KAREL SÝS

Češi i Češky žijí humorem, ale jeví sklon ho podceňovat.

Hamlet, to je něco! Být či nebýt! Toť otázka otázek! Já z toho neusnu. Panebože, to jsem se dneska hezky nevyspala!

Ale počmáranej šašek! Popadat se za břicho jako nějakej buran?

A přece jsme všichni živi a zdrávi díky několika rčením, která stydlivě shazujeme termínem „hlášky“.

Po českých hospodách nejrozšířenější a proto nejslavnější je erbovní:

„To chce klid.“

Co na tom, že ji nenapsal Hašek, Švejkovi ji už nikdo neodpáře.

„Zavřete oči, odcházím…“

Těmito sugestivními slovy kryjí svůj ústup z milostného pole záletníci všech zbraní.

A což tahle ateistická:

„Panenko Maria Podsrpenská, vidíš to!“

Anebo výhružka prorocky předjímající podnikatelské baroko:

„Když vy přistavíte, tak my to poženem vo štok! Když vy brizolit, tak my kachlíčky!“

Anebo výkřik předvídající LEDžárovky:

„Velebnosti, vy svítíte!“

Anebo hláška zabloudivší do Čech z časů bez porna:

„Sodoma Gomora, ale už opravdická!“

A co objev bezpečného sexu:

„Mámo, honem, pojď se podívat! To vypadá jako když… Ale takhle obráceně? To ani já neznám.“

Anebo výstraha před hospodami Léta Páně 2015, v nichž řinčí aparáty všeho druhu:

„Zavři to rádio, není tady slovo slyšet!“

Ejhle – z mistra legrácek je najednou prorok!

Prorok, oblíbená postava všech náboženství. My se vypravíme do Talmudu.

Praví se v něm: „Ráj patří tomu, kdo rozesměje bližního svého.“

A jistě neméně tomu, kdo je ochoten dát se rozesmát.