Kantůrková, Eva: Nesmiřitelná řeč: Rozprava s přidaným mýtem o Janu Husovi. Praha, Cherm, 2014

Mno, tak abychom nějak začali, že? Tak třeba: jak se k vám dostala ona krásná kniha a proč jste se rozhodl o ní čtenářům povyprávět? Bude to určitě výjimečná kniha naší přední spisovatelky, kdysi komunisty zakázané a také vězněné…

Mnozí čeští spisovatelé byli vězněni či zakazováni, a o jejich umění či neumění to nic nevypovídá. Proto zpět ke knize: jde o žánrově dost obtížně zařaditelný útvar, dejme tomu o eseje, v nichž se formálně uplatňuje dialog (vnitřní dialog a pseudodialog), formou až filozofická zamyšlení s literární stylizací hlediska postav (focus – major Fišer), dále se setkáme s didaktickým vyprávěním o Janu Husovi (v zásadě školském), nechybí ani baladická povídka (o Anušce Zoulové); objevují se – zhusta – takové postupy, jakými jsou kázání, disputace, traktát, alegorie (a vůbec personifikace abstrakt), citace, apolog atd. Vše s aktualizační, resp. obhajovací funkcí, jako v případě Jana Palacha (také „živé pochodně“) a Václava Havla, jenž také „žil v pravdě“.

Chtělo by to jistě hlubší rozbor, např. povídka Dcerka (s podtitulem Balada o Anušce Zoulové) s citacemi ze stejnojmenného spisu J. Husa, by mohla být publikována samostatně, stejně jako dva poslední eseje-dialogy, v nichž promlouvají personifikovaný Duch doby a Moc. Jednotlivé postupy jsou v literatuře známé, nové je jejich propojení a hledisko. A jak se ke mně dostala? Prostě mi ji předal šéfredaktor časopisu – k případné recenzi.

Čtenář nám položí otázku, o čem to všechno vlastně je. Proč byla kniha psána a vydána? Podle názvu tuším, že určitě píše o své zkušenosti s totalitou, přece „nesmiřitelná řeč“ svobody jí vynesla věznění v Ruzyni. Chápu, proč píše o hrdém Janu Husovi, vlastně také disidentovi, jenž trpěl za život v pravdě. V pravdě žili, jak říkáte, i mnozí odpůrci komunismu u nás, a trpěli za své přesvědčení, protože jim byla upírána –

– na přebalu knihy čteme, že přináší texty „spjaté s autorčiným tázáním po povaze toho, co utváří ducha lidského společenství, ať už jde o mýty, legendy, kulturní zvyky či ducha doby, která se právě rodí“, a už z této patetické a „vpravdě knižní“ charakteristiky, ne nepodobné stylu Václava Havla, vyplývají její filozofické, nebo jak to pojmenovat, literárně filozofické ambice. Jejím jádrem – přesněji leitmotivem – je cosi jako mýtus, který autorka vysvětluje jako kolektivně stvořený a sdílený individuální příběh, archetyp formou ne nepodobný tomu disidentskému mýtu, jak je medializován, přeměněn v sumu příběhů s funkcí exempla, školou posvěcen a povýšen na autoritu (tedy pravdu), četnými rituály udržován a silně emotivně prožíván. Jde o mýtus vytváření „bratrstva sobě podobných“ (s. 95), jistě i o ritualizované chování a nastavené „myšlení“ (ty uvozovky jsou také záměrné, rozum je zpravidla problematizován jako cosi nedostatečného), o posvátné a tajů plné hieratické estetické cítění. Jednu formulaci za všechny – coby sakrální společenství „obce pravdy“ při zapálené svíčce „dojemně, tajuplně, soustředěně mlčeli“, cítili se jako při „jakémkoli pradávném obřadu“ (s. 95). Tato mytizace rezonuje i jinak v podtextu knihy, v její tkáni. Je to víra, podobně jako v teologii a teogonii, ve spiritualitu či v ucelené náboženství, že všichni hrdinové či osobnosti dějin i současnosti jsou vlastně disidenty, žili a žijí v opozici proti nějak vymezenému zlu, omylu, malosti. Nakonec vždy vítězí „moc bezmocných“.

Pravdu má autorka v tom, že mýtus je čistý, archetypální, je v něm síla literatury bez ohledu na to, co pokládají kritici za uměleckou hodnotu včera nebo dnes. Takovou mytologií jsou příběhy Karla Maye (jako „obraz“ Divokého západu) nebo Jaroslava Foglara (jako obraz čistého chlapeckého snu), beletrizované legendy (o svatých i jim podobných), pohádky (alespoň ty o původu světa a národů), stejně jako pradávná snaha člověka prostřednictvím příběhů např. o stvoření člověka a světa poznat své dějiny, svůj původ. Mytologický základ nemají jen homérské eposy, mytologický je i svět Jamese Joyce… Iracionalita mýtu je nejen uměleckou (tvůrčí) silou, ale i projevem aktuální slabosti rozumu poznat skutečnost jako skutečnost, vyrovnat se s ní. A vytvářet ji, ovšem nejen ve fantazii a fantazií.

