VÁCLAV FRANC

Rakev sjížděla do propadliště. Svíčky jako koncová světla se ztrácely v nekonečnu. Tak končí podzim. Kde se ve mně ztratil mladík nejvíc oceňující právě třetí roční období? Kdy člověk přestupuje práh šedin? Umřít na podzim. Jak symbolické? Jsem špatný prognostik, Hano! Před pár týdny byly karty rozdány zcela jinak. Vyhrávala jsi. Žmoulal jsem v ruce pár osmiček a čekal. Na co se vlastně čeká na nemocniční posteli? A typ… vždycky jsi věřila, že mě přežiješ. V ruce jsi měla všechny trumfy, já dva infarkty k dobru. A vidíš… obětoval jsem bohům a čekal na ránu z milosti. Milosrdně jsi pohrdla a jako v dětství u „Člověče, nezlob se“ jsi pokácela všechny figurky a stačilo hodit šestku, jednu jedinou pitomou šestku, a mohli jsme dnes vzpomínat společně. Dožít se Vánoc, možná ještě jednoho jara, jedněch šeříků, jedněch rozkvetlých třešní za domem na zahradě. Vzpomínáš… táta vždycky říkával: „Nasázel jsem je, abyste nelezli k sousedům na zahradu, je vás pět, pět věčně hladovejch krků.“

Dneska bych už nevylezl, nevíš, čím to je, že ovocné stromy poslední dobou rostou čím dál vyšší? Třešně, jabloně, švestky.

Vyhrál jsem naši nepsanou sázku. Místo výhry jen povinnosti. Chodit tobě česat pěšinku věnců, až na tebe všichni zapomenou. Jenže jak dlouho? Kdo přijde po mně? Tvoje děti, určitě nezapomenou. Hanina. Ale co se stane se vzpomínkami na nás, až jednou nebudou mít dost sil k životu i tvoje děti? Umřeme podruhé! Definitivně! V lepším případě si o nás přečte někdo v archivu. Jméno, příjmení, narozen, zemřel. V horším případě nikdo. Děsí tě druhá smrt? Zvykneme si! Táta říkával: „Zvyknout se dá i na šibenici.“ Alespoň tak se utěšoval, když si zubatá vybírala krutou daň po zákopech první války.

I já si za pár týdnů bez tebe budu muset zvyknout. A co ty, nebude se ti stýskat? Neboj, nenechám tě čekat dlouho.

„Strejdo,“ nikdy jsem si nevšiml, kolik Hanině v malé zrcadlové audienci vykvetlo vrásek. Taky už si nehraje s panenkami. „Strejdo,“ já vím, zase překážím. Taky se dočkáte. „Strejdo, to je hrozný,“ na klopu saka mně dosedají první kapky rosy z Haniných očí. Každý si občas myslí, že prožívá svoji Hirošimu. „Breč,“ konejším ji, vybreč moře nespravedlnosti. Komu mohla překážet stará sedmdesátiletá ženská?

Ještě že máme za sebou všechny stisky rukou a kondolenční přání odezíraná z chvějících se rtů. Toník s Milkou, Honza, Miloš s Jiřinou, naposledy jsem je viděl na Lídině pohřbu. Kolik je to už vlastně let?

„Strejdo, někdy se sejdeme, až bude čas, až pojedeme kolem, stavíme se,“ slova nic nestojí, utiší žal.

„Já vím,“ uvidíme se, možná zase na dalším pohřbu, pokud to nebude ten můj. A já jsem na řadě. Vytáhnu si Černého Petra a nebudu zaclánět jako starý ořešák na dvorku starého domku v Oboře. Osiřel, odešla mu panička. „Hano, jak jen jsi mohla?“

Co je život? Mám pocit jako od pohřbu k pohřbu, kolik jsem jich za život absolvoval? Jako kantor bych to měl umět spočítat. Poslední léta se urodilo, nejsmutnější je, když chodím na pohřby svým žákům. Jako nedávno Růžence Martínkové, já vím, že se provdala, ale nějak jsem si neuvykl na její nové příjmení. Pro mne je to pořád ta stará copatá a trochu hubatější holčička, sedí v první lavici, trochu jí dělají potíže počty, ale vyřídilku má po mamince. „Ta se v životě neztratí,“ říkával jsem si, a neztratila. Nechala po sobě tři děti, nejstarší Růženku jsem ještě učil, vypadla mámě z oka, kdo ví, kde jí je dneska konec. Zmizela ve městě, zabloudila, do Obory už netrefí. Možná tak na Dušičky, položit věneček, kytičku.

Všichni utíkáme, před sebou, před svým mládím, někam do města, do světa, jako bychom už chtěli mít všechno za sebou, jen Hanka neutekla. Ani smrti neutekla, i když se schovávala v Oboře.

