JOSEF BÍLEK

Jak splýváme s jinými národy a národnostmi, ukázalo menší seskupení mladých lidí před mým bytem. Zaslechl jsem v jejich hovoru němčinu i angličtinu. A tak jsem shromáždění pozdravil: „Dobrý den!“ Jako ozvěnou se mi dostalo univerzálního pozdravu a odpovědi: „Ahoj!“

 

Po obdržení zubní náhrady se pacientovi dostalo poučení od zubního technika: „Musíte si na to zvyknout, je to něco jako nové boty, ty se musejí rozchodit.“ Pacient si však na náhradu v ústech ne a ne zvyknout, tak ji vyndal a uložil v obligátní skleničce doma. Při příští cestě k zubaři jen utrousil: „Ty boty nešly rozchodit!“

 

Na ulici potkám dvě dívky, asi ve věku 14-16 let a i když si mne nevšímaly, pozdravil jsem je. Bavily se mezi sebou dál a já zaslechl jen, že ta jedna druhou oslovuje „Ty vole“. Nedalo mi to a povídám: „Děvčata, to vedete pěkné dívčí řeči!“ Ony však se nechaly vtáhnout do rozhovoru se mnou a shodně prohlásily: „To my si říkáme i jinak, třeba ‚Ty kurvo, píčo, krávo‘…“ a zmizely za rohem paneláku.

 

Na poště u přepážky. Zákazník si kupuje poštovní známky, ale nechce známky, které již měl, to znamená s chalupami a se sv. Václavem. Byla mu mladou poštovní úřednicí nabídnuta známka se sirem Winstonem a se slovy: „Tady máte, co si přejete, ale je na tom nějakej chlap.“ Zákazník se zarazil a ptá se: „Víte snad, kdo to je?“ Odpověď: „To mě nezajímá, ať je to kdo chce!“ A v tu chvíli se náš zákazník projevil jako typicky deformovaný kantor: „Já si myslím, že byste měla vědět, kdo to je, když ty známky prodáváte!“ A na to zněla typicky nervózní odpověď: „Je mi to docela volný a buřt.“