S básníkem Josefem Prskavcem hovoří Michal Černík

 

Čtenáři LUKu znají vaše verše, ale nikdo o vás nic neví. Mohl byste se čtenářům představit, tak trochu osobně, nekonvenčně?

Je těžké představit nekonvenčně někoho tak konvenčního, jako jsem já. Narodil jsem se roku 1954 v Podbořanech. Dětství jsem prožil na vesnici, vyučil se knihkupcem, přestěhoval se do Mladé Boleslavi, oženil se a vychoval dvě dcery. Vystudoval jsem dálkově Střední knihovnickou školu v Praze a několikrát změnil zaměstnání, po odchodu z knihkupectví jsem pracoval jako signalista na dráze, skladník v obchodním domě a dělník v továrně, v současnosti pracuji jako sanitář v Kosmonosích.

Každý z nás si celý život neseme své dětství, které nás formuje. Co vy si s sebou nesete z dětství?

Mimo jiné poznání, že v dětství se lidé často trápí svými domnělými chybami a až později zjistí, že největší chyby byly na straně těch, kteří je nejvíce kárali. A naopak, spoustu svých problémů, které vnímali jako šikanu svého okolí, si z převážné míry zavinili sami. Dále pak nepříjemné zjištění, že čas nečeká, a pokud se určité věci nestanou v tu správnou dobu, nestanou se vůbec. A pokud se je podaří dohnat, málokdy proběhnou tak, jak by měly.

A jaké bylo?

V podstatě šťastné, i když tenkrát jsem byl přesvědčený o tom, že prožívám něco naprosto příšerného, co si vůbec nezasloužím.

Dětství je velkým inspirátorem pro básníky a spisovatele. Řeknete mi svůj nejsilnější zážitek z dětství?

Myslíte podle citátu „Zážiteknemusí být příjemný, hlavně když je silný“?Ty nejsilnější dobrodružné zážitky, které už asi nikdy nic nepřekoná, patří k prázdninovému stanování na zahradě. Maminka s tatínkem postavili stan, dědeček do něj přivlekl slamník a babička snesla polštáře a peřiny. Prostě vrcholný adrenalin.

Čím jste ve svých představách byl v dětství?

Každou chvíli někým jiným, ale vždycky někým výjimečným.

A čím jste dnes?

Sanitářem v psychiatrické nemocnici.

Jaké bylo vaše setkávání s poezií?

Když jsem dosáhl věku čtyř let, oslovila mne poezie tehdy velice populární písničkou o cestáři, který roztloukal na silnici kamení a o paní ve zlatém kočáře, která jela kolem. Celé to končilo slovy: Kdybych já moh, tak jako pán, jezdit ve zlatém kočáře, nedělal bych cestáře. Byla to poslední skutečně důležitá informace, které se mi v mém životě dostalo. Pokud jsem někdy doufal, že se i ve škole budu dozvídat věci podobného významu, byl jsem krutě zklamán. Všechny další myšlenky, které mi byly předkládány, se buď snažily tento fakt potvrdit, což bylo zbytečné, anebo vyvrátit, což bylo směšné. Přesto na školu vzpomínám rád.

Miloval jsem jednoduchý, bezpečný a jednoznačně správný svět čítankových hrdinů, básně o pohraničníkovi s věrným psem, střežícím hranice, když usínám, a o výsadkářích, kteří se snáší z modré výšky jako bílé pampelišky, padák otevřený a všechny zbraně za řemeny. Miloval jsem je stejně jako příběhy o sovětských námořnících, bloudících na porouchané lodi širým oceánem a živícími se polévkou, uvařenou z měchu tahací harmoniky a kožených bot a o Leninovi, který mířil na lišku, ale nevystřelil, protože byla krásná, stejně jako Teddy Roosevelt nevystřelil na medvěda, který byl příliš malý.

