BOHUMILA SARNOVÁ-HORKOVÁ

Zelená slovům, zelená snům…

Zelená slovům

zelená snům

zelená láskám

i všem příštím dnům.

Zelená vůni

jež v růži sídlí.

Zelená citu

jenž nepomíjí.

Zelená všem

co život znají.

Zelená vzpomínkám

co neumírají.

Výmluva

Na co se dneska vymluvíš

když ráno už prásklo do zaječích?

Proč a kam rychle uložíš

svá předsevzetí

být jiný a lepší?

Otevřít futrál starých houslí

a struny napnout k prasknutí?

Raději vyjdi na zápraží

svých představ a tužeb

radím ti.

Chvilky inspirace

Někdo má to štěstí

že žije v kruhu

poledních okamžiků

a za klopu kabátu

si vkládá měděnku

z věžních hodin.

Uhodí do strun zpuchřelé harfy

a v rozhrnutých pavučinách

najde všechny své ztracené stíny.

K rozbitým skořápkám

položí nové vajíčko

a počká si na šelesty

nočního dýchání.

Pak překročí svůj kruh

a nechá prsty uvíznout ve strunách.

Noční létání

Už ses viděl

ve snu létat

a s výšky skočit

na pevnou zem?

Už jsi zažil ten krásný pocit

rozpřáhnout křídla

a létat jen?

To v mysli sídlí

malá jiskra

jež nápad smělý rozpálí.

Žel pouze ve snu

kouzlo místa

ti milostivě odhalí.

To potom jako omámený

ke slunci vztáhneš ruce.

Po probuzení z té smělosti

rozbuší se tep srdce.

Podzim na Vysočině

Vysočina rozprostřela na svůj stůl

okrový ubrus

a blankytnou záclonou se

nad ní vlnilo nebe.

Podzim byl v poledni protnut

chalcedonem dešťového mraku

a listí se rozšumělo

prvním a posledním pádem.

Jeřabinový náhrdelník byl vhozen

stromům na střapce větviček.

Polní cesta rozťala obnaženou hlínu

zrcadélky louží.

Kameny si lehly z jednoho boku na druhý

aby zvětralými drobky doplnily

zásobnici země.

Je zase podzim na Vysočině

opět se nad ní vlní

modrý blankyt

a listí to úžasné poselství

jara a léta se

virtuózními pohyby domlouvá s větrem

a unášeno jeho vůlí

bez reptání přidá své předivo

k právě tkanému dílu.

To Vysočina rozprostřela na svůj stůl

okrový ubrus.

Porozumění

Charisma pohledu

pronásledoval tichý smích.

Květinové obětiny ve vázách

odevzdaly osudu

své barvy i svěžest.

Klapot podrážek na dláždění

vířil mikroprach.

Roztočil se kolotoč otázek.

Chtěl jsi odpovědět

jediným slovem

ale najít to pravé

bylo problémem.

Tak jako hledat střed vesmíru.

Manželství

Jsme spolu celý den

v dobrovolném údělu.

Škubáme uzdou

zuby skřípou.

Jasní se uvnitř nás

a v souladu trpělivosti si

předáváme pohárky k napití.

A zase třeskne

jiskrou ostrou

víme to.

Nade vše je nám ale

stejná cesta vyšlapaná.

Do houštin s trny si

hloubíme průsek

společnou mačetou.

Předurčení

Oprašuji nánosy pylu

z obnažených paží.

Nasávám ozón

jasmínových kaskád.

Kapří vaření vody

podpořím nasypáním dobrot.

Jednoduché průhledné.

A proč ne?

Tak nějak přece

určil Bůh žít.

Žít být snít…

Jak naivní dnes.

Perly slov

Až se popícháme

o vlastní svědomí

necháme dobu hrubnout

a nebude básníků.

Jen suché haluze

holých vět

zatlučou do oken

v oprýskaných rámech.

Slova – perly

bahnem obalené

sypou se vahou

utajeného jiskření.

Ještě trochu jasu zbylo.

V ozvěně se navrátí

jako po spirále

záchvěv prožitých časů.

A budou zase zářit

perly skryté

slova čistá.

Můj básník

Můj básník nesní

jen v ulitě noci.

Můj básník chodí po zemi.

Můj básník snídá v mléčné dráze

i vymetá prach v přízemí.

Můj básník drží horký kaštan

tak dlouho

až je ledový.

Můj básník leží v rose ranní.

Nikomu nikdy nepoví

kdo rozdrásal mu

nadranc nitro.

Kdo kupil smutné problémy.

Můj básník tiše poděkuje

sám dále kráčí po zemi.

Můj básník vzdává

hold všem květům.

Všem

co jich v rýmech utkvělo.

Můj básník za to na oplátku

líbá svou múzu na čelo.

Jistoty

Jasné a jisté je jedno:

Člověk se v světě ztrácí.

Jen tažní ptáci

letem se v oblouku vrací.

A síla zvyku touha cit

člověku velí zpátky jít.

Jít tam kam snění dovolí.

Jak kdysi vběhnout do polí

a žhnoucí slunce nechat sálat

na pozdrav hejnu ptáků mávat.

A při tom v bdění

snít snít snít…

A na dosah své mládí mít.

To když

Stoletou strání běžely dny.

Přes keře a louky přehazovaly

loktušky ročních dob.

Mnohdy jim ani nevadilo

že jedna překrývá druhou

a míchá barvy z neznámé palety.

To když svátý list s průsvitným žebrovím

mění na zlátnoucí měď.

To když košatým korunám stromů

podfoukne suknice

a v nočním blýskání se

větve mění v temné siluety

mohutných drápů.

To když do jarních květů

naprší tak, že se všude po zemi

rozprostřou bílé koberce.

To když na první špičky trávy

navěje sníh

a ona tvrdošíjně stojí

a hledí k slunci.

Rybí sny

Rybí sny plují pod hladinou

a nikdo o nich nemá zdání.

Jsou mlčenlivé

jak půlnoční kraj

jak povzdech vánku

jako klid před ránem.

Zkus říct že jsou marné zbytečné.

Jsou krásné svou nedostupností.

Tajemné svým mlčením.

Věčné – zakleté tajemstvím.

Krásné tiché

rybí sny.

Příběh z lesa

Pavoučí sítě se dotkly hvězd

a rosou byla myta tráva.

Oslavné písně ptačích hrdel se

položily nad koruny stromů

jak neviditelný baldachýn.

Vlály celé dopoledne

nadouvány dechem

ranního chladu lesa.

Cesty srnek křižovaly

houští ostružin

a mravenčí snažení ohromilo

puknutou bukvici

s právě vysunutým zeleným praporkem.

Čekají na ni úžasné věci:

Stane se stromem.