„Mirečku, Mirečku,“ možná to byla její poslední slova. „Co to, proboha… ne, Mirečku, ne, nééééé!“

Kde se potom skrývá smysl života? Dožít se penze, každého desátého vysázený důchod od pošťačky na stůl. Měl jsem umřít já, ale co by si na mně vzal. Leda by byl teplej. Máme právo odpouštět za ty mrtvé? Kolikrát jsem si říkal po válce, když už šeříky doutnaly od jisker hasnoucího měsíce máje, můžeme tomu národu někdy odpustit? Můžu jim to odpustit za pana Knapa, jezdíval k otci pro obilí, tajně, na kole. Kdyby mluvil, kdo ví, jak bychom dopadli. Táta říkával: „Než bych se nechal chytit, raději bych to ukončil sám!“ Sebevražda – nouzový východ z města Beznaděj. Vždyť přece každý desátý bude zastřelen! Šuškalo se po heydrichiádě! Můžu odpustit za paní Knapovou a Janu? Takhle vykořenit strom, který nevydal ještě nejšťavnatější plody. Můžu mu to odpustit, Hano? I smrt má své návštěvní hodiny.

Ani Lídina smrt tolik nepálila. Vidím stále oprýskané omítky jejích vrásek. Nemoc jí vypálila cejch. I když v padesáti, taková mladá, říkaly sousedky, ani jsme nevěděly, že je to tak vážné. Je konec vykoupení, nebo vysvobození? Rakovina ženských orgánů. Doktor, mohl být mým synem, jenom svraštil čelo a ruce zabořil do bílého pláště: „Léčba neplodnosti, ty hormony udělaly svoje!“

Kdybych nechtěl syna, možná by Lída neodešla tak brzy. Nebudu mít komu umřít. Vždycky, když se večer dívám na rodokmen, vidím holou větev, slepou ulici mého stonku, nevykvete. Možná že právě tohle je smysl života. Kdybych měl dítě, chtěl bych ho naučit všemu, co jsem sám za ta léta nashromáždil, vychovat ho jako člověka s velkým Č.

Obora. Mládí. Rozkvět života. Jaro. Rozčepýřené plachetnice zlátnoucí pšenice. Dnes už vím, co je to stáří, že prohry nejsou tak strašné. Stáří je, když začneš číst knížky z knihovny, které jsi četl, když jsi byl mladý, ale zapomněl jsi obsah, najednou nechápeš, proč se ti tenkrát tolik líbily.

Co by mně řekl táta, kdyby se mohl posadit pod ořešák na dvorku? Nejdůležitější v životě není vlastnit klíč, ale dveře, ke kterým ten klíč pasuje. A to všechno, co je za těmi dveřmi. To, čemu se říká domov. I paní Horynová, která mně říkávala, když jsem se vracel: „Josífku, tak domů, domů?“ Zůstal jsem pro ni Josífkem i v šedesáti, než vyměnila chátrající chalupu za pár metrů jistoty na hřbitově.

Obora. Je tady krásně, a přece jsme všichni pospíchali odtud, do města, do bytovek, paneláků, abychom něco nepromeškali, protože v Oboře lišky dávaj dobrou noc. Ořešák stojí na svém místě jako maják, jistota v rozbouřených časech. I on už s obtížemi ukrývá svoje šediny. Pokrok se nedá zastavit. Dorazil až sem, domů, do Obory. Jaký pokrok. Kde zůstala boží přikázání: Nepokradeš! Nezabiješ! Nesesmilníš!

„Mirečku, vždyť já jsem učil tvé rodiče, nebyli to žádní géniové, ale Mireček, tvůj otec, uměl vzít za práci, v tělocviku nejrychleji běhal, pak v dospělosti spíš za děvčaty, tebe už jsem nestihl, možná, kdybych učil i tebe…“

Jezdíval jsem do Obory na Velikonoce s Lídou, dokud ještě žila. Mireček sotva odrostl kočárku, chodil se starším bráchou koledovat. V Oboře se ještě koledovalo. Ve městě jsme zapomněli: Hody, hody, doprovody…

Hana nebyla lakomá, vždycky ráda dala: „Když vidím ty děti, jakou mají z těch sladkostí a kraslic radost…“ I Mireček měl radost, nesl si svůj pytlík plný sladkostí jako svátost z kostela. Jen Lída neměla Velikonoce ráda. Připomínaly jí pocit, že ona už nevyhraje, že nedokáže najít cestu k mateřství.

„Strejdo,“ Hanina se tehdy v telefonu zajíkala. Tušil jsem blízkost zmijího jedu: „To je hrozný! Máma! V Oboře… našel ji pan Horák, když šel okolo, dveře do chalupy otevřené…“

Na rtech měla svoje poslední slova: „Co to, proboha, …ne, Mirečku …néééééé!“ Její hlas zmizel jako signál ve sluchátku: Tůt, tůt, tůt.

Komu mohla překážet stará sedmdesátiletá ženská? Vzpomněl si Mireček na Velikonoce a na pytlík plný sladkostí. Tentokrát si myslel, že nese víc, pár stokorun a ukojený chtíč. Chroptěla ještě? Kdyby přišel někdo dřív, mohla by, kdyby… můžu časovat kdyby ve všech číslech.

„A stlejdo, to umžení je napožád?“ ptala se tenkrát malinká Hanina, když jsme na poslední cestě vyprovázeli souseda z Obory.

