KAREL SÝS
Češi i Češky žijí humorem, ale jeví sklon ho podceňovat.
Hamlet, to je něco! Být či nebýt! Toť otázka otázek! Já z toho neusnu. Panebože, to jsem se dneska hezky nevyspala!
Ale počmáranej šašek! Popadat se za břicho jako nějakej buran?
A přece jsme všichni živi a zdrávi díky několika rčením, která stydlivě shazujeme termínem „hlášky“.
Po českých hospodách nejrozšířenější a proto nejslavnější je erbovní:
„To chce klid.“
Co na tom, že ji nenapsal Hašek, Švejkovi ji už nikdo neodpáře.
„Zavřete oči, odcházím…“
Těmito sugestivními slovy kryjí svůj ústup z milostného pole záletníci všech zbraní.
A což tahle ateistická:
„Panenko Maria Podsrpenská, vidíš to!“
Anebo výhružka prorocky předjímající podnikatelské baroko:
„Když vy přistavíte, tak my to poženem vo štok! Když vy brizolit, tak my kachlíčky!“
Anebo výkřik předvídající LEDžárovky:
„Velebnosti, vy svítíte!“
Anebo hláška zabloudivší do Čech z časů bez porna:
„Sodoma Gomora, ale už opravdická!“
A co objev bezpečného sexu:
„Mámo, honem, pojď se podívat! To vypadá jako když… Ale takhle obráceně? To ani já neznám.“
Anebo výstraha před hospodami Léta Páně 2015, v nichž řinčí aparáty všeho druhu:
„Zavři to rádio, není tady slovo slyšet!“
Ejhle – z mistra legrácek je najednou prorok!
Prorok, oblíbená postava všech náboženství. My se vypravíme do Talmudu.
Praví se v něm: „Ráj patří tomu, kdo rozesměje bližního svého.“
A jistě neméně tomu, kdo je ochoten dát se rozesmát.