IVO FENCL

V životě hra pokračuje i po matu.

Isaac Asimov

V lednu 2016 by se jeden z nejplodnějších autorů všech Isaac Asimov dožil šestadevadesátky. Kdyby ovšem nezemřel 6. 4. 1992 na AIDS.

I když o své nemoci věděl (prý od roku 1989), v autobiografii dělá, jako by nic a jeho žena „kápla božskou“ teprve deset let po géniově smrti.

Isaac přitom popsal dokonce osudnou operaci z roku 1983, kdy se podrobil trojnásobnému bypassu srdce. Transfuze sice tenkrát už byly monitorovány, ne však bohužel dost důsledně, jak vzpomíná, nedokázal po zákroku náhle ovládat jeden z prstů, i hulákal: „Vemte si zpátky přemostění a vraťte mi malíček.“ A dodává: „To jsem ještě nevěděl, že při napojení na přístroj udržující krevní oběh došlo k poškození ledvin.“

Jeho žena je přitom lékařkou. Osobně také dohlížela, aby příští roky bral léky, které měl „a vždy stranila doktorům“, durdí se Asimov, „ač ji měla loajalita stavět na mou stranu a proti nim. Bůh ví, proč je tak úzkostlivá? Stačí mráček, mám nad sebou deštník. Ulice se orosí: nazuji galoše. Přituhne, beru si čepici. O křížovém výslechu po každém mém zakašlání ani nemluvě a navíc mi můj doktor neustále vyhrožuje, že na mě podá žalobu za porušení pacientského tajemství“.

A ještě zplihleji dodá: „A pak přišly dni s pocitem vygumování. Třeba 17. listopad 1989 jsem celý strávil v posteli. Chyběla mi energie, ale to byl jen symptom něčeho, co bych si nepřipustil, ani kdybych to tenkrát věděl. Nicméně mě dojalo, když lékař přišel až k nám domů. Byl to důkaz, že je přítel? Určitě; a vím, že profesi naprosto oddán, takže mám dozajista obrovské štěstí být právě v jeho péči.“

Zároveň obdržel nabídku na souborné vydání svého beletristického díla. Ne, nemohl se zbavit pocitu, že něco podobného se dělává teprve po smrti. Během oslav svých sedmdesátin se pak rozpovídal o jistých vlastních fantaziích z dní osudné operace tepen a odměněn byl smíchem, nicméně jeho dcera slzela. „Vaše chlopeň možná dál selhává kvůli infekci,“ sdělili mu a pochopil, že ho tedy budou otvírat znovu, že se na přístroji udržujícím krevní oběh ocitne podruhé.

„Pusť se do životopisu,“ navrhla taky jeho paní. Což učinil a ona zachovávala po celý čas nemoci zdání optimismu, avšak tato výzva ji přece usvědčila z pocitu, že „chce-li Asimov biografii dopsat, musím si pospíšit“.

Přesto ho něco pudilo sepsat ještě předtím poslední detektivku do svého cyklu o Černých vdovcích. Ne náhodou kniha zpracovává jistý incident, k němuž došlo během jeho hospitalizace po přemostění tepen. A… „Proč píšeš povídky?“ rozčílila se paní Asimovová, která poté v epilogu pamětí již jen dodá, že se manželovy srdeční a ledvinové potíže stále zhoršovaly. Autobiografii prý chtěl ještě před smrtí zkontrolovat, „to se však už nemělo stát“, ujistí nás jeho paní a původní verzi knihy tedy fakticky neznáme.

Ne, nebyl zavražděn, ta teorie by byla příliš konspirační. Ale pokud by nás již napadla, nebyl by to prvý dotek smrti. A vraťme se.

