařilo a básník se objevil v Paříži na mírovém kongresu. „Všichni delegáti mi tleskali a objímali mě. Mnozí si už mysleli, že jsem mrtvý. Pochybovali, že se mi podaří uniknout zběsilé perzekuci chilské policie.“

Chilská vláda vzápětí vydala ostré prohlášení, že jde o kamufláž a že na pařížském kongresu promluvil dvojník, „neboť Pablo Neruda je v Chile a jeho zatčení je otázkou několika hodin“.

Dát ve Francii Nerudovi do pořádku potřebné doklady pomohli Louis Aragon a Paul Eluard. Chilská vláda však Nerudu nechtěla ani doma, ani v zahraničí. „Ať jsem přijel kamkoli, všude mě předcházely nóty a telefonáty, které vyzývaly vlády příslušných zemí, aby mě pronásledovaly.“

V Itálii vítaný i nechtěný

Zatímco Francie navzdory diplomatickému nátlaku jednoznačně odmítla chilského senátora vydat do jeho vlasti, na Apeninském poloostrově jeho pobyt měl dvě strany jedné mince.

„Na cestách z místa na místo, v těch peripetiích života exulanta, jsem přijel do země, kterou jsem dosud nepoznal a kterou jsem se naučil intenzivně milovat: do Itálie. V té zemi mi všechno připadalo pohádkové. Především italská prostota: olej, chléb, víno. Dokonce i ta policie nejednala se mnou nikdy zle, ale neúnavně mě sledovala.“

Neruda byl všude zván a nadšeně vítán. – „S nekonečnou radostí jsem četl v sálech přeplněných lidmi. Někdo vedle mě pak opakoval sloky ve vznešené italštině a mně se líbilo poslouchat své verše, jimiž ten nádherný jazyk dodával lesku. Ale policii se to tolik nelíbilo. Ve španělštině budiž, ale italský překlad měl své ostny a ostníčky. Chvála míru, slovo, které Západ proskriboval, a ještě víc fakt, že se moje poezie obracela k lidovým masám a jejich boji, to bylo nebezpečné.“

Jako na běžícím pásu Nerudovi, kam přijel, udělovali čestná občanství. Také v Benátkách: „Měl jsem svůj obvyklý recitál v aule, znovu ze mne udělali čestného občana, ale policie si přála, abych město, kde se narodila a trpěla Desdemona, opustil. Agenti seděli ve dne v noci ve dveřích hotelu. Rozhodl jsem se tedy, že jako Casanova uteču z Benátek, které mě chtějí uvěznit.“

Básník musí zůstat!

Situace se dramatizovala. – „Celé to pronásledování dostalo rychlejší spád jednou ráno v Neapoli. Sdělili mi, že musím ještě týž den opustit italské území.“

Básníka eskortovali vlakem do Říma, cestou ho doprovázející policisté žádali o autogramy, pro sebe i příbuzné, a omlouvali se, že mají rodiny a proto musí poslouchat odporné rozkazy.

Na římském nádraží měl Neruda přestoupit do jiného vlaku, kterým by pokračoval na hranice, ale dav tomu zabránil. „Přibližně asi tisíc lidí mě v několika vteřinách vytrhlo z rukou policie. Policie se po mně vrhla a vytrhla mě z náručí mých přátel. V těch dramatických chvílích jsem zahlédl několik známých tváří. Alberto Moravia a Elsa Moranteová, jeho žena a prozaička jako on. Slavný malíř Renato Guttuso. Další básníci. Další malíři. Carlo Levi, slavný autor knihy Kristus se zastavil v Eboli, mi podával kytici růží. Uprostřed nastalého zmatku a strkání květy padaly na zem, létaly klobouky a deštníky a jako malé exploze padaly facky. Policie zase prohrála a přátelé se mě zmocnili. Zahlédl jsem půvabnou Elsu Moranteovou, jak svým hedvábným slunečníkem přetáhla jednoho policistu po hlavě. Najednou se objevily vozíky nosičů kufrů a já uviděl jednoho z nich, korpulentního facchina, jak klackem pořádá veřejnou moc. Tak reagoval římský lid. Dav volal: Neruda zůstane v Itálii! Neruda z Itálie neodjede! Básník musí zůstat! Ať Chilan zůstane! Ať táhne Rakušák! (Rakušák byl De Gasperi, tehdejší italský premiér.) Po půlhodině boxu přišel příkaz shora, jímž se mi dostalo povolení zůstat v Itálii. Přátelé mě objali, políbili a já jsem odcházel z nádraží a bylo mi líto, že šlapu po květinách, které ta bitka zničila.“

S Matildou na Capri

První noci v Římě Neruda přečkal v domě senátora opatřeného poslaneckou imunitou. Tam Nerudu zastihl telegram z ostrova Capri podepsaný Erwinem Cerieem, projektantem a stavitelem válečných lodí, zapáleným historikem Capri, autorem knihy Vzduch na Capri. Cerio v telegramu vyjádřil rozhořčení nad tím, co považoval za násilnost a urážku tradic a kultury Itálie. Nerudovi nabídl vilu na Capri.