Podobné příběhy a podobné verše zaznívaly i u mírové vatry, ke které jsme vždy v předvečer významných výročí pochodovali s rozsvícenými lampiony. I když tam mne více zaujala tajuplná a děsivá slova o vlčích zubech a drápech, které číhají všude kolem. Vedle mne stála maminka s tatínkem a kolem spousta dalších lidí, oheň z ohromných polen, bohatě prolitých naftou, šlehal do výšky, bylo to přízračné, ale zároveň nesmírně krásné, vždyť řečník mluvil i o tom, že se všem těm tesákům a spárům ubráníme, jen ať se zkusí vynořit ze tmy. Ale když jsem pak musel v noci na dvorek, neustále jsem se ohlížel, jestli mě už nějaký vlk nedrží za zadek.

V té době mi poezie připravila hororový zážitek, když jsem recitoval na jedné velice důležité schůzi. A i když mi zapamatovávání veršů nedělalo nikdy žádné problémy, na rozdíl od zapamatování si čehokoli jiného, tahle báseň byla začarovaná. To málo, co jsem se z ní naučil, si sice pamatuji dodnes, ale s ohledem na celou tu prožitou hrůzu je to jen chabá útěcha. Bylo to: Křeček žalem zaplakal / že z něj přes noc bolševici / udělali žebráka… drobné mince, mouka též / zlato našli při prohlídce / krátké nohy měla lež. A mezi tím ještě spousta dalších veršů, které jsem neuměl a už asi nikdy umět nebudu, ale to byla jenom malá část textu, ostatní se měli nabiflovat moji spolužáci.

Samozřejmě, že se na to všichni vykašlali. Po nerozvážném, riskantním a chabém pokusu odříkat celou tu litanii zpaměti jsme se ji rozhodli alespoň překoktat z papírků, ale naše čtenářské schopnosti byly ještě ubožejší než paměť, navíc jsme měli jen velice mlhavou představu o tom, jak na sebe jednotlivé části díla navazují. Ale na básně jsem proto nezanevřel, jen se bojím, že mne ta o křečkovi ovlivnila více, než jsem ochotný přiznat.

V té době už zaznívaly z rozhlasu i verše Jiřího Suchého. Mátly mne, nechápal jsem, proč se mi tak vrývají do mysli, když jsou v porovnání s čítankovou poezií tak nevýrazné a jak se mi zdálo, často i poněkud zmatené. Přesto si je zpívali i velice staří lidé, dokonce tak staří, že už sami měli děti v mém věku.

Postupem času jsem se seznámil i s jinými básníky, a to jak s těmi, kteří mne dojali svými verši, tak i s těmi, kteří dojímají spíše svým osudem. A tak dnes vím o poezii úplně všechno podstatné a už vůbec nic mě nedokáže překvapit. Přesněji řečeno jsem o tom byl přesvědčený až do doby, kdy jsem jednu mladou dámu zaslechl číst nahlas verše, verše velice zvláštní, mně důvěrně známé i zcela neznámé zároveň. Když zaregistrovala můj upřeně zkoumavý pohled, omluvně se usmála: „Musím toho ke zkoušce ještě spoustu načíst a nestíhám, tak čtu tohohle Hrubína ob řádek.“

Vzpomínáte si na svou první báseň?

Vzpomínám si na svou první sbírku, kterou jsem napsal v hodně útlém věku a byl jsem na ni nehorázně pyšný. Spojoval jsem slova, jako když na sebe dítě zkouší stavět kostky a psal o věcech, které mne obklopovaly, o kupkách sena anebo motocyklu…

V podstatě to tak dělám dodnes. Jen ten pocit hrdosti se už nějak nedostavuje.

Každý, kdo začíná psát, má své vzory. Prozradíte své básnické učitele?

Prozradím. Většinou už se proti tomu nemohou bránit. Ne že by se v počátcích šedesátých let minulého století nebylo kým inspirovat, ale v té době jsem poezii příliš nevyhledával, kromě své vlastní, a ona sama se ke mně dostávala velice nahodile. Úplně první knížka, kterou jsem sám přečetl, byla Říkadla s obrázky Josefa Lady.

Literaturou jsem se začal trochu systematičtěji zabývat až na knihkupecké škole, ale to bych mohl vyjmenovat polovinu náplně školních osnov. Z celé řady básnických osobností mi byli asi nejbližší Karel Hlaváček, Fráňa Šrámek, Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert, hodně mne inspirovali Jiří Žáček, Jiří Suchý a Karel Kryl.

Čím vás poezie přitahuje?

