JIŘÍ JÍROVEC
Dokončení z minulého čísla
21. srpen
Pohled I – historizující
Během jara 1968 došlo k určitým změnám na československé politické scéně. Předehrou k československému jaru bylo pozvolné uvolňování, které ale začínalo od počátku šedesátých let.
Pražské jaro bylo výslednicí řady faktorů, z nichž vynikají zejména tyto:
Blbost, která postupně zasáhla řízení mnoha věcí, se stala natolik viditelnou, že ohrožovala kontrolu společnosti prostřednictvím ideologie;
Rehabilitace komunistů Kolderovou komisí (1963) přivedla mnohé bývalé, ale stále ještě relativně mladé komunisty znovu k boji o moc; a
Pro politiky, jimž hrozilo odsunutí z funkce, nebyly trafiky, kam by mohli odejít. To nepochybně vedlo k vyostřování střetů mezi jednotlivými skupinami uvnitř KSČ.
Po rehabilitaci některých komunistů, kteří byli odsunuti v padesátých letech, došlo k bojům o vliv a pozice. To vše se odehrávalo především na stranické půdě. I většina intelektuálních špiček té doby měla stranickou legitimaci. Mezi spisovateli třeba Ivan Klíma, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, A. J. Liehm a Milan Kundera.
Za přelomovou událost bývá považován IV. Sjezd československých spisovatelů v roce 1967, kde někteří řečníci překročili hranice partajního pískoviště. To bylo z hlediska moci nepřijatelné, což dal najevo tehdejší partajní boss přes kulturu (Jiří Hendrych) demonstrativním odchodem ze sálu a větou „Všechno jste prohráli“.
Kdo a co vlastně prohrál, bylo pro nezasvěcené lidi neprůhledné. Obrazně řečeno, ve společnosti existovaly dvě skupiny, obě ovládané komunisty. Ty si uvnitř svých domén vzájemně vyřizovaly staré účty a mezi sebou bojovaly o pozice.
Před intelektuály stála nejen vidina podílu na politické moci, ale i možnost ovlivňovat ve svém (finančním) zájmu ediční politiku nakladatelství, dramaturgii divadel a filmů i náplň novin a časopisů.
Na konci roku 1967 byla vyvolána představa „únavy“ z vládnutí Antonína Novotného. Problémy, které se dřív řešily za zavřenými dveřmi, se ale dostaly do médií. Je jistě pozoruhodné, že proti medializaci střetů protestují i současní politici. Lid má přece vidět jednotu a ne být rozptylován zprávami v novinách či televizi o vnitřních rozporech v jednotlivých stranách anebo koalicích.
Většina lidí neměla v roce 1968 dostatek informací, aby věděla, co se skutečně děje. Nahlížela dovnitř zvenčí, aniž by si byla vědoma, že je v každém případě manipulována komunisty.
S bývalým stranickým aparátčíkem Dubčekem, jehož znal jen málokdo, nastoupila iluze změny. Ta byla mediálně zvýrazněna fotografií, an skáče šipku do bazénu. Pravda, bylo to něco tak nového, že nastalo tulení zpěvaček a hereček k politikům. Tím bylo narušeno teritorium, které se před tím zdálo mít geronto-homosexuální charakter.
Zajímavé byly ekonomicko-politické tlachy, které se objevovaly v médiích. Třeba o tom, že by dělnická třída měla hrát větší úlohu při vedení podniků. Nejspíš to měly být praktiky „kapitalismu s lidskou tváří“, tedy jakási spoluúčast dělnické třídy – podle hesla „za ziskem jednotni vpřed“.
Československo v té době mělo Otu Šika, údajně geniálního ekonoma. Poté, co emigroval, přednášel nějakou dobu kapitalistům o tom, jak šikovně to komunisté chtěli dělat. To ovšem těžko na druhé straně někoho zajímalo. A co zbylo ze Šikových myšlenek?
V souvislosti s Osvobozeným divadlem jsem kdesi četl, že jeho název měl správně být „Rozvolněné divadlo“, tedy scéna, která opouštěla některé zavedené divadelní formy.