Napořád!, chtěl jsem ji ujistit do telefonu, ale ona už je velká. Ona už ví, že smrt bere i černé pasažéry do země, odkud nejezdí žádná mašinka.

„A stlejdo, já taky, až budu stalá, umžu?“

„Ano.“ Jsem na řadě, dojel jsem do cíle a začíná mi být všechno jedno. Přejel jsem pomyslnou hraniční čáru mezi životem a smrtí. Jsem jako čekárna plná vrásek vyhlížející podzim. Ani nevím proč, ale vlajkou podzimu je pro mě ocún.

Kdybych byl o dvacet let mladší, tak bych… co bych vlastně udělal jinak? Přemluvil Hanu, aby se odstěhovala, aby zradila naše mládí a taky utekla, jako jsem to udělal já. Seděla by na lavičce před domovem důchodců a těšila by se na buchtičky se šodó k obědu. Byla by šťastná? Dejte starému člověku ústřední topení, teplou vodu, sprchu a seberte mu celý jeho dosavadní život. Možná, že jej zbavíte rýmy, že ho vyléčíte, ale docela možná, že jej ukládáte do rakve. Byla by šťastnější než tady na samotě, v Oboře? Kde znala každý záhonek, kde v zimě obalovala pumpu na dvoře starými hadry, aby nezamrzla, kde musela spát v ponožkách a s kulichem na hlavě? A přece se nebála žít. A bála se umřít? Zeptejte se Mirečka.

I kdyby ho odsoudili na doživotí, nikdo mi Hanku nevrátí. Neměl bych vzít spravedlnost do svých rukou? Jako kluci jsme si dělávali prak. Nejdál dostřelil Lojzík Hovorka, utekl z Obory do pohraničí, po válce. Ani nevím, kde je pochován.

„Mireček?“ Hanina vzala slovo štítivě do úst. „Je blázen, pár měsíců v ústavu a nakonec ho pustí. Nesvéprávný. Budeme ho potkávat ve vsi a…“

„Breč!“ konejším ji.

„Je tohle nějaká spravedlnost?“ Hledal jsem ji u školní tabule, neukrývala se snad za ní? Jakou má spravedlnost vlastně barvu? Bílou jako křída, nebo černou jako nespravedlnost? Ale ne – proč má vlastně smrt černou barvu?

Člověče, nezlob se!, chtělo by se mně zvolat a hodit šestku a Mirečka navždy vyhodit ze společenství slušných hráčů, aby už nikdy… měl bych Hanu pomstít, nakonec i kdyby mě zavřeli, co by si na starém vysloužilém kantorovi vzali? Třeba by mi pan prezident udělil amnestii. Měl bych před sebou ještě nějaký ten smysl života. Že bych jej konečně našel? Může být pomsta smyslem života?

Věřím v život před smrtí. Potkal jsem snad všechny mrtvé známé a spolužáky v půlnočních meditacích a snech. Nevím, bude mně osmdesát, nemám pro co žít. Zavírací hodina mého života je na spadnutí. Chtěl bych odejít do našeho sadu za chalupou, procházet se mezi jabloněmi, hladit vzrostlé kmeny a prosit, aby v té chvíli přišla dáma v černé róbě. Říká se jí rychlá, bezbolestná, a ať jí lidé dávají všelijaké lichotivé přívlastky, slyšel jsem i ve vsi, „ten Kučera, ten měl krásnou, večer si šel lehnout a ráno už se neprobudil“, ale je to pořád jen ta stará konečná stanice jménem Smrt. Mám tady svoje kořeny, nevyvrátily je ani roky ve městě. Tady jsem se narodil, zakořenil, tady bych chtěl dodýchat, na zahradě usnout, dívat se do nebe, třeba tam uvidím smysl lidského pachtění.

Stojíme s Haninou na dvoře. Smuteční hosté jsou pryč. Zůstal s námi starý ořešák. Kolik už slyšel slov? Ani větve by mu nestačily, kdyby chtěl počítat.

„Strejdo, já bych nejradši,“ bál jsem se, že to slovo vysloví, …já bych radši ani nežila!“

„Ty seš ještě mladá, holčičko,“ řekl jsem jí holčičko a viděl jsem, jak sedí na lavici pod ořešákem, kousek vedle leží panna, kočárek vzhůru nohama, vlastně koly, Hanina zamyšleně dumá nad tou záhadou, proč se kola točí. Nejhezčí planetou vesmíru je dětství.

„Co bych potom měl říkat já, a vidíš, já mám pořád pro co žít.“

Pousmála se. Poprvé po dnech plných pelyňku. První paprsky nové naděje jsou zasety.

„Pro co?“

„Třeba jen proto, abych se dozvěděl, kolik ořechů bude mít příští rok ten starý ořešák… zasadil ho děda, třeba se mě na to tam nahoře zeptá!“

Vytřeštila oči a zasmála se: „Ty seš ale…“

„A já,“ odmlčel jsem se a ona se schoulila do mého náručí, „já se tě na to tam nahoře taky jednou zeptám!“