MICHAL ČERNÍK

Tisíc let poté

Kdopak ten oblázek vzbudí

celé věky tu pokojně spal

kdysi dávno byl srdcem v hrudi

toho kdo miloval

 

Zachvění

Všemi stébly trávy

všemi póry země

všemi listy ticha

všemi blízkými světly dýchám

 

Tak klidný je noční vánek

jako všechno co je vyrovnané

a rozvazuje uzly mých cest

Můj čas má podobu hvězd

 

Sychravé dny

Neopadávej s tváří suchého listu

tak jako opadává listí do zahrad

Podzimními dny si pokojně listuj

i když z nich táhne zimní chlad

 

I když prší a prší

a krčíš se do té nepohody

a třeba máš promoklou i duši

a zase tě minula kapka živé vody

 

Svými dny si pokorně listuj

nepotáhne z nich zimní chlad

a nebudeš opadávat s tváří suchého listu

Jsi radostný sníh co ještě nenapad

 

Rozsvícená okna

I když tma postává u našich dveří

nikdy ji nezveme na večeři

a světlo vždy vyvěsíme do oken

Kdo sám jde tmou nebude samoten

 

Suita

Stále vyšším zlem

uštknutá je zem

 

Šípkové keře drží stráž na mezi

plody sesychají a trny vítězí

 

Cosi tě chce vyškrtat

cosi tě chce zadupat

 

Jsi tu jen krumpáčem a lopatou

střepy snů ti skřípou pod patou

 

A tobě je ach tobě je

jako když tě přiškrtí zbytek naděje

 

Jen si opakuješ po tisící

světlo které nejde nahlas říci

 

A tak jako nebe které nikdy nezestárne

ani marné počínání není marné

 

Mizérie

Kdo mi to zrušil tento den

že sotva se rozednilo

už se stmívá

a na nebi nevyšla ani tvoje tvář

 

Kdo mi to vydrancoval tento den

že když jsem vyšel z domu

v ruce mi zůstal klíč který zamkl

ale neodmyká

 

Kdo mi to oslepil tento den

že už ani okna našeho domu

neshromažďují sluneční světlo

ani radost

 

Kdo mi to vykácel tento den

že zoufale hledám strom

o kterých bych se opřel

a opírám se jen o vichřici

 

srozumitelná ozvěna světa

kterému stále víc nerozumím

Mou nadějí není že neumřu

ale že olistím tento den

 

Tvrdý zákon

To není není zákon boží

když prameny od pravěku

bez přestání živí jednu řeku

 

To není není zákon boží

když silní požírají slabé

a slabí se o to více množí

 

To není není zákon boží

když se v lidstvu dobro zlomí

a svět je němý svět je nevidomý

 

To není není zákon boží

že před propastí stojí svět

a nás dostihuje slovem - naposled

 

Ve vráskách času

Tolik ještě chceme spatřit krásu

ve vráskách uvadlého času

 

I kdyby vyšlo sedm sluncí

a nasvítilo náš každý temný kout

budeme-li mrazem

i srdci dáme umrznout

 

Ustel mi noci

Ustel mi noci

ve svých tmách jak v peřinách

a nech mě spát a nech mě spát

vysoko ve hvězdách

 

A ty jitro za mne oroduj

do mých očí kápni den

sluncem mne korunuj

pod nohy zas mi hoď neklidnou zem

 

Zkouška

Bůh se o mne už nepokouší

ďábel to vzdal mnohem dřív

smrt říká že mne ukonejší

zrovna když chci být ještě živ

 

A kolik že je ve mně života?

Nemusí mne rozkopnout neštěstí

Jenom se říznu do prstu

a kapka krve zaúpí bolestí

 

Shýbnutí

S bolestí v kříži

se shýbáš pro kámen

Cítíš že stejně tak bolestně

se k tobě shýbá i zem

 

Tolikrát jsi hodil kamenem

a bez obtíží

Teď jenom chceš

aby se otevřel v dlaň a neublížil

 

Popel

Prudký vítr na zem zurážel suché větve

jako všechno

co se přežilo

a už nemělo sílu k zítřku

Větve jsem složil na hromadu

Má prokřehlá mysl se dočkala ohně

a země popele

 

Čistá řeč

Než jsem stačil porozumět řeči sýkorek

přišla zima a řeč zamrzla

Vím jen že jejich řeč je jako moje

Není zlá

 

Abych ani pírko nevylekal

zaškrtil jsem svá slova i svůj dech

Tak čistá je řeč srdce

Není ve slovech

 

Spor

V mládí jsi odmítl boha

a pořád na něj reptáš

a on tě pořád bolí jako noha

kterou už dávno nemáš

 

Zvony z kostela oznamují poledne

v letním žáru se chvěje vzduch

a provždy budeš vědět že pro bědné

se na žádném nebi nenarodil bůh