Společnost československého Jara 68 nebyla osvobozená, ale jen rozvolněná, protože opouštěla některé, ale ne všechny, politické formy. Dubčekova šipka nepřinesla žádnou novou svobodu a zapadla do bezvýznamnosti, stejně jako ztopořený Topolánek do soukromé jachty.
S odstupem času je zřejmé, že hlavní silou, která se přičinila o „bratrskou pomoc“, byl Klub 231, který mediálně rozvířil (v té době v podstatě uzavřenou) otázku politických procesů padesátých let. Zde je třeba dodat, že se rehabilitace provedené pod vedením KSČ netýkaly všech, kteří po roce 1948 prohráli.
Vasil Biľak měl pravdu, že výsledkem probíhajících procesů mohlo být obnovení kapitalismu v Československu. Spletl se jen o dvacet let. Potvrzuje to nejen Poučení z krizového vývoje ale i jeho paměti Až po mé smrti.
Mezi lednem a 21. srpnem 1968 se v Československu odehrál silně přeceňovaný boj o moc, který neměl mezinárodní význam, natožpak aby určoval nějaký směr pro lidstvo. O úspěch Pražského jara Západ nestál.
Skutečný mezinárodní rozměr měla „bratrská pomoc“. Ta ve svých důsledcích oslabila Sovětský svaz, ale byla zároveň potvrzením doktríny omezené suverenity.
Historici opomíjejí, patrně záměrně, zásadní otázku: Mohlo Pražské jaro uspět v době, kdy vládla studená válka? Jinak řečeno: Měl Západ jakýkoli zájem na tom, aby se nenáviděný systém, zvaný „socialismus“, obrodil způsobem, který by jej činil přitažlivým pro obyvatele jiných zemí? Pro pravicovou ideologii byl přece nepřijatelný i sociálně demokratický model ve Skandinávii.
Západ samozřejmě vítal oslabování Kremlu v satelitních státech. Rumunský (podle potřeby hrdina nebo diktátor) Ceausescu byl považován za hrdinu, protože odmítl jakoukoli přítomnost vojsk Varšavské smlouvy na rumunském území. (Pak se zprotivil odporem k západním půjčkám, které země zaplatila za cenu snížení životní úrovně, což vedlo k jeho odprásknutí. Od té doby má Rumunsko opět dluh, několikanásobně větší, a americkou vojenskou základnu na svém území.)
Sympatie Západu k Dubčekovi nikdy tak daleko nešly. Tvrdí se, že Dubček a Svoboda byli v roce 1968 v podobné situaci jako Beneš v roce 1938. Jde ale o paralelu z historického hlediska v podstatě bezvýznamnou. Jan Werich říká v jedné předscéně: „Malý český člověk vždycky věděl, co kdy kdo měl říct.“
Nabízejí se i další otázky:
Jaký program měla nekomunistická opozice? Pokud chtěla obnovit kapitalismus v Československu, do jaké míry byla podporována ze Západu?
Chtěli lidé zrod nové šlechty a miliardářů, návrat katolické církve k moci a postupné rozvracení sociálního státu? Tato otázka je nevhodná i při hodnocení roku 1989. Vytunelování české ekonomiky a arogance nových politiků překonává meze dříve připisované komunistům.
Někteří politici v roce 1968 tvrdili, že je stávající socialistický systému, respektive budovaný solidární stát, ohrožen skupinami, které by chtěly restaurovat kapitalismus. Z tohoto hlediska jsou zajímavé paměti Vasila Biľaka.
Biľak zastával názor, že se Dubček byl slabý a pokračování jeho vlády by vedlo k restauraci kapitalismu. Spletl se o dvacet let. Zásah pěti armád v srpnu 1968 pomohl tento proces oddálit. Z tohoto hlediska lze mluvit o přátelské pomoci.