Nešlo by to stručněji? To znamená, že podle Vás je ta kniha blábol???

Neznamená: sakralizace, přeměna reality ve znaky, symboly, emblémy, emotivní metafory, asociace, to je znak této zajímavé knihy. Je to literatura i metaliteratura, mnoho apodiktického, mnoho před-nastaveného a emocemi nastaveného (nechci říci že „nastavovaného“), a zvláště politického obsahu, protože ta knížka je politikum. Asi není náhodné, že co je s disidentským mýtem v rozporu, to je vytěsněno, že autorčiny „vzpomínky“ na dobu těsně poválečnou a poúnorovou chybějí. A totéž platí i pro devadesátá léta, dobu diletantismu Havlů –

– o Václava Havla se neotírejte, je to osobnost českých dějin, jedna z největších, vynikající dramatik, nositel řady cen, světově uznávaný politik! Na něho by měl být náš národ hrdý jako na Husa, Komenského, Masaryka a další. Dejme tomu, že má i své odpůrce, že udělal několik chyb, prosím, měl rád krásné ženy a někdy to přehnal s vychutnáváním si radostí života, ale kdo je bez chyb, že? A jeho zásluhou máme svobodu projevu!

Hmm…

Tak co na vzácné knize opravdu zaujme? Její styl? Žánr? Statečnost ženy vzdorující temnému osudu? Filozofické zamyšlení?

Jakkoli autorka de facto postavila na pranýř rozum a pojem jako cosi nedostatečného, je její dílo veskrze intelektuální, promyšlené, sofistikovaně (chytře) argumentované a sugerované, komponované. Na pozadí toho, čemu říká mýtus o J. Husovi a co je vlastně pouhé převyprávění toho, co o Mistru Janu Husovi dnes víme, se jí podařilo poměrně nenásilně, měřeno „zdravým rozumem“, oživit „hodnoty“ ztělesňované panujícími (politicky korektními) mýty o Havlovi a Palachovi, i když do tohoto rámce byli sítí vnějších analogií vtaženi např. i T. G. Masaryk, F. Palacký či sv. Václav. Síť analogií pravých? Historik by asi zaplakal, ale právě na to Kantůrková sází – pravda mýtu je přece jiná, hlubší a dějinná…

Apologetický záměr byl naplněn a kongeniální čtenáři budou nadšeni, jejich sebe-mýtus, představa o „hrdém činu“ ve vlastní minulosti povýšena na sakrální obraz naplněný svatými emocemi (ne nepodobnými kontaktu se svatostánkem). Místy Eva Kantůrková přechází do jakéhosi stavu intelektuálního blouznění formálně podobnému nějakému vidění, věštění, pseudofilozofii, ale nelze popřít, že zvláště intelektuálně založenému čtenáři může pomoci podobně, jako pomáhá náboženství, víra v sebe sama a své schopnosti, nebo prožitek „paralelní polis“ (s. 282), společenství, jež dává sílu. Jen si autorku poslechněme, a zvláště to havlovské výrazivo, patos a extatičnost:

Je to „hlubina žitého předpokladu“ (s. 279), která je „silou elitních bezmocných“ (s. 280), tedy pro „potlačené filosofy, spisovatele, kněze, proroky, kočovné divadelníky, taky muže zavražděné nespravedlivými soudy“ (s. 281). Vždyť „nevcházíme do hotových poměrů, s nimiž se musíme vyrovnat a které si nás přizpůsobí, jak to tvrdí marxisté; jsme jedineční! Jsme individuality. Jsme zárodky osobností“ a záleží jen „na tom, v jakých duchovních hlubinách si každá jedinečná bytost svou jedinečnost zakoření a z jakých duchovních hlubin se odvodí“ (s. 281). A aby nám bylo jasno: z hlubin „a výšin toho ducha, který se vznáší nad vodami“ (tamtéž).

V těch slovech najdete ozvuky mesianismu, ideologie „ghetta vyvolených“ k pravdě, něco z Patočky, antimarxismus, evangelickou víru a hlavně hyperabstraktnost a extatičnost. Slovem: havlismus (poslední esej je nazvána Moc bezmocných). Po druhém čtení je zřejmá její panelovitost, intelektuální kýčovitost. Nepopírám, že ten patos je lyrický, vznosný, že bude někomu znít „jímavě“, že jazyk tu pretenduje na stylistickou knižní dokonalost. Stačí to?