Na ostrově básník dopoledne pracoval a odpoledne Matilde Urrutiová opisovala jeho poezii. „Poprvé jsme žili spolu ve stejném domě. V tom místě obdařeném opojnou krásou naše láska vzrostla. Už nikdy jsme se nemohli rozejít. Tam jsem dopsal milostnou knihu, vášnivou a bolestivou, která pak byla anonymně publikována v Neapoli: Kapitánovy verše.“

V citovaných pamětech Pablo vypovídá celou historii té knihy: „Dlouhou dobu byla utajována, dlouhou dobu nenesla moje jméno na obálce, jako bych ji popřel nebo jako by tato kniha nevěděla, kdo je jejím otcem. Tak jako existují nemanželské děti, děti nemanželské lásky, Kapitánovy veršejsou také takovou nemanželskou knihou. Básně, které ji tvoří, byly napsány porůznu, v místech, kde jsem právě pobýval za svého exilu v Evropě. Vyšly anonymně v roce 1952 v Neapoli. Stránky té knihy, která po mnoho vydání zůstala bez autorova jména, zaplňují lásku k Matildě, nostalgie po Chile, občanské vášně.“

Proč Kapitánovy verše nepodepsal

Spekulace, že Neruda knihu nepodepsal pro politické motivy a nesouhlas chilské komunistické strany, autor označil za nepravdivé a prohlásil, že jeho strana se nikdy nestavěla proti vyjádření krásy. – „Jedinou pravdou je to, že jsem dlouhou dobu nechtěl, aby ty básně zranily Deliu, od níž jsem odešel. Delia del Carrilová, přesladká a něžná, to ocelové a medové vlákno, které mi svázalo ruce ve zvučných letech, byla mi příkladnou družkou celých osmnáct let. Tato kniha, plynoucí z náhlé a pálivé vášně, by na její křehkou duši dopadla jako kámen. Takové a ne jiné, pouze hluboce osobní byly důvody mé anonymity.“

Jediný zákazník ostrovního pošťáka

Pobyt Pabla a Matildy na Capri zbeletrizoval Antonio Skármeta a v roce 1994 ho na filmové plátno převedla koprodukce Francie, Itálie a Belgie pod názvem Il Postino (Pošťák).

Distribuce film uvedla takto: „Konec padesátých let, malý italský rybářský ostrůvek. Život rybáře Maria Ruoppola se změní, když přijme dočasně místo pošťáka: stačí mu k tomu jen mít kolo a umět trochu číst. Jediným Mariovým zákazníkem je Pablo Neruda (1904–1973), slavný chilský básník, který na ostrůvku v ústraní malého domku tráví chvíle vyhnanství ve společnosti svých veršů a krásné Matildy Urrutiové. Smolař v lásce Mario se o proslulého muže začne zajímat hlavně proto, že v poezii vidí dobrý způsob, jak svádět ženy. Brzy však vášnivě propadne poezii a zvolna začíná chápat i politické přesvědčení svého nového přítele, podaří se mu získat srdce milované Beatrice, ale i nový pohled na svět. Neruda se vrátí zpět do vlasti a po sobě zanechává mnohem víc, než jen pomalu se vytrácející vzpomínky: z Maria se stal muž, který ví, kým je, ale ví i to, že své schopnosti může dát do služeb ostatním. Originální jemná komedie zpracovává s humorem i s nostalgií zvláštní setkání dvou naprosto odlišných mužů, které se opravdu uskutečnilo.“

Pro tebe, který opěvuješ lásku

Pobyt Pabla a Matildy na Capri a Ischii zčásti popsal také Roberto Ampuero v literární detektivce Případ Neruda a sama Matilda Urrutiová ve svých memoárech Můj život s Pablem Nerudou. První kniha u nás vyšla v roce 2014, druhá nikoli.

Vloni v říjnu v Praze hostoval argentinský tenorista José Cura a ve Smetanově síni Obecního domu dvakrát po sobě se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK představil své hudebně-literární drama Jestliže zemřu, přežij mne! Dílo zkomponoval na motivy vztahu Nerudy a Urrutiové. Skladbu začal psát poté, kdy ve své herecké šatně našel dárek – Nerudovu sbírku sonetů s jemu připsanou dedikací „pro tebe, který opěvuješ lásku, slova o lásce“.

José Cura v Praze poznamenal: „Je pro mě potěšením a také privilegiem, že můžu Nerudovy básně zhudebnit. Zároveň je to ale hodně nebezpečné, protože musíte zůstat v pozadí příběhu a ne před ním.“

Nikoli do pozadí příběhu, ale před něho se u nás postavili hlasatelé „pravdy a lásky“, kteří městské ulice Pabla Nerudy přejmenovali a jeho fotografii z hospodské zdi by nejspíš strhli.