Historizující pohled na Pražské jaro lze doplnit myšlenkou citovanou Vladimírem Škutinou v jeho knize Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu! Werich říká (citováno volně): Víte pane Škutino, někdy večer, když nemůžu spát, tak mě tady v hlavě hlodají pochybnosti, abychom jednou neříkali zlatý Novotný. On si v roce 1960 připsal zásluhy o dovršení výstavby socialismu a nechal vtělit „S“ do původního názvu ČSR, aby to svět věděl. Tím se uklidnil a přestal se vměšovat do různých věcí. Opatřil si svého Čapka, tedy Jana Procházku.
Pohled II – relativizující
Tento pohled je málokdy používán, protože se nemůže vyhnout tomu, jak velmoci zacházejí s malými státy v rámci své sféry vlivu.
Invaze pěti armád do Československa má svůj protějšek ve vojenském zákroku USA proti Panamě, který začal 20. prosince 1989. Panama tehdy nepochopila, že se USA jen tak nevzdají kontroly nad Panamským průplavem.
USA vytáhly kartu demokracie, respektive jejího ohrožení dlouhodobým agentem CIA Noriegou, a přihodily trumf dodávek drog (bez zdůraznění toho, že to je poptávka, která nabídku vytváří).
V porovnání s Panamou byla invaze pěti spřátelených států švejkovsko-operetní záležitostí. Ruští vojáci měli rozkaz nestřílet, a tak byly oběti na životech velmi malé. S ruskými vojáky se diskutovalo na ulicích, otáčely se informační tabule na silnicích. V dobré paměti je obsazování televizního vysílače Cukrák, kdy se vojáci plížili lesním porostem a nechali obsluhu odjet po silnici.
Američtí vojáci to v Panamě vzali od podlahy. Za cenu asi 4000 mrtvých a několika tisíců uprchlíků byla rychle nastolena nová, proamerická vláda. Noriegův protikandidát, poražený v předcházejících prezidentských volbách, složil na americké vojenské základně v Panamě prezidentský slib a bylo po ptákách.
Invaze do Československa byla pro veřejnost šokující, ale pro politiky nikoli nepředvídatelná. V Československu se politická scéna proměnila teprve v dubnu 1969 a teprve o další dva roky později vlastně nastala normalizace.
Lze spekulovat, že SSSR chtěl předejít tomu, aby při případném navázání Československa na Západ nevznikl v původním sanitárním kordónu klín vedoucím až k jeho hranici.
Jde o obdobu reakce Ruska na vývoj na Ukrajině. Připojením Krymu předešlo tomu, aby tam vznikla americká vojenská základna.
Pohled III – propagandistický
Současná propaganda se zmínkám o šedesátých letech vyhýbá. Léta 1948–89 jsou „ošetřena“ příslušným zákonem a Jaro 68 není vhodné připomínat, protože to bylo období, kdy lidé stáli za komunisty. Vznikl termín „socialismus s lidskou tváří“, tedy taková forma solidárního státu, která začala být zbavována dlouho hromaděné blbosti.
Pražské jaro bylo jen epizodou, která skončila v okamžiku, kdy Havel a jeho komanda podfoukli Dubčeka, tedy člověka, který mohl, přiznejme, že jen symbolicky, navázat na vývoj přerušený v srpnu 68.
Vyjmutí Pražského jara z období protiprávnosti režimu je z propagandistického hlediska nepříjemné. Navozuje totiž otázku, jak je možné, že zločinní komunisté mohli vytvořit společnost, v níž byli lidé najednou spokojeni.
Vše se dále komplikuje tím, když si uvědomíme, že k obrovským změnám docházelo daleko před lednem 68.
Protagonisté Pražského jara většinou odešli na věčnost nebo se překabátili, takže se k minulosti nikdo nehlásí.
Vasil Biľak
Předmětem žaloby proti Martě Semelové je i její názor na Vasila Biľaka. Soud ji má přimět k tomu, aby svoje hodnocení změnila z pozitivního na negativní.
Hodnotit jakoukoli osobnost je komplikovaná a výsledkem nejasná záležitost.
