KAREL SÝS

Každý básník je neznámý. Zprvu je neznámý obecenstvu, později kritikům, ale napořád je neznámý sám sobě.

Každý básník je začínající. I když si o půlnoci myslí, že právě dopsal poslední svůj verš, s úsvitem ho poezie znovu napadne. A poezie umí vzít pod krkem!

Traduje se, že svobodní zednáři vyhledávají budoucí bratry hedvábnou rukou a drží je rukou železnou. Ale to není nic proti poezii. Poezie nic nepromíjí, a svým miláčkům teprve ne.

Vím, že nic nevím, řekl prý na sklonku svých dní Sokrates. Zní to jako laciná moudrost nebo bonmot, ale je to hluboké poznání. Nazí jsme přišli na svět a nazí z něho odejdeme. Stejně tak jsme začali s jedním veršem a s veršem skončíme, ale nebudeme s to posoudit, který z nich byl lepší. A ono také není proč soudit, neboť poslední verš se zakusuje do prvního jako had do ocasu.

To píšu proto, jelikož mne Michal Brzák vyzval, abych napsal předmluvu nebo doslov pro něj, básníka prý začínajícího a neznámého.

Jednak není po pravdě řečeno začínající – vydal tři knížky – a jednak není neznámý.

Počet knih nerozhoduje – Vrchlického dílo současníci posměšně nazvali „papírová pyramida“, ale pyramida může vyrůst i nad jedinou knížečkou.

Stejně tak sláva není ani polní tráva. Tráva je užitečnější, na poli orném i válečném. Člověk může mít stostránkové heslo v Encyclopedia Britannica nebo kóji v Památníku národního písemnictví, ale tam někde nahoře po něm neštěkne ani pes.

Co tedy rozhoduje? To kdybychom věděli. Spíše se ptejme, co je nutné k poezii (záměrně neříkám k psaní veršů). Především úpis krví, upsání, jež nejde zrušit. I slepý Homér byl poezií pořád zasažen, neboť vnitřní zrak neslábne. Když už jsem řekl zrak – básník potřebuje jitřní zrak, ať píše ráno, nebo v noci. Musí věřit, že věci, zvířata a lidé žijí vlastním životem a nejvyšší metou je tento život zachytit, popsat, ale nerušit, žít po svém. A když říkám věřit, musí neustále větřit. Neboť stále existuje možnost, že se k němu obrátí o radu nějaká vyšší mocnost, anebo ho přepadne úzkost, že se opomněl otočit, zatímco kolem prchalo cosi, co už nikdy kolem něho nepoběží, jako se hrdina Bradburyho povídky Burácení hromu bojí, že v druhohorách zašlápne motýla a v novověku zanikne pravopis. Básník je nejvyšší arbitr a má vždycky pravdu, i když se mýlí.

Při třech Brzákových knížkách můžeme snad říci, že to vše splňuje. Že prošel své tři stupně.

„Konec světa / Bude asi / Jako nedopsaná věta / Země pak bude / Tabula rasa / Nepopsaná / A opět čistá…“ To je oč tu běží – být stále nepopsaný!