Na poezii si cením lehkosti, hravosti. A to nejen ve formě, ale i v obsahu. Karel Havlíček Borovský dokázal hravou formou zpopularizovat a přiblížit svým čtenářům i vážná témata. Jistě by pro něj bylo méně namáhavé říkat to samé káravým tónem, ale pak by se k němu asi málokdo vracel. Chápu, že se všichni nemůžeme neustále chechtat, ale při četbě veršů mnoha svých současníků mívám někdy dojem, že je psali věčně naštvaní lidé, sužovaní žlučníkovými záchvaty a chronickou zácpou.

Ke kterým básníkům se rád vracíte dnes a proč?

K básníkům se příliš nevracím, spíše se snažím trochu umazat své staré čtenářské dluhy. Ani dnes toho nemám příliš načtenoa už to asi nedohoním. V hlavě mám literaturu rozdělenou na přehledné přihrádky. Májovci, Ruchovci, Lumírovci, u zkoušek to býval strašák. Dnes mi to chybí. Jak nazvat současnougeneraci? Na škole jsem si zvykl na básnické legendy. Máme v současné době ještě něco takového? A pokud ano či ne, potřebujeme je ještě? Existuje v literatuře něco jako čas legend?

Některé metafory našich i cizích básníků vás provázejí celý život. Ocitujte alespoň jednu z nich.

Raději ne. Kdykoli mne nějaká metafora opravdu zaujme, začnu ji parodovat. Nemyslím to nijak zle, spíše jako přátelské škádlení s blízkým člověkem, ale dalo by se to vykládat i jako neúcta ke Klasikovi.

Jaké máte zkušenosti s nakladateli ohledně vydání své poezie?

Tyto zkušenosti mám dvě a obě jsou pozitivní. Roku 1985 mi v nakladatelství Mladá fronta vyšlo několik básní v almanachu Klíčení a roku 1989 mi v témže nakladatelství vydali sbírku Pokus o dorozumění.

Společnost ze svého života poezii naprosto vytěsnila. Nemáte někdy dojem, že vaše básnické počínání je zbytečné, marné?

Nemyslím si, že společnost ze svého života naprosto vytěsnila poezii, protože se pořád setkávám s lidmi, kteří poezii čtou. Poezie je tady pro lidi, ne lidé pro poezii. Pokud ji někdy nebudou potřebovat, stane se zbytečnou. A co se týče pocitů marnosti, ty rád přenechám filosofům, kteří se jimi už dlouho a občas i poměrně slušně živí. Je to jejich druhý nejvýnosnější artikl, hned po dějinném optimismu.

Koho dnes ještě zajímají verše? Není lepší psát kuchařky? Těch jsou v knihkupectvích plné regály a kuchaři jsou v médiích celebritami.

Básně i kuchařky mají jedno společné: Už po tisíce let jde v podstatě o stále to samé, opisované od předchůdců, jenom s občas trochu jinak ochucenou omáčkou. Základem úspěchu u obou těchto žánrů je tvářit se, že jde o něco zcela nového, nebojím se říci přímo revolučního.

Je tomu už třicet let, kdy jsem naposledy stál za knihkupeckým pultem a nabízel obě tyto komodity. O obojí byl zájem. Kuchařek bylo málo, na nedostatek poezie si nikdo nestěžoval, ale nevzpomínám si, že by je někdo vnímal jako soupeře. Přátelé Poezie měli sice svůj Klub,ale jen knihkupci v té době věděli, kolik je v něm mrtvých duší…

To, že jsou v knihkupectvích plně regály kuchařek, je jenom dobře. Moje maminka je vždycky ráda, když ji zatelefonuji, ale občas v jejím hlase rozpoznám stín rozmrzelosti. Pak jsem si jistý, že jsem se nešťastně strefil do času, kdy sleduje svůj oblíbený seriál o vaření. A i když já pořady o vaření nemiluji, považuji kuchařské celebrity za jedny z mála, které jsou opravdu užitečné.

Proč je poezie společensky i mediálně degradovaná?