První tři roky vyrůstal v Rusku a jediný z vesnice přežil epidemii. „Byl jste zázračné dítě?“ ptávali se ho později. „Byl,“ odpovídal, „a stále ještě jsem.“

Číst a psát se naučil bez cizí pomoci, ještě než šel v pěti letech do své první americké školy, v které užasl. Užasl, jak se čtením a psaním ostatní zápolí. To on ne. Jemu stačilo všechno vysvětlit jen jednou, měl takřka fotografickou paměť. Učebnice zdolával pokaždé za pár prvních dní a zbytek pololetí každého vesele přesvědčoval o své chytrosti, za což byl šikanován. „Přesto jsem se léta nesmířil s faktem, že bych měl svůj oslnivý intelekt tajit. Ale přece jsem se začal držet zpátky, a tak dnes mám i přátele. Ze školy však ani jediného.“ A ptá se, proč vlastně bývá dětský atlet předmětem obdivu, zatímco duševní schopnosti terčem nenávisti. „Chápou snad už děti podvědomě, že je to mozek a ne svaly, co lidi definuje, a že ty nešikovné děti prostě jenom nejsou sportovně založeny, ale ty hloupé ani nejsou hodny označení člověk?“

Asimovovi bylo šest, když tatínek koupil cukrárnu, a bylo mu devět, když k ní byl uvázán. Skoro totiž nezavírali a on se tou pracovní dobou pak vlastně řídil až do smrti. A protože byl maximalistou, nenudil se již ani v krámě plném čtiva, které jej smířilo se vším.

Ale čtivo samozřejmě prodávali, tak se musel naučit číst rychle, a štěstí jej potkalo také v tom, že zrovna zanikly tzv. nickcarterovky, aby je nahradila zlatá éra science fiction.

Matka brávala Asimova i do knihovny a ta se stala prvním místem, kam pak směl i sám. A poněkud osamělou bytostí doplněnou především knihami vlastně již zůstal. Zato…

Byl dítě – a znal už zpaměti Illiadu a přečteného měl i Shakespeara.

„Jen si nepamatuji, kdy jsem poprvé četl Hamleta a kdy Krále Leara. Má hlava asi uvěřila, že je zná odjakživa.“

Dickensovy Pickwicky prý přelouskal šestadvacetkrát, ale úplně vynechal beletrii dvacátého století a nikdy se k ní nevrátil.

Zda taky něco vyvádět s dětmi? Ani nic vyvádět nechtěl. „Pomyšlení na něco takového mě plnilo odporem,“ píše. „Vzpomínám radši na letní odpoledne, kdy se obchod nehýbal, a já sedával rodičům k ruce před krámem a četl. Z knihovny jsem chodil s knihami v podpaží, ale jednu jsem rovnou vždy hltal. Výstředník!, říkali matce a ona mě peskovala, což jsem ignoroval. Život je přece báječný (chápal jsem) a dni tak bezstarostné, jste-li šťastni, a souhra myšlenek s představivostí dalece předčí souhru svalů a šlach. A tak se mi stala četba stavem až neuvěřitelné blaženosti, a chci-li si dnes vybavit chvíle klidu, vyrovnanosti a rozkoše, vzpomínám právě na ona líně se vlekoucí odpoledne, kdy jsem s knihou v klíně jen a jen tiše obracel stránky. Už nikdy nepřišlo nic, co by se dalo porovnat s těmito chvílemi pokojného štěstí. A dnes? Čtu po celých strukturách, takže mi unikají překlepy. Ideální korektor by asi měl být lehce dyslektický.“

V osmi letech se Asimov spřátelil s jedním chlapcem vyprávějícím příběhy, ale ten se bohužel odstěhoval. V jedenácti začal i proto psát. A co ještě je třeba mladému spisovateli?

Zlomené srdce? Podle Asimovových pamětí došlo i na to, a to jedinkrát. Bylo mu dvacet a „dospěl jsem k závěru, že život nemá smysl. Byl jsem si naprosto jist, že se už nikdy nedostanu z deprese“, vzpomíná, „a zvláštní, že si nepamatuji, že bych se kdy vzpamatoval. Ale zlomené srdce vám dá imunitu a já jsem po té zkušenosti už vždycky pečlivě dbal na to, abych se nikdy nenechal unést emocemi a měl city k mladým ženám pod kontrolou“.

