MICHAL ČERNÍK
Tisíc let poté
Kdopak ten oblázek vzbudí
celé věky tu pokojně spal
kdysi dávno byl srdcem v hrudi
toho kdo miloval
Zachvění
Všemi stébly trávy
všemi póry země
všemi listy ticha
všemi blízkými světly dýchám
Tak klidný je noční vánek
jako všechno co je vyrovnané
a rozvazuje uzly mých cest
Můj čas má podobu hvězd
Sychravé dny
Neopadávej s tváří suchého listu
tak jako opadává listí do zahrad
Podzimními dny si pokojně listuj
i když z nich táhne zimní chlad
I když prší a prší
a krčíš se do té nepohody
a třeba máš promoklou i duši
a zase tě minula kapka živé vody
Svými dny si pokorně listuj
nepotáhne z nich zimní chlad
a nebudeš opadávat s tváří suchého listu
Jsi radostný sníh co ještě nenapad
Rozsvícená okna
I když tma postává u našich dveří
nikdy ji nezveme na večeři
a světlo vždy vyvěsíme do oken
Kdo sám jde tmou nebude samoten
Suita
Stále vyšším zlem
uštknutá je zem
Šípkové keře drží stráž na mezi
plody sesychají a trny vítězí
Cosi tě chce vyškrtat
cosi tě chce zadupat
Jsi tu jen krumpáčem a lopatou
střepy snů ti skřípou pod patou
A tobě je ach tobě je
jako když tě přiškrtí zbytek naděje
Jen si opakuješ po tisící
světlo které nejde nahlas říci
A tak jako nebe které nikdy nezestárne
ani marné počínání není marné
Mizérie
Kdo mi to zrušil tento den
že sotva se rozednilo
už se stmívá
a na nebi nevyšla ani tvoje tvář
Kdo mi to vydrancoval tento den
že když jsem vyšel z domu
v ruce mi zůstal klíč který zamkl
ale neodmyká
Kdo mi to oslepil tento den
že už ani okna našeho domu
neshromažďují sluneční světlo
ani radost
Kdo mi to vykácel tento den
že zoufale hledám strom
o kterých bych se opřel
a opírám se jen o vichřici
já
srozumitelná ozvěna světa
kterému stále víc nerozumím
Mou nadějí není že neumřu
ale že olistím tento den
Tvrdý zákon
To není není zákon boží
když prameny od pravěku
bez přestání živí jednu řeku
To není není zákon boží
když silní požírají slabé
a slabí se o to více množí
To není není zákon boží
když se v lidstvu dobro zlomí
a svět je němý svět je nevidomý
To není není zákon boží
že před propastí stojí svět
a nás dostihuje slovem - naposled
Ve vráskách času
Tolik ještě chceme spatřit krásu
ve vráskách uvadlého času
I kdyby vyšlo sedm sluncí
a nasvítilo náš každý temný kout
budeme-li mrazem
i srdci dáme umrznout
Ustel mi noci
Ustel mi noci
ve svých tmách jak v peřinách
a nech mě spát a nech mě spát
vysoko ve hvězdách
A ty jitro za mne oroduj
do mých očí kápni den
sluncem mne korunuj
pod nohy zas mi hoď neklidnou zem
Zkouška
Bůh se o mne už nepokouší
ďábel to vzdal mnohem dřív
smrt říká že mne ukonejší
zrovna když chci být ještě živ
A kolik že je ve mně života?
Nemusí mne rozkopnout neštěstí
Jenom se říznu do prstu
a kapka krve zaúpí bolestí
Shýbnutí
S bolestí v kříži
se shýbáš pro kámen
Cítíš že stejně tak bolestně
se k tobě shýbá i zem
Tolikrát jsi hodil kamenem
a bez obtíží
Teď jenom chceš
aby se otevřel v dlaň a neublížil
Popel
Prudký vítr na zem zurážel suché větve
jako všechno
co se přežilo
a už nemělo sílu k zítřku
Větve jsem složil na hromadu
Má prokřehlá mysl se dočkala ohně
a země popele
Čistá řeč
Než jsem stačil porozumět řeči sýkorek
přišla zima a řeč zamrzla
Vím jen že jejich řeč je jako moje
Není zlá
Abych ani pírko nevylekal
zaškrtil jsem svá slova i svůj dech
Tak čistá je řeč srdce
Není ve slovech
Spor
V mládí jsi odmítl boha
a pořád na něj reptáš
a on tě pořád bolí jako noha
kterou už dávno nemáš
Zvony z kostela oznamují poledne
v letním žáru se chvěje vzduch
a provždy budeš vědět že pro bědné
se na žádném nebi nenarodil bůh