Neřekl bych, že je degradovaná. Spíše momentálně není v kurzu. Anebo není v kurzu právě ta část poezie, kterou určitá skupina lidí považuje za důležitou. Proč není poezie momentálně v kurzu?A proč není v zimě horko a v létě nepadá sníh? Poezie asi zase někdy důležitá bude, i když my už u toho možná nebudeme. Teď odpočívá, nebo pracuje někde jinde.

Proč tedy vlastně píšete poezii? Pro svou vlastní potěchu?

Z činností, ve kterých lidé nacházejí potěšení, patří psaní poezie k těm slušnějším. A už toho bylo napsáno tolik, že psát poezii pro své vlastní potěšení je asi ten nejrozumnější důvod. Naprosto jistě vím jenom to, že důvodem mého psaní není boření mýtů a iluzí ani prosazování nových kultů či udržování těch starých.

Já sám se řadím do kategorie Občasníků. Píšu občas, přesněji řečeno velmi občas. Témata si nevybírám, ona si vybírají mne, často k mé pramalé spokojenosti, ale má spokojenost je jim naprosto lhostejná. Jsem ten nejryzejší amatér. Představa, že sedím nad prázdným listem papíru s vědomím, že pokud nenapíšu každý den alespoň jednu báseň, nebudu mít peníze na jídlo a na bydlení, je pro mne děsivá.

Když se vás zeptám, co je to poezie, co mi odpovíte?

Poezii vnímám jako moře. Pohybujeme se po jeho hladině anebo v její bezprostřední blízkosti a jeho hlubiny pro nás zdánlivě nemají žádný význam. Stejně tak i Zemi vnímáme jen jako tenkou vrstvičku hlíny, která živí rostliny. Náš zájem o ni končí v hloubce, z které z ní ještě dokážeme vytěžit něco užitečného,bez ohledu na to, jak dlouho to tam leželo a jestli to skutečně potřebujeme. Stejně jako do moře, i do poezie ústí řeky, napájené horskými prameny i splašky z městských stok. A pokud má tenhle systém fungovat po delší dobu, musí se tohle všechno zase časem vypařit.

Jedna vaše sbírka se jmenuje Nebepekloráj, v níž ironizujete Boha, biblické příběhy a svaté. Nebojíte se, že vás za to rouhání ztrestají?

Nebojím. Pokud má pravdu Starý zákon, Bůh klade velký důraz na kolektivní vinu a dává přednost kolektivním trestům, takže v tom jedeme všichni stejně. Náboženství vnímám jako dobrý úmysl, který se příliš nevydařil, alespoň v kvalitě chování křesťanůa ateistůve svém okolínevidím žádný zásadní rozdíl. A jak asi vnímá náboženství Bůh? Bůhví…

Na náboženství nechci útočit ani se mu vysmívat; pokud některé mé verše vzbuzují takový dojem, jde o neobratnost vyjádření, ne úmysl. Hledám v něm inspiraci a odpověď na otázky, které si lidé kladou už tisíce let. V podstatě jsme téměř všichni věřící,jen místo Boha, před kterým bychom se mohli stydět, dáváme přednost bůžkům ze supermarketu.

V co věříte vy?

Věřím v Systém. V pradávný Zákon, kterým se všechno řídí. Zákon, který nikdo nenavrhl a neschválil a který nikdo nemůže zrušit ani pozměnit. Od tohoto Zákona se odvíjejí další Zákony, které jsou lidé schopni pochopit studiem přírodních věd. Tímto Zákonem je možné se řídit, ale není možné s ním smlouvat. Možná že tohle je Bůh. Ale představovat lidem Boha jako plešatého dědu s šedivým plnovousem anebo tlusťocha se sloní hlavou… Ne, nechci.

Jaký je váš světový názor?

Jsme tu jen dočasnými trpěnými hosty. Měli bychom se podle toho chovat. Ale určitě nebudeme.

Ve sbírce Boleslav, Boleslav… jsou mnohé verše sociálně kritické, píšete o bezdomovcích, důchodcích, kteří vybírají popelnice apod. Patří tato témata poezii?

Poezii patří každé téma a sociální tematikou se v poezii zabývali daleko lepší básníci a básnířky než jsem já. U mne se jednalo o poměrně krátké období, které vyvolal prvotní šok z pohledu na lidi, pojídající odpadky z popelnic.