„Dnes je mi právě osmnáct,“ napsala mu po letech jedna čtenářka, „sedím u okna, dívám se do deště a přemýšlím o tom, jak moc Vás miluji.“

„A kde jste byla, když mi bylo dvacet a byl jsem sám?“ reagoval a dodává: „Je neuvěřitelné, jak se kolem mě teď, když jsem už starý, shlukují mladé dívky. Kde jste byly dřív?“

Zase taková záhada to však není, přiznává. „V prvních dvaadvaceti letech jsem totiž prakticky neopustil cukrárnu a své rodiče, tedy s výjimkou školní docházky.“

A později? Všude před ním vyvstávaly problémy s muži, kteří stáli hierarchicky nad ním.

„Vyšel jsem pouze s takovým šéfem, který mě neobtěžoval, a nikdy jsem nedospěl do stavu opravdového klidu, dokud jsem se neocitl na volné noze. Jednoduše nejsem stavěný na to, abych byl zaměstnancem, nicméně ani ne na to, abych byl zaměstnavatelem. Nikdy jsem třeba neměl sekretářku; interakce zdržují a lepší je vše si obstarat sám.“

„Obstaral“ si tak postupně patnáct doktorátů a ještě jedno je příznačné. Při pokusu studovat ekonomii se nedostal přes první stránku skript.

Regulérní věta to není, usoudil. A bylo to ještě horší; nezvládl ani šachy. Již od dětství si navíc natolik navykl vidět řešení hned, že krachoval také jako vědec. Neměl trpělivost, ale zato byl chodícím slovníkem. Ne, nikdy v ničem se nestanu specialistou, pochopil a v laboratoři v jeho přítomnosti samy padaly zkumavky a selhávala veškerá chemická činidla.

O to víc exceloval při přednáškách, kde řečnil spatra a tak skvěle, až by mohl slušně vydělávat jen tím. Bavilo jej to. A přece k stáru ignoroval pozvání z celého světa. „Kdybych chtěl být jen trochu něčím jiným, musel bych omezit psaní,“ a to nepřicházelo v úvahu. Ne že by ho nepřitahovala i jiná zaměstnání, ale… „Jedno je zvláštní. Nikdy jsem neviděl ani jediný pořad o lékařích, který by ve mně vzbudil sebemenší touhu být jedním z nich. To spíš naopak.“

Zato psaní se mu stalo dokonalým anestetikem a bavilo jej víc než co jiného. „Je to ta nejuspokojivější práce na světě,“ říká. „A kdybyste si měl vybrat mezi psaním a ženami?“ „Můžu psát tucet hodin denně – a neunavím se.“

Jeho smysl pro humor byl pověstný. Mohlo být kýmkoli řečeno cokoli a vždycky se to stalo přihrávkou Asimovovi na smeč. „A kdyby vám už zbývalo jen šest měsíců?“ „Psal bych rychleji.“ Odjakživa prý toužil umřít uprostřed psaní „s nosem vklíněným mezi klávesy“.

A jak vlastně psal?

Občas čerpal z P. G. Wodehouse (1881–1975) a nechal se inspirovat jeho slavným Jeevesem. Něco vytěžil z Agathy Christie, jejíž detektivky měl za ty nejlepší. Ale jinak? Byl původní a stále ve střehu. Psaní se dokázal oddat kdykoli. Schéma každé své knihy měl navíc před očima dopředu, a přestože sám svou vůli označoval za slabou, pokaždé dílo dopsal. A bez problémů; ne, žádné vyrušení jej nikdy nemohlo rozhodit. A pokud ano, pokaždé hned klidně pokračoval. Uměl se dokonale soustředit a v pohodě pracoval třeba na tuctu projektů naráz.

A jeho stinné stránky?

„Je-li hezky a musím s ženou do zoo, stejně srdce nechám v klávesnici. Není nad plískanice.“

Asimov obyčejně nevydržel spát víc než pět hodin a šlo o workoholika, jistě, ale v jeho případě je to slabé slovo. Litoval každé ztracené čtvrthodiny, stále sledoval čas a nakonec napsal skoro pět set knih. Stal se tak nejplodnějším americkým autorem.