Odporné! Samé a samé odsudky, invektivy, neschopnost pochopit autorku, její niterné ustrojení a křehkou tkáň textu, to je přímo „bolševická kritika“. Taky ještě zbývá citovat Stalina, vzývat socialistický realismus a vyzývat k boji za světlé zítřky!

Hmm…

To je hrozně silný odsudek, a samozřejmě nespravedlivý. Známá spisovatelka má právo na vlastní pohled, na vlastní pravdu, na vlastní poetiku, na vlastní kompozici, také s komunistickým režimem měla hrozné zkušenosti. Byla přece členkou onoho společenství trpících a … Vůbec nejste schopen přijímat jiné názory, zamýšlet se nad nimi, vnímat je jako možné obohacení a osvobození. Je mi vás líto, hluboce, opravdu.

Dobře, nebudeme se hádat. Tedy jinak. Pokud kritizuji, tedy to, co na knize kritiky hodné jest, abych se vyjádřil také knižně. Samozřejmě chápu, že bude obhajovat Palachovo sebe-upálení, velebit sebe-ponížení jako hrdinský a tvůrčí čin a symbolicky jej spojovat s upálením Mistra Jana. Ale je také jasné, že při vytváření politického mýtu, a o ten v knize jde, především, možná i POUZE, už bude psát o jiných živých pochodních, dejme tomu o Mášlovi nebo Adamcovi, že „čpí agresivitou a duchovní bezmocí“. Je to běžný trik, že jedno a totéž je hodnoceno podle toho, jestli vyhovuje „mé“ představě a „mým“ zájmům. Jenže spojovat hluboce nešťastného sebevraha s Janem Husem, jemuž by ostatně ani odvolání (včetně toho, co nenapsal, ani netvrdil) nepomohlo, jen prodloužilo utrpení a bylo by vnímáno jako „zrada pravdy“; spojování a identifikování na pohled blízkého je typicky mytologické analogické myšlení. Jen v tomto racionálně-iracionálním světě platí, že oba činy jedno jsou: oba se vzepřeli: první „národní a občanské beznaději“, druhý „zvěcnělé době a hamižné nezbožné církvi“ (s. 198). Hluboce tragická a nesmyslná sebe-destrukce studenta Palacha, která nic nezměnila ani nevyřešila, oběti onoho „kolektivního nevědomí“ (s. 95), či spíše kolektivního fanatismu v roli našeptávače, jsou tedy hrdinství, ale kupříkladu Fučíkův boj s gestapem a „koňská nátura“ při výsleších jsou „falešné hrdinství“, jak Kantůrková píše na mnoha místech jinde (např. na str. 88)? Co k tomu dodat? Uvažujte prosím vlastní hlavou. A týká se to i jiných „živých pochodní“, včetně Mášla nebo Adamce; jakkoli jejich protest chápu, jistě…

… vždy uvažuji vlastní hlavou, mě nikdo rohlíkem neopije!! Vím, co tu komunisti kázali, jak zabíjeli nevinné lidi, jak je národ svrhl a – nakonec ani nepotrestal. Ale ani já se nechci hádat. Dozvíme se konečně, čím je kniha – podle Vás – opravdu cenná?

Toho cenného je mnoho, i proto jen jeden příklad za všechny:

Byl jsem velmi zvědav na postavu ze „slují přímo dračích“, tedy ze „systému totalitních monster“, postavu vyprávějící v ich-formě a představující se jako „major Fišer“ (s. 136 an.). Ten Fišer z StB má nad svými „klienty“, jak je nazývá, zdánlivě neomezenou moc a patrně by se asi nerozpakoval nám sdělit, čím „tihle renegátští parchanti by své životopisy rádi zapřeli“ (s. 139), a také by vše konkretizoval, systematizoval a s vnitrem v nitru to doložil, už jen z perfidní rozkoše, že „tenkrát dávno, než se odcizili, psali zákony, kterých se proti nim dovoláváme“ (s. 140). Atd. Nedělá to, ale chápu, že je to model zrozený mýtotvornou fantazií, jakkoli realistický „typ“ a „charakter“, o němž rozhoduje v konečné instanci paní Kantůrková.