Některé vaše verše ironizují politické dění. Jak moc sledujete politické dění u nás a ve světě?

V podstatě jenom z rychlíku. Kritizovat a ironizovat je vždycky pohodlnější než hledat řešení. Kdyby tomu bylo naopak, vypadala by naše společnost úplně jinak.

Měl by básník či spisovatel svým slovem či jako občan vstupovat do společenského a politického dění?

Básnířka Elizabeth Browningová měla ve své době větší vliv na změny zákonů, ovlivňujících sociální postavení těch nejzranitelnějších, než jaký mají současní ministři sociálních věcí. Asi jí to více leželo na srdci.

Dovedete rozeznat, kdy politik, novinář či televizní hlasatel mluví pravdu a kdy lže?

Přiznávám, že u politiků se o to ani příliš nesnažím. Politika nestojí na pravdě a na lži, ale na prosazování zájmů určitých skupin lidí. A profesionální politici jsou asi často nuceni hájit zájmy úplně jiných občanů, než jsou ti, kteří je volí. Nejde už o to přesvědčit ostatní, že mé řešení je nejlepší, je třeba spojit se s kýmkoli proti komukoli a prosadit cokoli jakýmikoli prostředky. Opravdu jim to nezávidím. Ale politiky jsme si zvolili, jsou naším obrazem a v podstatě mohou zatím dělat jenom to, co jim dovolíme. Proto vše záleží v prvé řadě na nás, může být o trochu lépe i o hodně hůř.

V básni Poslední zastavení píšete, že jste ztratil víru v sebe a možná už jinou nenajdete. Ptám se: Opravdu? A proč?

To je jen takové slovíčkaření. Výraz víra v sebe by se měl básníkům zcela zakázat anebo by se jeho použití mělo alespoň pokutovat. Plyne z toho jedno poučení: Nedávejte z ruky básně, na kterých ještě nedoschl inkoust. Za měsíc nebo dva u některých z nich zjistíte, že jde jenom o prázdný šuplík. Příště si na to musím dát větší pozor. Příliš jsem si zvykl spoléhat se na to, že mé verše téměř nikdo nečte.

Vaše verše jsou prosté, srozumitelné, někdy moudré, někdy nostalgické, někdy humorné, ironické a především skoupé na slovo. Jste takový i vy?

Nejsem dobrý řečník, mluvím hodně a špatně, někdy hodně špatně. Jsem ovlivnitelný, většinou se řídím názory těch druhých, i když je nepovažuji za správné.

O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?

Hlavním současným tématem je uprchlická krize.Ale o té se moc nepřemýšlí. O té se spíše hodně a stále mluví.

Já v poslední době často přemýšlím o svém odchodu do penze. Jak to změní můj život? Budu mít konečně čas alespoň z části dohnat to, co jsem po šedesát let neustále odkládal? Anebo budu celé dny strnule civět před sebe? Nebo začnu na všechno nadávat? Trochu mne uklidňují moudrá slova čarodějnice z pohádky o Arabele: „Zvládli to jiní, zvládnu to taky.“

Chtěl byste ze svého života něco škrtnout?

Kdybych tu možnost měl, určitě bych to udělal, ale nebylo by to správné. Neměli bychom měnit minulost v situaci, kdy si nevíme rady s budoucností.

Jaká vaše vlastnost je pro vás typická?

Už od útlého věku jsem nad všechny ve svém okolí vysoce vynikal šetrností. I historky z dětství, kterými se rodiče mstí svým již dospělým dětem za všechna příkoří, která kvůli nim museli vytrpět, se v mém případě točily často kolem úspor. Nejméně stokrát mi vyprávěli, jak jsem dostal svou první korunu a šel si za ni koupit dort. Po nekonečně dlouhém vybírání jsem dospěl k jedině správnému rozhodnutí a opustil již značně znervóznělého prodavače se slovy: „Nechte si svůj dort a já si nechám svoji korunu.“ Lidem, kteří se měli vyděsit, to připadalo roztomilé.

Čemu vás naučil život?

Mimo jiné tomu, že mnoho věcí je jiných, než jak se zdají na povrchu, a čím více události kolem sebe zjednodušujeme, tím více se vzdalujeme od pravdy. A že každý normální člověk hledá příčiny svých neúspěchů v těch druhých.