„Ale já po tvém boku cítím depresi,“ vyhodnotila to vlažně jeho první žena a na dotaz, jaký byl táta, opáčila jeho krásná dcera: „Hrozně zaměstnaný.“

„A konverzace se mnou?“ „Poslouchám monolog.“

Asimov je tedy rekordmanem, avšak byl i mistrem recirkulace svých povídek v dalších a dalších antologiích. I tak nenapsal nikdo na světě víc knih na rozličnější témata a víc sbírek esejů. Nepromarnil nikdy nic, vše publikoval. Public or perish!, cítil, i vzniklo postupně čtyřicet dílů edice Jak jsme přišli na, sedmdesát jeho publikací o astronomii a dvacet dalších z oblasti historie. Zde začal prací o vlivu Franklinových výzkumů blesku na americkou revoluci a nakonec dal dohromady celou Asimovovu chronologii světa (1991). Ale vydal i po dvaceti knížkách o biologii a fyzice, šestnáct z oblasti chemie, jedenáct na zeměpisná a geologická témata, sedm na témata z matematiky atd. Chronologie vědy (1989)má přitom rovných sedm set stran. Sestavil i Slova vědy, Slova z mytologie a Slova na mapách a dvě publikace o pojmech z Bible, kterou navíc anotoval! Nadšen obdobně anotovanou Alenkou matematika Martina Gardnera okomentoval i Gullivera a dokonce kompletního Shakespeara.

„Což nestojí ani za komentář,“ vyhodnotily onu práci svého času pohrdavě Timesy ústy jednoho profesora.

„Je dobrý tak pro teenagery,“ shazovali ho i jiní.

„Megaloman. Muž s nestvůrným egem.“

Hlavu si s těmi urážkami nelámal a nejvíce jej prý bavilo vymýšlení tzv. ušákových detektivek. Šlo mu to a jeden z jeho pátračů dokonce dle všeho inspiroval Stevena Spielberga, když pomáhal doladit „lidský“ profil poručíka Columba! Jistý Asimovův robot se zase stal vzorem pro ušatého Spocka ze Star Treku. A cyklus románů Nadace? Ne, není úplně původní (anžto psán na podkladě dějin starého Říma), stal se však také dobrým modelem pro Lucasovy Hvězdné války.

S Arthurem Charlesem Clarkem a Robertem Ansonem Heinleinem tvořil Asimov po léta tzv. Velkou trojku a stal se příkladným monumentem sci-fi žánru. A přece zůstal i krajně konzervativní. „Nejspokojenější jsem, dělám-li něco špatně, ale po svém,“ říkával a někdy ještě dodal: „Má kariéra se chýlí ke konci, tak mi dejte pokoj a nevšímejte si mě.“

V zacházení s technikou byl ovšem beznadějný. Neuměl ani jezdit na kole či nastavit řádkování na počítači. První verze delších textů psal „pro jistotu“ na stroji a byl „choulostín“ se sklonem odvracet se od všeho nepříjemného. „Zacpávám si uši, stočí-li se špatně hovor, anebo rovnou mizím,“ přiznává a onu úzkostnost svádí na vlastní obrazotvornost.

Co by pak šlo vytknout jeho knihám?

Až na souboje myšlenek jsou často bez napětí. A přece extrémně čtivá. Jednou to i vysvětlil. Svou vlastní teorií mozaiky a tabulového skla.

Barevná okna katedrál propouštějí světlo ve fragmentech, ale nevidíme skrz, a toť ekvivalentem neprůhledně poetické tvorby, která se špatně čte.

Oproti tomu tabulové sklo podle Asimova není ani krásné, ani vidět, nicméně skrz ně se můžeme volně dívat. „A i nápady plynou o ten typ skla volněji z autorovy mysli do vaší. Dostal jsem řadu dopisů od lidí, kteří četbu k smrti nenáviděli, ale jen do chvíle, kdy narazili na některou z mých knih,“ kasá se. „Poprvé v životě díky mně tito lidé odhalili, že čtení může být zábava.“

A že Asimov nemá styl?

