FRANTIŠEK DOSTÁL

Již před notnou dávkou let jsem zaslechl tvrzení, že fotografův život je příliš krátký k tomu, aby si ve své komnatě založil archiv snímků, které v toku žití pořídil. Fotografa by totiž určitě zdržovalo věčné hledání negativů a mohl by tak možná přijít o pořízení záběrů z otevírání pražského tunelu Blanka…

Avšak ouha! Najednou se z police fotografickému nešikovi poroučí k zemi stoh papírovin a on najednou objeví negativy s Jaroslavem Jakoubkem (1927–1993). Už tak do vším možným přecpané fotografovy hlavy najednou přilétnou staré vzpomínky na našeho Dona Quijota na poli českého šansonu.

Kalendář se kdysi dávno chlubil letopočtem 1985. V témže čase se přikulhal o holi do restaurace U Andělů v Senohrabech výše zmíněný mág našeho šansonu, básník a hudební skladatel Jaroslav Jakoubek. Zde u poněkud staršího piana zpíval v čase zahájení mé dvoudenní výstavy fotografií, věnovaných lidem trávícím své víkendy na břehu řeky Sázavy pod ruinami Zlenické hlásky. Šansoniér Jakoubek se sklínkou rumu na hudebním nástroji mi tu zahrál v čase, kdy se na veřejnosti nesměl příliš objevovat. Jeho tvář byla ozdobena brejličkami snad přímo od samotného Johna Lennona. Hodně úsměvů na tvářích zúčastněných hostů, kteří navíc na fotografiích někdy poznali i sami sebe při odpočinku na břehu Zlaté řeky, jak Sázavu přezvali už kdysi dávno před válkou milovníci svobody trampové.

Již několik let na domě s číslem 68 v Mánesově ulici na Vinohradech hlásá pamětní deska, že zde pobýval autor hluboce lidských písňových textů J. Jakoubek. Text silné a úžasné písně Smutné představení kdysi prezentovala zpěvačka Ljuba Hermanová. Mnoho dalších jeho hitů patřilo do repertoáru Marty Kubišové, Waldemara Matušky i Jiřího Suchého, jehož texty Jakoubek také zhudebňoval. V studnici zapomnění leží zjištění, že i Karel Gott v televizi zazpíval Písničku pro Martinu, k níž napsal slova právě Jakoubek. Píseň Víc nechtěl by snad ani d‘Artagnan veřejnosti předvedli v půvabném duetu právě M. Kubišová a W. Matuška…

Večerní návrat vlakem ze Senohrab ve společnosti Jakoubka a jeho ženy Jiřinky byl nenapsaným dalším představením. Poutníkova hůl ležela blízko básníkovy ruky. Nakonec o Jakoubkově holi sepsal textař Pavel Šrut říkanku, když mu ji v čase jeho zranění zapůjčila paní Jiřinka. Šansoniér Jakoubek totiž už společně s námi nedýchal vzduch na Zemi. Říkanka nesla název Taková chytrá hůl a já z ní cituji jen pár slov: Taková chytrá hůl (podobně jako tužka) je pro básníka nejvěrnější družka a taky skvělý společník: Hraje s ním golf i kulečník a uplatní se i při hokeji. Proto o chytré holi píseň pěji!

Nyní již delší čas milovník lidí Jaroslav Jakoubek odpočívá na hřbitově ve Strašnicích. Škoda, protože již žádnou sklínku rumu jako u rozladěného piána v hospodě U Andělů společně nevypijeme. Tak snad až později…

Ještě jedna vzpomínka mi přilétá do mysli. Patří místnímu učiteli Josefu Paloučkovi, který stál v pozadí mé hospodské výstavy v Senohrabech. Čímsi mi totiž připomínal Nezbedného bakaláře ve filmovém podání Zdeňka Štěpánka…