FRANTIŠEK DOSTÁL

Záludné otázka, že? Stručná reakce z mé strany nefuturuloga by zněla, že odpověď neznám, nicméně dovolím si leccos poznamenat, protože se nad situací zamyslela už i Fakulta žurnalistiky UK a její rozbor postrádá optimismus. Obrazoví redaktoři totiž navíc vymizeli, a tak dokumentární snímek často pořídí i píšící novinář. K dispozici má všelijaké novodobé technologie ukryté v roztodivných krabičkách. Poměrně často se na titulních stranách denního tisku objeví ve zvětšeném formátu jen popisný záznam včerejší události.

Ne, nepřísluší mi se tímto problémem zabývat, neboť to přísluší lidem vzdělaným na několika našich vysokých fotografických školách. Dokonce jsem zahlédl již i na lavičkách vylepenou reklamu, z níž si zájemce mohl vyčíst, že ho kdosi naučí dělat přímo světovou fotografii!

Mne ale přesto poněkud víc trápí hledání alespoň částečné odpovědi na otázku postavenou v titulku. Málo platné, mnozí neberou na vědomí, že fotografie v sobě skrývá silnou dokumentární výpověď o našem chování a přebývání na Zemi. Vím také, že tržní hospodářství i na poli fotografie stojí za úmrtím mnohých fotografů toužících být co nejblíže u válečných střetů a lidských tragédií. Těch přibývá měrou vrchovatou.

Také u mne dochází k jisté nesrovnalosti, když jsem se zmínil o dokumentární výpovědi fotografického obrazu. Žijeme totiž v době zrychlujícího se technického vývoje, který samozřejmě zasáhl i fotografii. Digitalizace totiž poněkud umrtvila fotografický dokument včetně fotoreportáže.

Nové technologie přicházejí s vysoce kvalitně provedenými snímky, často dokladujícími návštěvu jejich autora v exotických zemích. Pak už jen zbývá objevit jejich obsah.

S fotografií bývá spojeno i psané slovo. V roce 2009 již zesnulý spisovatel Ludvík Vaculík dokonce na stránkách jednoho deníku napsal: „Fotografovat je dneska tak snadné, že to může dělat každý, a když něco může dělat každý, ztrácí to úroveň.“

Spisovatelova slova přišla na svět v rozpuku 21. století a přiměla i mne vhodit otázku mezi lidi, co nekvaltují a nemají neustále na uchu mobilní telefon, nýbrž snaží se o mnohém si dokonce zapřemýšlet.

Fotografie plné životních příběhů zatím dokážou pořád ještě potěšit. Mnohé z nich však končí v muzejních sbírkách, ale pořád se ještě vyskytují lidé, co je touží spatřit na vlastní oči. Chytrého je zapotřebí trknout a hloupého si nevšímat.