FRANTIŠEK UHER
Českou poezii v minulosti nejednou oživila nastupující generace ambiciózních mladých básníků (a básnířek, ačkoli tady problematické povinné procento žen použít nelze). Po delší pauze, kterou vyplňovala pouze jednotlivá jména zasluhující pozornost, objevují se v současnosti noví slibní básníci hojněji. Nikoli v houfech, ale již řadu roků je pozoruhodným úkazem značné množství prvotin velice různorodé kvality, po jejichž vydání většinou nastává „ticho po pěšině.“ Další sbírky nepřicházejí. Mnohé tu a tam stárnou v zasutých koutech knihkupectví, která poezii nabízejí a jednotlivé knihy nezasunují mezi kuchařky či rady zahrádkářům, jak pěstovat petržel.
Za všechna nová jména uveďme Janu Orlovou (Čichat oheň, 2012), k jejíž poetice má blízko Přemysl Krejčík sbírkou lyrických veršů KŘEHKÉ NEPŘENÁŠET (nakl. Pavel Mervart, Červený Kostelec, 70 stran, 2015, doplněno fotografiemi modelky; jsou uvedeny její iniciály, ale schází jméno fotografa).
Krejčíka čtenáři znají z časopisů a sborníků jako básníka i prozaika. Na rozdíl od některých básnických prvotin, které se vyznačují rozevlátostí a potřebovaly by masivně škrtat – pomiňme ty, jimž by prospělo škrtnutí sirkou, těch je minimum – Krejčík zachází se slovní zásobou podstatně úsporněji, někdy možná ve snaze o jednoznačnost a konkrétnost výpovědi otesává svůj verš snad přímo tesařskou širočinou. Povězme, že ku prospěchu věci. Šetří slovy jako vzácným kořením.
Na rozdíl od Orlové, jejíž verše působí elegantněji, vzletněji a vznešeněji, Krejčík přichází s téměř diskrétní a výrazně sugestivní chlapskou výpovědí, prokreslenou mnoha originálními básnickými obrazy, jeho lyrická lkaní nejednou získávají širší rozměr: co nemá minulost / bodání necítí. Jsou intimním svědectvím, expresivně upřímnou výpovědí i uvážlivě smířlivým zamyšlením nad startovní čárou života, jehož schválnosti přijímá s moudrým nadhledem. Nejvýraznější předností Krejčíkovy poezie je právě zmíněná úspornost. Vhodně aplikovaná slova jsou mnohdy nad komplikovaná souvětí, vrcholkem hory zastiňujícím pohoří. V celé sbírce nenajdeme jediné slovo navíc. I ty nejkratší básně dosahují intenzivního jiskření, aniž by hrozilo nebezpečí, že z jisker vzejde plamen. Krejčík to většinou vidí opačně, jako kdyby se obával, že všechny jiskry zhasnou v popelišti. Neuchyluje se k sentimentálnímu tesknění, k siláckým manifestacím nebo k usmoleným úvahám o nepřejícnosti osudu. Vědomě a cílevědomě šetří slovy, nikoli myšlenkami.
Jeho veršům by možná slušelo, kdyby na některých místech volil citlivější paralely, vtipný náznakový opis výrazů, nad nimiž se kdysi pohoršovaly naše babičky a které dosud zneklidňují některé prudérnější čtenářky. Všechno má svůj čas a svoje místo. Ve vhodný okamžik se jejich použití stává o to údernějším, čím méně se jich vyskytuje. I dveřmi je třeba bouchnout, pokud nastane vhodný okamžik, ne každý módní trend je však nutné akceptovat. Krejčík to nepotřebuje, je básník par excellence.
Když už padla zmínka o dveřích, citujme závěr útěšné sbírky: …zabouchnout dveře / proč psát poezii? Nuže, důvodů se najde spousta. Protože je krásná, když je dobrá (to má ovšem obecnou platnost), protože dovede potěšit i varovně zvednou prst, protože nejenom chlebem je člověk živ, protože patří k životu jako jeho nedílná součást – a pro samotného Přemysla Krejčíka také ze zcela jednoduché příčiny – protože to umí.