STANISLAV BERTON-BRZOBOHATÝ

Po maturitě v roce 1943 jsem byl zaměstnán u Beskydského divadla v Hranicích na Moravě jako inspicient a herec malých rolí – „štěkař“. Putovali jsme po větších městech severovýchodní Moravy. Kamkoli jsme přijeli, hned jsem pátral, zda v tom místě nežije nějaká známá osobnost. V Rožnově pod Radhoštěm jsem se například setkal se spisovatelem Čeňkem Kramolišem. Ve Vyškově s Karlem Dvořáčkem. Nejzajímavější bylo setkání s Bezručem.

O jeho touze po anonymitě jsem slyšel od našeho profesora češtiny Vladimíra Stupky. Cítil se velice dotčen, když jeho jméno i povolání bylo po první světové válce odhaleno. Byl velice uzavřený muž. Vyhýbal se veřejné i soukromé pozornosti. O tomto skoro poustevnickém rysu proslulého pěvce podbeskydského lidu jsem slyšel později od jeho příbuzného, Sfinga české literatury, neměl rád návštěvy. Snad v tom bylo více skromnosti než podivínství.

Naše divadlo nastudovalo hru ze selského života od národopisného pracovníka Josefa Vaci. Premiéra byla v jeho působišti v Náměšti na Hané. Byl jsem ubytován u správce velkostatku. V jeho domě mě čekalo překvapení, nejenom dvě krásné dcery, ale také obrovská knihovna. Pan správce Budík mně také jednu knihu ukázal. Držel ji opatrně s úctou, jakoby to byla Bible kralická. Bylo to první bibliofilské vydání Slezských písní z roku 1909. Byl přímo vášnivým sběratelem všeho o Bezručovi. Dokonce ho znal osobně. Sem tam se s ním potkával při procházkách v náměšťském žlabu. Řekl mi, že pan učitel Vaca je Bezručův dobrý přítel, možná, že by mi pomohl sjednat schůzku.

Napsal jsem Bezručovi prosbu o besedu. Odvolal jsem se na Josefa Vacu, jenž mi dal Bezručovu adresu, a čekal. Za pár dní přišla odpověď, částečně ve verších a rýmech – mohu se s ním setkat v chaloupce doktora Losíka u příležitosti zájezdu Beskydského divadla do Kostelce na Hané, kde žil. Pozval jsem Bezruče na představení Vacovy hry. Omluvil se, že má špatný zrak a sluch.

Na dveře „chalúpky“ – pěkného domku MUDr. Losíka – jsem zaklepal s bubnujícím srdcem. Otevřela starší paní vysoké buchtovité postavy, pravá Hanačka. Byla to paní Losíková. Ukázal jsem jí Bezručovo psaníčko. Ihned mě pozvala dovnitř. Vstoupil jsem do krásného pokoje, přeplněného knihami, obrazy, sochami a různými uměleckými předměty. Zaujaly mě dva obrazy. Bezručův portrét a obraz, který zobrazoval kaktus s červeným květem. Měl jsem jeho báseň na stejné téma, symbolizující jediný a jedinečný výšleh jeho básnické tvořivosti, ze všech nejraději. Paní Losíková říkala, že Bezruč před malíři a fotografy doslova prchal. Když ho jeden malíř portrétoval, byl velice netrpělivý, a měl podmínku, že portrét zůstane navždy u Losíků (MUDr. Losík vyléčil Bezruče z nebezpečné plicní choroby. Od té doby se mezi nimi vyvinulo důvěrné přátelství.)

Sdílná hostitelka mi ukázala knížku svých veršů a rukopis nasbíraných hanáckých pohádek a pověstí. Pak mě pozvala do dalšího pokoje, který měl k dispozici sochař Karel Otáhal. S mecenášskou hrdostí odhalila model Mánesovy sochy, na němž Otáhal pracoval, prý za častého přihlížení stále zvídavého Bezruče. Na pomníku mělo být vyryto: Vděčná Haná – Josefu Mánesovi. Pomník měl vyjadřovat vzpomínku na Mánesův pobyt v Čechách pod Kosířem, kde mistr štětce zobrazil život a kroje hanáckého lidu. Mánesovu štíhlou postavu modeloval Otáhal podle Rafaela Kubelíka.