Pohled I – historizující
Biľak byl v roce 1968 považován za zrádce, který údajně podepsal dopis, jímž byla otevřena brána k invazi 21. srpna. Byl posmíván jako krejčík s nálepkou „nepouštět na saka“. Co na tom, že se později objevila informace, že byl naopak výborný učeň a dostal odměnou stipendium.
Biľak pocházel z velmi chudé rodiny a není divu, že věřil, že program komunistů povede po válce ke zlepšení situace v Československu. Patřil ke generaci, která vstoupila do politiky a v ní zažila snahu Západu onen „nový svět“, budovaný v Československu, podkopat. SSSR, který byl cílem onoho snažení, se tak stal obráncem snažení komunistů. Už jen proto, že nikdo jiný kolem nebyl.
Adorace Velkého bratra, lhostejno kterého, v Československu vždy existovala. To, co přetrvává nedotčeno, je lidská blbost. Stačí si přečíst drobnou satiru Jiřího Haussmanna Americká mise z roku 1922.
Jen na okraj: Jistý současný politik obhajoval připravovanou smlouvu TTIP jako pozitivní věc, protože nahradí nevýhodnou smlouvu, kterou za ČSSR podepsal s USA Václav Klaus.
Pohled II – relativizující
Jak již bylo výše řečeno, Biľak a lidé kolem něj měli pravdu v tom, že v Československu hrozí restaurace kapitalismu. Snažili se tuto hrozbu, která ohrožovala vytvoření společnosti, o niž usilovali, odvrátit.
Komunisté udělali po válce něco dnes nepředstavitelného: předskočili vývoj o nějakých sto let tím, že považovali formu buržoazní demokracie za přežitou a dali formálně moc do rukou pracujících, kteří se o společnost nejvíce zasloužili.
Bývalý poradce premiéra Nečase, Roman Joch, předpokládá, že současná forma demokracie přestane – po turbulentních časech v první třetině tohoto století – fungovat a bude nahrazena reprezentativní vládou gentlemanů, kteří to vezmou do ruky. Určitá část společnosti, tedy ta, která do společné pokladny vkládá méně, než do ní přispívá, bude z podílu na moci vyřazena.
Má-li Joch pravdu, pak je těžké komunistům vyčítat, že nechali určitou formu demokracie odejít do historie o něco dřív.
Pokud jde o velmoci, ty žádná pozvání k vojenským a jiným intervencím nepotřebují. Dělají to, co uznají za vhodné z hlediska svých geopolitických zájmů. Musejí brát v úvahu zájmy svého protivníka, což Moskva učinila a Washington v roce 1968 informovala.
Mít v záloze důvody pro akci jistě neškodí. Buď se vytvoří uměle (viz Hitler a útok na vysílač v Gliwitz), předstírají, že se staly (viz incident v Tonkinském zálivu), nebo se poskytne podpora určité skupině, která je v opozici proti vlastní vládě (například podpora mudžahedínů v Afghánistánu, kteří byli proti zamýšlené pozemkové reformě). Při podpoře opozičních skupin se mluví o lidských právech a nastolení demokracie.
Někdy se s vojenskou akcí počká do doby, kdy se podaří zmanipulovat veřejné mínění. Zlomem před Válkou v zálivu bylo líčení mladé dívky, která v slzách popisovala vlastní zkušenost s iráckými vojáky, kteří v Kuvajtu vyhazovali novorozence z inkubátorů.
Americký lid zatlačil slzu a zbojovněl. Přesněji řečeno, nebyl proti tomu, aby Američané vytáhli do války, pokud to nebudou jejich vlastní děti.
Teprve později přišli šťouralové z médií na to, že ona dívka byla dcera kuvaijského velvyslance v USA, že k vyhazování z inkubátorů nedošlo, takže je nemohla vidět, i kdyby v té době v Kuvajtu vůbec byla. Přišlo se na to, že její vystoupení připravila jakási PR agentura ve Washingtonu. Za peníze se dá koupit všechno. I organizované lhaní před výborem amerického Senátu.
Protože Bush st. měl víc rozumu než junior, nepustil se za Husseinem do Bagdádu. To teprve jeho syn vymyslel, že tam má „nedokončenou práci“.