Co vás nejvíc v životě zklamalo?

Určitě já sám. Ale už jsem si odpustil.

Co pro vás znamená být sám sebou?

Nikdo není úplně sám sebou. Kdybychom ze sebe odstranili všechno, co do nás vkládají jiní, zbylo by toho žalostně málo. Toho dobrého i toho zlého.

Co je zbytečné?

Nic není zbytečné, všechno má nějaký smysl, i když ne vždy ho chápeme.

Z čeho v životě neslevíte?

O tom se hezky mluví a píše v klidu a bezpečí domova, pokud člověk nemá hlad a je mu teplo. Ale obávám se, že v některých životních situacích nic neslevitelného neexistuje.

O čem jste si dělal iluze?

Skoro o všem. Iluze je jen jiný úhel pohledu, zkreslený nedostatkem informací. A královnou všech iluzí je iluze, že ti, kteří těmito informacemi disponují, se o ně s námi nezištně podělí.

Jaké máte ideály?

Mým ideálem je jednoduchost a přímost. Třeba jednoduchý zákon, který stanoví, že zloděj má být potrestán bez ohledu na to, jak drahého právníka si může dovolit. Ale našespolečnost zatím směřuje spíše opačným směrem.

Co si dnes lidé nalhávají?

Nalhávají si to samé, co si nalhávali po celou dobu své existence: Že jsou jediným důvodem k trvání tohoto světa. Někomu tato iluze pomáhá přežít, pro jiné je to výnosný kšeft.

Co dnes považujete za statečnost?

Hájit svůj názor, i pokud stojí proti názoru většiny. I přes riziko, že přes všechnu naši snahu nemusí být správný.

Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?

Slovo pokora bývá dnes vnímáno spíše negativně. Hlavní je přece úspěch, dosažený za jakoukoli cenu a jakýmikoli prostředky. Proč pociťovat pokoru před přírodou, která je tu jenom proto, aby nám sloužila? Anebo před lidmi, stvořenými k tomu, abychom je ovládli? Pokora je jako brzda, kterou náš rozjetý vůz nepotřebuje; stačí mu silný motor, běžící na plné obrátky. Všechno máme pod kontrolou.

Z čeho se dovedete radovat?

V několika minulých letech jsem viděl tolik nešťastných lidí, že se opravdu dovedu radovat ze všedních maličkostí, které jsem dříve vnímal jako samozřejmost a své nezadatelné právo.

Co je na světě pro vás nejkrásnější a nejcennější?

Jsou to všechny drobné radosti, spánek, jídlo, pocit bezpečí. Bereme je jako samozřejmost. Kéž je ještě hodně daleko doba, v které nám dojde, že samozřejmé nejsou.

Myslíte si, že žijete, jak byste chtěl žít?

To určitě ne. A nevím ani, jestli je to vůbec možné. Divím se, že náš druh vědci nepojmenovali „člověk nespokojený nespokojený“.

Co pro vás znamená svoboda?

Má svoboda je prostor, v kterém končí svoboda těch druhých. Z toho vyplývá, že svoboda je sice důležitá, ale v některých chvílích se jí docela rádi vzdáme.

Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné?

Protože se jako sanitář téměř denně setkávám s lidmi, jejichž životním prostorem je pouze postel, jsem vděčný za každý metr čtvereční a modlím se k Bohu, v kterého nevěřím, aby to tak zůstalo co nejdéle.

Bez čeho si dovedete představit život?

Při pohledu na člověka, kterého udržují při životě pouze hadičky, na které je připojený, ztrácí tato otázka smysl.

Jak chápete pocit štěstí?

Na štěstí není nic k pochopení a to, co někteří lidé považují za štěstí, ani pochopit nechci. Pro mne štěstí znamená probudit se ráno ve svém bytě a zjistit, že mne nic moc nebolí, mít rodinu, přátele a pár možná pošetilých přání.

Na co se těšíte?

Dostal jsem se do věku, v kterém by se už člověk neměl těšit na něco, ale z něčeho.

Přejete si něco pošetilého?

Pošetilá přání jsou ta ze všech nejlepší.