ZDENĚK TROŠKA
V životě by mě nenapadlo, že bych mohl převzít Cenu Unie českých spisovatelů, protože jsem si zvykl na to, že jsem stále upozaďovaný. Právě proto jsem se musel včera pousmát. V médiích totiž napsali, že v rámci digitalizace některých českých filmů je mezi klenoty českých filmů zahrnut také film Slunce, seno, jahody. Film, za který jsem byl proklet, za který jsem schytával invektivy od kritiků!
Při tzv. novinářské projekci tehdy, v roce 1983, možná 1984, na mě křičeli novináři a kritici, co jsem si to dovolil natočit, že jsem urazil dnešek, socialistického zemědělce, socialistického faráře, socialistického důchodce, a dokonce jeden pán žádal pro mne trest pětileté distance od filmu. Já tehdy řekl: Přátelé, sejdeme se tady za pět let a řekneme si, kde bude Slunce, seno, jahody. Jestli bude film diváky odmítnut a zapomenut, hluboce se vám omluvím, odejdu na Šumavu do lesa a nebudu tu nikomu překážet.
Uplynulo 32 let od natočení Slunce, sena, a řeknu vám, že když přijedete do Hoštic, kde se film točil, tak uvidíte, že tam přijíždějí autobusy, školní zájezdy, dovolenkové výlety – všichni se jezdí podívat, kde bydlela Kelišová, kde Hromnice atd., a já jim to vše ukazuji a podepisuji se. To je ta největší cena, kterou mohu za svou práci získat – divák film zná a těší se z něho.
Víte, nechci dělat filmy pro „kino osamělého diváka“. To přijde na film do kina pět lidí, a když se zhasne, tak se dvě dvojice věnují něčemu jinému a babka v první řadě se přišla ohřát.
Kdyby bylo na mně, tak bych dělal úplně jiný žánr. Myslel jsem si, když jsem přemýšlel o práci režiséra, že budu točit filmy, jaké točil režisér Václav Krška, například Měsíc nad řekou, pak filmové opery či filmové balety. Mou prvotinou byla komedie Bota jménem Melichar ze školního prostředí, pak Slunce, seno, jahody a už jsem dostal nálepku, že jsem komediant. A to mi zůstalo.
Naštěstí své touhy mohu realizovat v divadle. Ve Státní opeře běží mnou režírovaná opera Rusalka a Bizetova Carmen. Nyní jsem dostal další nabídku, abych dělal Lišku Bystroušku v Košicích. To jsou mé radůstky.
Víte, humoru není nikdy dost. A v dnešní době, kdy jsme svědky násilí, musíme strach něčím vyvážit. Třeba tím, že se budeme usmívat a vycházet z naší tradice a naší kultury. Dal jsem v těchto dnech rozhovor Parlamentním listům, které se mě ptaly, co si myslím o sametové revoluci, migrantech apod. To, co jsem jim odpověděl, se mi nyní potvrzuje. Bohužel si užijeme ještě dost strachu a hrůzy, proto té radosti musíme mít hodně. Pustíte televizi, stačí se podívat na Televizní noviny, a je to jedna černá kronika, a pak vám pouští samé americké vraždy, střílečky… Na to se nedá koukat!
Proto děkuji své půvabné herečce Sabině Laurinové, která byla tak hodná, že mi dnes dělá doprovod. Měl jsem možnost s ní pracovat na muzikálu Hamlet v Divadle Kalich, kde hrála a zpívala Ofélii, potom ji znáte jako královnu z pohádky Čertova nevěsta, a v pohádce Z pekla štěstí hrála rozmarnou princeznu Eufrozínu. Doufám, že pro Sabinu budu mít další pohádku.