Původně se zdálo, že se nebude nikoho ptát a do Iráku vlítne. Pak mu někdo poradil, aby to naoko vzal přes OSN. Tím došlo ke známému zkumavkovému vystoupení Colina Powella, kdy svět šokoval údaji o iráckých zbraních hromadného ničení a schopnosti Husseina použít je během několika desítek minut.
Američané pak ještě na poslední chvíli předstírali, že k válce nemusí dojít, pokud se Hussein vzdá vládnutí a odejde ze země. O tom, že to byl ochoten udělat, se svět dozvěděl až po vojenské akci.
Bylo to všechno vylhané, ale na to se přišlo až po vytvoření koalice „ochotných“ a porážce Husseina.
Když tohle všechno víme, nemůžeme brát vážně závěry, že nějaký Vasil Biľak způsobil sestavení půlmilionové armády a její zásah v Československu.
Pohled III – propagandistický
Biľak je prezentován jako zrádce, který „pozval Rusy“, aby okupovali Československo a zničili Pražské jaro.
Snaha potlačit soudní cestou výrok, že Biľak byl „významný politik Československa“ je trapná, protože Biľak nepopiratelně zastával významné politické funkce na Slovensku a pak i na federální úrovni.
Stejné lze říct i o dalším žalovaném výroku Marty Semelové: „Pro mě to byla pozitivní postava.“ Žalobce opět špatně poslouchal. Semelová nemluvila za KSČM, ale za sebe. Proto zdůrazňuje „pro mě“…
Biľakovy paměti Až po mé smrti předkládají jeho pohled na politiku a důvody, proč to či ono dělal. Kniha je doplněna obsáhlým komentářem současného historika. Některé Biľakovy údaje doplňuje, ale takměř nic z jeho textu nevyvrací.
Josef Škvorecký zmírnil úsměšek nad jednou ze svých literárních postav tím, že jí vložil do úst tuto větu: „Stal jsem se komunistou, protože jsem nechtěl, aby děti ještě někdy měly hlad.“
Biľakova kniha by takové motto klidně snesla. Naše pseudohistorie se nezajímá o podstatu věcí a činů. Proto toliko bourá sochy, přejmenovává ulice, a překopává historii tak, aby ospravedlňovala současné konání.
Tomuto pohledu vyhovuje Biľak jako komunistická kurva. Nezajímá nás, kdo byl jako člověk, a pokud o něm Semelová řekne něco kladného, šup s ní k soudu.
Závěr
Existuje řada možných pohledů na historické události. V Česku je údajně svoboda slova. Jsou ovšem lidé, které k nepříčetnosti rozčiluje, když slyší nebo čtou názor, jenž se jim nelíbí. Pak dojde na soudní žaloby nebo na útoky v médiích.
Jistého redaktora LN vydráždily výroky Marty Semelové do té míry, že nechal vyplynout na povrch obsah svého podrážděného mozku.
Zde je poslední odstavec jeho článku Temná míza Marty Semelové: „Je hnusné to poslouchat a dívat se ještě té ženě do obličeje. Slušnost a lidskost je tu fackována a urážena. Český komunista ale tak ze své podstaty mluví. Ale to přece není jen hnus komunistický. To je hnus lidský, z něhož český komunismus nabíral svou temnou mízu. Bohužel měl a má z čeho.“
Předchůdci Peňásů žádali pověšení Horákové, kdežto ti současní by zase nejraději pověsili Semelovou nebo si od ní alespoň odsedli. Stejně tak, jako si bývalí disidenti dnes odsedávají od svého bývalého kolegy, protože na rozdíl od nich nepodlehl vidině absolutní pravdy.
Ve hře V+W Osel a stín říká soudce Paprikides: „Jsem služebníkem pojmu nestranné spravedlnosti.“ Kontokorentos, který se dere k moci, na to odpovídá: „Každá vláda má svůj pojem nestranné spravedlnosti. Budete nestranným soudcem mé vlády.“
V Česku to tak funguje. Semelovou bude soudit nestranný soudce současné vlády.