VĚRA BERANOVÁ

Galerie Moderna, na pražském nábřeží naproti Žofína, sází ve své výstavní činnosti na prověřenou klasiku. V současnosti je to opět prezentace jedné ze stěžejních osobností českého výtvarného světa, Adolfa Borna. Jeho tvorbu bez nadsázky zná ta nejširší veřejnost, právě díky nespočetnému množství ilustrací knih nejrůznějšího zaměření od dětských, jako příklad bychom mohli uvést Macha a Šebestovovou, až po knížky naučné, kdy právě jeho ilustrace dodávají textu na přitažlivosti.

Současná výstava nazvaná Habsburkové a ti druzí má mnohovrstevnatý význam. Většina diváků, návštěvníků výstav se ptá, buď nahlas, či jen sami pro sebe, proč je právě tato umělecká díla tak přitahují. Pokusme se tedy odpovědět, proč se konkrétně na vernisáži 19. listopadu nedalo v galerii ani dýchat, proč se všichni zájemci nedostali dovnitř?

Naše zamyšlení jsme nazvali Roztomilá nostalgie, to je jistě jeden z pohledů na tvorbu Adolfa Borna, i když samozřejmě ne jediný. Víme, že nostalgie je pojem, který můžeme chápat jako doslova gumový. Může vyjadřovat samá pozitiva, všechny krásy světa, na straně druhé něco zašlého, dávno odbytého, až směšného. A tak taky velmi různě můžeme chápat a taky hodnotit různá sdělení. Mezi tato sdělení patří i historická fakta, historické děje. Tak se také díváme a vysvětlujeme si, v neposlední řadě také hodnotíme, i různé etapy našich dějin.

Když budeme upřímní, musíme konstatovat, že výklad našich dějin je plný nostalgie. Vždyť my si tímto přístupem kompenzujeme různá historická selhání a tím bohužel nemyslím jen ta dávno minulá. V této souvislosti mně napadá velmi nefér otázka. Jak by asi právě Adolf Born ztvárnil naše děje posledního období?

Vraťme se však k vlastní výstavě. Tady svým jedinečným způsobem s jedinečnou roztomilostí, která však ví, co činí, využívá Born nejrůznější témata našich dějin. V této souvislosti bych chtěla upozornit, že byl v podstatě první, kdo nejenže měl ten nápad, ale v podstatě i odvahu podívat se na různé dějinné události jinou optikou, podpořenou naprosto perfektním výtvarným zpracováním, především technikou litografie. A tak v jeho podání vidíme například Marii Terezii ohrožovanou Prusy, také Císaře Rudolfa, který pozoruje alchymistu, a také tak často zprofanovanou historickou osobnost jako byl Císař František Josef se svým strážcem sledujíce lyžařský styl K. H. Borovského.

V této souvislosti jsem si vzpomněla na slova Miroslava Horníčka, který, když se vyjadřoval o dialozích Lasicy a Satinského, podtrhl jejich schopnost dělat si legraci z vlastních dějin. Zdůraznil jednu podstatnou myšlenku: Národ je bezpochyby silný a svébytný tehdy, když si dovede dělat srandu sám ze sebe, ze svých dějin. Bohužel nemohl znát cimrmanovský Český svět, který by jej v jeho přesvědčení jen utvrdil. K těm, kteří to umí a svým výjimečným uměleckým způsobem to potvrzují, patří bezezbytku Adolf Born.