Kočka Malvína

Ten, kdo psal bibli, moc dobře věděl, co je člověk zač, glosoval strážmistr Arazim v Četnických humoreskách Starý i Nový zákon. A jeho glosa sedí na Knihu knih jako příslovečný hrnec na zadní část těla. Již za Ježíšova života se po tehdy známém světě potuloval živočišný druh zvaný farizej. Z toho, že toto pojmenování slouží dodnes jako noblesnější pojmenování pro pokrytce, je vidět, jak byli už v dobách, kdy sedávali na předních místech v synagoze a chodili si pod záminkou modliteb nacpat pupky do chudých vdovských domů, asi populární. Však je taky Ježíš nazývá plemenem hadím a spílá jim za to, že milují přední místa v chrámu, dávají desátky z máty, routy a kopru, nemyslí na nic jiného než na vyžírku, ale vynechávají lásku, milosrdenství a spravedlnost.

Dnešní farizeové už jsou o level výš než jejich předchůdci. V předních místech na radnici, v kostele a v parlamentu sedají už jen někteří, zbytek postává v ošoupaných džínách a vytahaných rolácích u mezinárodních rychlíků a vlaků se zásobami šatstva, potravy a nabídkou přespání a s cedulkou Uprchlíci, vítejte. Jako by neviděli zástupy otrhaných, hladových a nemocných lidí pár kroků od nádraží v nedalekém parku, jako by neviděli ty zástupy sirotků a vdov marně žádajících tenhle stát o pomoc. Jako by neviděli ty stovky invalidních a psychicky nemocných, kteří nemohou zvládat svůj handicap bez pomoci nás zdravých. Inu, ti nedrží hladovku kvůli podmínkám jako v koncentráku (proboha, v kterém koncentráku si vězni mohli vybírat ze čtyř jídel, v kterém měli lepší podmínky než gauleiteři?), neohánějí se tím, že mají nárok na to neb na ono, i když do slova a do písmene chcípají hlady a jejich děti si mohou nechat o lyžáku nechat jen zdát, o možnosti se oblékat v normálním obchodě a mít aspoň jednou za den teplé jídlo nemluvě. A co víc: Když chudé vdově s malým dítětem pomůžu k lepšímu živobytí, anebo psychicky nemocnému pomůžu k práci, netočí to televize, nenese to evropské dotace do bezedné kapsy, nevidí to nikdo jiný než já a ten nahoře. Tady je zakopán ten příslovečný pes, proč to jde na světě tak pomalu dopředu a tak rychle zpátky.

Pasáž z Remarquova románu Miluj bližního svého, kde vysloužilý voják a politický uprchlík Steiner vypráví hlavnímu hrdinovi Kernovi, který utíká z hitlerovského Německa pro změnu proto, že jeho otec byl Žid o tom, co prožil za první světové války v lazaretu, to říká ještě drsněji. Necítíme bolest toho druhého, co nekřičí, ale kvůli těm, kterým je houby zle, jsme schopni se samou horlivostí přetrhnout.

Takže otázka dne zní: Budeme se jenom předvádět ve stylu koukejte, jak jsme hodní a dláždit si tak cestu do pekel, nebo přineseme co nejvíc těch, kteří skutečně potřebují naši pomoc, ke Krásné bráně?