VĚRA BERANOVÁ

Letošního 4. února uplyne již 50 let od úmrtí Karla Honzíka. Položíme-li si otázku, proč bychom právě na něj neměli zapomenout, stačí jen porovnat jeho teoretickou tvorbu, studie, články, knihy týkající se architektury, v tom nejširším slova smyslu, s mnohem pozdějšími pracemi dalších generací teoretiků architektury. Při čtení některých statí těchto autorů mám pocit objevování Ameriky. A tak mně v této souvislosti napadá, s jak velkým předstihem pochopil Karel Honzík proměny životního stylu nové doby, na které s jistým zpožděním reagují až další generace teoretiků architektury a estetiků.

Karel Honzík (24. 9. 1900 – 4. 2.1966) patřil k těm architektům, kteří dělili svůj čas mezi vlastní architektonickou tvorbu a mezi teoretickou reflexi. Tento dlouholetý profesor ČVUT bývá řazen k funkcionalistům. K jeho nejvýznamnějším realizovaným stavbám patří (spolu s architektem J. Havlíčkem) budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze.

Teoretická práce provázela Karla Honzíka po všechna jeho tvůrčí období. Je velmi rozsáhlá a právě 30. léta 20. století jsou obdobím, v kterém koncipoval své stěžejní myšlenky, které publikoval na stránkách různých časopisů. V pozdějším období řadu z těchto studií shromáždil do knižní podoby.

Honzík byl funkcionalista, a to nejen jako architekt, ale také jako teoretik. Ke svému pojetí funkcionalistické estetiky dochází na základě mnohaleté výzkumné činnosti, s níž seznamuje čtenáře na stránkách různých odborných časopisů, například Volných směrů, Almanachu Kmen, Musaionu, Přítomnosti, Stylu, Kvartu, Práva lidu, Stavby, Lidových novin, Architektury a jiných periodik.

Jeho funkcionalismus zásadně dodržuje jeden základní předpoklad. Respektuje starou tezi „mírou všech věcí je člověk “, veškerá funkčnost vychází a zase se vrací člověku. Empatie, vciťování do nějaké situace, nějakého vztahu, nějaké funkce pro něj není jen teoretické východisko, ale je to jeho hluboké přesvědčení.

Předností Honzíkova esteticko-výtvarného pohledu je historická dimenze, na které dokumentuje funkční adekvátnost či neadekvátnost architektury. Ideálem je funkční vyváženost, kterou chápe jako jakousi harmonii. Honzík předběhl svou dobu. V diskusích, které stavěly přírodu proti civilizaci a chápaly ji jen jako služku, která se musí přemoci, nezastával naivní stanovisko obhajující přírodu proti technice, ale žádá po technice, aby se přírodě podrobila a přizpůsobila, aby ji respektovala.

Do poválečného období vkládal Karel Honzík velké naděje. Nešlo mu jen o architekturu, ale o celkovou proměnu života, kde architektura je podmínkou nového životního stylu. Považoval své studie ne za odborná, či dokonce vědecká díla, ale za práce šířící osvětu nového životního způsobu. A tak se setkáváme v různých článcích či publikacích s problematikou řešící obecné problémy moderní doby. Například Za novým životním slohem,Tvorba životního slohu, Co je sloh? Proč je sloh? Má naše doba svůj vlastní sloh? Sto padesát let hledání slohu, Symptomy nového životního slohu, Nositelé slohu, Tvorba nového lidového životního slohu. Texty jsou často doplněny jeho výstižnými kresbami, které čtenáři usnadňují pochopit vlastní text.

Pro Karla Honzíka byla situace po roce 1945 inspirativní nejen po stránce teoretické, tedy především esteticko-architektonické, ale zajímal se i o problematiku konkrétní, kulturně-politickou. Ve svém článku uveřejněném v Kritickém měsíčníku vehementně upozorňuje na devalvaci tvůrčí práce, kdy ten, kdo je nositelem nové myšlenky je ohodnocen mnohem méně než jen zprostředkovatel. Porovnává zde práci spisovatele a třeba knihkupce, jejich finanční ohodnocení. Je přesvědčen, že: Nebudeme mít skutečně původní tvorbu, jestliže tato tvorba nebude hmotně odměňována, aspoň jako práce zprostředkující, reprodukční a výkonná. Tady jsou snad slova, která by porovnávala situaci konce 40. let s naší současností, zbytečná. Většina dnešních autorů není ani v situaci špatně placených nádeníků.

Honzíkův historický pohled v řadě studií dokumentuje vztah architektonických principů se společenskou situací v daném období. Vidí dvojí polární přístup v celých dějinách budování obyvatelného prostoru: pojetí kolektivní a individuální. Prosazování obou krajností považuje za nebezpečné, a to jak pro samotný vývoj architektury, tak také jako tvorbu společenských vztahů. „Krajní individualismus se projeví slohově jako chaos, atomizace, rozdrobení, kdežto zase krajní kolektivismus jako mechanické, vojenské řazení.“ Upozorňuje: V současné době pociťujeme posun těžiště ke kolektivismu.“

Honzíkova slova však musíme chápat především v jejich rovině apelativní, kdy zdůrazňuje úlohu architekta jako spolutvůrce společnosti, který by se měl podílet svým způsobem, tedy tvorbou prostředí, na tvorbě společnosti. Tedy ne jen vykonávat jistá zadání, ale na vlastních zadáních se spolupodílet.

Význam teoretického myšlení Karla Honzíka vidím v jeho schopnosti nejen formulovat problém, ale také v tom, že nacházel příklady k řešení. Bohužel jeho konkrétní náměty, především týkající se proměn Prahy, nebyly realizovány. V mnoha ohledech jsou aktuální stále, jako například vltavská nábřeží bez dopravy, vnitrobloky jako oázy relaxace a podobně.

Honzík na pozadí hlubokých znalostí dějin a teorie architektury jedinečně propojil řadu oblastí mimouměleckého estetična, například estetiku prostředí, oblékání, situací, předmětů a podobně do souborného problému nazvaného Tvorba životního slohu. Právě v této komplexnosti je jedinečnost Honzíkova myšlení, jeho přístupu k problémům, které by měly být stálou inspirací pro naši současnost.