Netrpělivě jsem čekal, kdy se paní Losíková zmíní o schůzce s Bezručem. Pohostila mě kávou a tvarohovými koláči – to byla pochoutka – a konečně řekla: „Stařéček přijde zítra o jedenácté.“

Spal jsem neklidně, jako by mě zachvátila cestovní horečka. Brzy ráno jsem vyšel do polí. Vzduch byl čistý jako voda v jarní studánce. Sedl jsem si na mez a poslouchal koncert skřivánků. Najednou začal zvon přivolávat věřící do kostela k posvěcení neděle. Mírný větřík vlnil zlatou hladinu dozrálých klasů. Rozdrolil jsem pár zrn a rozkousal. Rodička Haná byla přichystaná. Byl jsem inspirován kouzlem okolí. Za pár minut jsem napsal básničku.

K Losíkům jsem přišel krátce před jedenáctou, značně rozrušen. Co vlastně řeknu „nesmrtelnému básníkovi“ české literatury? Přečetl jsem právě stvořené verše paní Losíkové. Líbily se jí. Podala mi tlustou knihu s pobídkou, abych do ní báseň napsal. Po menším váhání jsem v knize návštěvníků začal listovat, hledal jsem čistou stránku. Četl jsem jména známých spisovatelů a umělců. Zdráhal jsem se napsat své veršíky do knihy tak vzácných hostů. Paní Losíková však naléhala. (Asi za rok, za dva po mé návštěvě, jsem dostal oznámení o úmrtí MUDr. Losíka. Paní Losíková napsala na obálku: Sťáňa Brzobohatý, básník, Táborská 107, Brno-Židenice.)

Uslyšeli jsme zvonek. Paní Losíková šla otevřít dveře se slovy: „Stařéček nemá rád, když mu lidé říkají mistře. Používejte raději pane řediteli.“ (Bezruč byl ředitelem brněnské pošty.)

Vyšli jsme na sluníčko do zahrady za domem. Bezruč mne překvapil. Bylo mu šest roků přes sedmdesát. Držel vysokou postavu zpříma jako voják. Neustále pomrkával. Měl krásné modré oči. Představil jsem se, zvolna ze sebe vymáčkl stručný životopis, a nevěděl, co dál. Losíková vypomohla. Vybídla mě, abych přednesl svou novou báseň. Přečetl jsem ji s velkými obavami, co jí asi řekne Bezruč. Cítil jsem se nevýslovně šťastným, když ji pochválil. Rozhovořili jsme se o moderních básních. Vytkl jim nesrozumitelnost.

Pak přišel další návštěvník, pan profesor z Prahy. Jménem se nepředstavil. Začal se mne vyptávat na vše možné. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že si mě prověřuje.

Bezruč vytáhl z kapsy dopis od Gustava Frištenského, slavného zápasníka, majitele cirkusu. Mnoho let oba toužili po setkání. Frištenský pozval Bezruče do Prostějova. Prý na jeho počest porazí černocha Aliho. Všichni jsme se zasmáli tomuto předem ohlášenému zaručenému vítězství.

Odbilo půl dvanácté. Bezruč svižně povstal, rozloučil se a odešel. Připadalo mi to skoro jako útěk. Paní Losíková vycítila mé překvapení a řekla: „Stařéček má strach ze svého sekretáře doktora Pírka, ten je na něj přísný. Ráno vstávají, jak budík zazvoní, oběd přesně ve dvanáct, denní program se musí dodržovat na minutu!“

Rozloučil jsem se s Losíkovými a panem profesorem. Uviděl jsem ho opět až v roce 1947 v posluchárně Karlovy univerzity. Byl to Václav Černý, můj dlouholetý literární idol. Za války byl spojkou mezi Bezručem a domácím odbojem.

Slezské písně, které jsem na schůzku tenkrát přinesl k autorskému podpisu, si vzal Bezruč s sebou. Udělal v nich vlastnoruční opravy. Na titulní stránku napsal báseň:

Nechť ve městě, nechť venku sám

jdu lesem chladným, stínem jívy,

ten dojem v duši vždycky mám:

kůň za mnou letí polodivý.

A nelze bokem uskočit,

jdou strmé hráze úzkou poutí:

nikde se nelze zastavit,

nikde mi nelze spočinouti.

Stanislav Berton-Brzobohatý, autor literatury faktu, je český emigrant, žije v Austrálii. Tento text mi poslal již před časem. Co by asi řekl na barbarský záměr – bourání Bezručova domku?