A že jediný jeho poetický odstavec (finále povídky Soumrak, 1941) připsal kdysi jeho redaktor? Inu, zkuste psát absolutně bez příkras. Je to nejtěžší. On to však uměl a stěží je napodobitelný.

„Pointa krátké povídky má být jako jehla vypálená z foukačky,“ vyjádřil se jen krátce před svou tragickou smrtí. „Bodne – a na dlouho ve vás zanechá účinek.“

Je fakt, že měl pro psaní i další dispozici, která ho zvýhodňovala. Nesnášel volný prostor. Až panicky se taky bál létat a disponoval i hlubokou averzí k cestování. Odmítal dokonce i propagační cesty, a když jedinkrát v životě přistál v Africe, nestála mu za vystoupení.

Ale v Jižní Americe se aspoň postavil na molo. Obecně ovšem býval sužován obavami, že zabloudí nebo přijde pozdě. Radši byl doma a vůbec nejradši za staženými žaluziemi. Psal, psal, nerad vycházel i jen z bytu a záviděl Neronu Wolfovi. Byl to muž pohroužený totálně sám do sebe.

„Mé absolutní zaujetí psaním okolo mne vytváří hřejivý, umělý svět, který mě chrání před oslepujícím sluncem drsného světa venku,“ napsal a v Ocelových jeskyních (1954) využil vlastní neurózy k líčení podzemního města bez oken. „Líbí se mi být sám, i když se umím chovat i nesmírně družně a zábavně, je-li mi ve společnosti dovoleno obstarat všechno mluvení.“

Co ještě dodat?

„Je tu víc psychologie než v celém cyklu Nadace i s cyklem o Robotech dohromady,“ poznamenal za nás už Ivan Adamovič (Ikarie 8/96) na adresu Asimovovy autobiografie a srovnal ji s vlastním životopisem Kurta Vonneguta (1922–2007). „Asimov je chytrý, ale z Kurta cítíme moudrost,“ shrnul to lapidárně. Asi má pravdu. U Asimova má věda vždy přednost před psychologií i dějem a Oxfordský slovník ho dokonce uznává za tvůrce hned tří nových pojmů. ROBOTIKA. POZITRONICKÝ. PSYCHOHISTORIE.

„Jak je známo,“ chlubil se, „prví výzkumníci raket byli silně ovlivněni povídkami H. G. Wellse. A stejně jsou dnešní experimentátoři robotiky ovlivněni mnou.“

To, že se stal již zaživa klasikem, ovšem opět nahrávalo jeho ješitnosti. „Pro vězně, ať už provedli cokoli, si najdu vždycky špetku soucitu, zejména čtou-li mé knihy; což mě zároveň přesvědčuje, že možná byli odsouzeni neprávem,“ nechal se Asimov slyšet a jeden kritik o něm napsal: „Ano, je velmi neskromný, nicméně k tomu má zatraceně dobré důvody.“

A kdyby nic jiného, zformuloval (už v jedenadvaceti letech) pověstné zákony robotiky.

1. Robot nesmí ublížit člověku či nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.

2. Robot musí poslechnout příkazy člověka. Krom případů, kdy jsou v rozporu s prvním zákonem.

3. Robot musí chránit sebe. Krom situací, kdy to bude v rozporu s prvním anebo druhým zákonem.

Už méně se ví, že ony poučky aplikoval i na lidi. V tom případě je první ze zákonů obdobou zákona robotiky, ale druhý a třetí jsou jiné:

2. Pokud to neohrozí lidi, musíme jako lidé dávat robotovi příkazy, které chrání existenci robotů.

3. Pokud to neohrozí lidi, nesmíme ublížit robotovi anebo nečinností umožnit, aby byl poškozen.

„Jenže lidem – na rozdíl od robotů – zásady nevnutíte,“ uzavírá Asimov odevzdaně a robotické zákony už asi zůstanou jeho nejcitovanějšími slovy. Přesto mu to nestačilo a těch pět set knih možná taky ne.

„Často si kladu otázku,“ napsal totiž krátce před smrtí, „zda jsem od onoho definování těch zákonů udělal kdy něco, co by ospravedlnilo mou další existenci.“