Pokud to byl hlupák, mohl hrozit nasazením náramků, uhašením cigarety o nahé tělo, připoutáním k horkému topení, avšak s legalitou takových hrozeb i s jejich uskutečněním by byl na štíru – musel by porušovat socialistické zákony, které chce chránit. A to neznal waterboarding, rektální rehydrataci, fiktivní popravování, shazování za letu z helikoptéry. Mno, náš důstojník StB třídí materiály na hromádky a vybírá, „co je porno, co je realistický popis, co je případ pro psychiatra“ (s. 144), vyhlíží přitom jako svědomitý úředník, ale žádný Mengele nebo Eichmann, ani „banální ničemník“ nebo dokonce „totalitní monstrum“ mučící někde v Guantanamo Bay Naval Base či Abú Ghrajb. Copak by tam asi prováděl náš major Fišer? (Vinní – nevinní? Terorista – nebo bojovník za svobodu? Disident – nebo zrádce národa? Věrozvěst pravdy – nebo zločinec ohrožující bezpečí země?) A to s úžasem čteme, jak se naše „monstrum“ do své „klientky“ zamilovalo, a tak Fišer, řečený podle pláště Columbo, je směšný o to více, čím víc nad ním mají „klienti“ moc – moc se mu vysmívat, moc této „autoritě“ prokazovat intelektuální převahu („Já barbar, ona ta slušná“, s. 165). Ale je to „moc bezmocných“? Není to spíše bezmoc „totality“, která vlastní moc tak omezila, že byla bezmocnou? Co vlastně předala ta „moc“ v Listopadu těm „bezmocným“?

Dejme prostor tomuto popisu zatýkání: „Muž se obléká, bere si teplý svetr, ví, že v celách bývá zima, ještě se honem napije horké kávy, dal by si skleničku něčeho ostřejšího, ale před muži v uniformách si netroufá. Přemýšlí, jestli si vzít pevný blok anebo jen štůsek papírů, a nakonec se rozhodne nebrat si nic; nic, co by mu mohlo být zabaveno.“ A tak se alespoň „obejme se ženou, ujistí se, že má v zavazadélku i zubní pastu a zubní kartáček, i hřeben a mýdlo, taky dost cigaret“ (s. 283–4). Zkuste si představit podobné zatýkání politických odpůrců dnes…

Na česko-rakouské hranici si smutný hrdina Fišer-Columbo uvědomuje, že ta naše „dvojitá drátěná stěna, ačkoli vypadá, jako by chránila koncentrační tábor, je propustnější než třeba ona pověstná ochrana hranic mezi Spojenými státy a Mexikem“ (to ještě nestála segregační zeď v Izraeli), a že jím sledované osoby se „pohybovaly Prahou i celou republikou, jako kdyby jim patřila“ (s. 170). Hle, „totalitní monstrum“ doby totality a potlačování lidských práv! Major Fišer řečený Columbo. Ale právě tento portrét je pro mne mimořádně hodnotný. Třeba jen za tento portrét patří Evě Kantůrkové dík.

Zdá se, že ovládáte umění hanět chválou. Fuj!

Ne, omyl. Chápu, že Vás nepřesvědčím, ale představte si, že Vám nálety zemí armád NATO na Jugoslávii v roce 1999 zabily všechny blízké (z nichž zůstala jen torza rozesetá v sutinách). Že jste ztratil rodinu, kterou povraždili kosovští nacionalisté, již o sobě tvrdili, že se bránili „srbské agresi“, a Západ jim tleskal. Že Vás vyhnali z vlasti lidé, o nichž psal tentýž západní tisk jako o „bojovnících za svobodu a nezávislost“. Anebo budeme ještě aktuálnější – že jste sice svědkem rozvratu zemí jako Irák, Libye či Sýrie, čelíte exilové vlně z takto „osvobozených zemí“, ale stále budete tvrdit, že „musíme si živoucí svět přetvořit v abstrakci /…/ Ustavit a rozčlenit na myšlené státní celky, obecně rozlišit jejich různé režimy, a takto odlišené je vybavit příslušnými symboly, jako byl například onen symbol tyrana, zasluhujícího si bombardování /…/ Není bombardování jako bombardování, toto se děje v zájmu humanity“. V zájmu humanity…

Mytologické politicky mocenské myšlení jednoduše označí představitele země, který „nám“ stojí v cestě, za nepřítele a následně za „tyrana“, zemi a státní zřízení za režim, „režim diktatury“, jejímž je symbolem, a rozvrat a zničení země za „potrestání tyrana“ a za akt osvobodivý – „bomby mohou smést tyranův režim“ (s. 294). Mýtus je kruhový jako ne-myšlení našich intelektuálních elit, které rozum zatracují. Ony se cítí být absolutními elitami, bohy (Bohem) vyvolenými, jako hlas oné Moci, Demokratické Moci, která je hrozivější než cokoli dříve:

„Pevně usazená, legální svou legitimitou a legitimní svou legálností, jsem bez hany, obsahuji všechny své možnosti, občas ve mně ožije i lehký ozvuk někdejší moci bezmocných, nazývají mě demokracií, jsem, která jsem, počatá ze síly boží i síly lidí“ (s. 295)

Cože??? Ale to přece nemůžete chápat doslova, to je přece ambivalentní symbolická literární stylizace…!!!

Dovolím si ukončit naši rozpravu.

Zaznamenal ALEXEJ MIKULÁŠEK