MILAN BLAHYNKA
První sbírka Jiřího Žáčka Ráno modřejší večera (1970) se uzavírá básní Bez pochyby, básní touhy bezpochyby milostné (je dedikována Evě), touhy bezpochyby nenaplňované („Jsem sám se svým chtěním“) a trýznivé: „V sebeprázdnu hmatám / Hladem po doteku“). Sbírka se otvírala básní, v níž „lžička chtění nezacinká / o šálek citu – děravý.“ Citu jen milostného?
Ve sbírce psané „s milostnou horečkou v krvi“ čte se přece také báseň Slova, báseň o slovech, rudnoucích „studem / pod tiskařskou černí“, báseň o tom, jaký „to bude tanec!“, až ta slova, která „zatím jen táhnou / náklad lží / a čekají a čekají…“, přece jen „jednou shodí ohlávku / a kopyta obrátí / proti nám“. Pomyšlení vskutku trýznivé: „čas vykráká nás za vlasy.“
Hned v následující sbírce Napjatá struna (České básně Čs. spisovatele, 1973) je další báseň znova nazvaná Slova, báseň o slovech doutnajících v básníkovi, slovech „přesných jak rána do srdce“, o slovech, která „mlčky slouží“, ale „trhají opratí, / přikrčená ke skoku“, o slovech vyjících „žalmy o štěstí“, o slovech neulovitelných, „a kdyby přece, přinesl bych je mrtvá“.
Žáčkovi se budou pak po celý život dařit slova, která demaskující náklad lží, a úspěšně je lovit, vy-slovo-vat, a ne mrtvá, jak se obával rozený skeptik Žáček, budou nalézat tisíce čtenářů. Jenže ve světě, který na slova dá stále méně a v němž dané slovo přečasto neplatí, je básníkova skepse na místě. Klade otázku smyslu básnické práce, po smyslu básnické práce se slovy.
Jiří Žáček se už na samém začátku své tvůrčí dráhy mučil poznáním dobové devalvace slov. Četl Slova (česky 1964), v nichž se Sartre rozpomíná, jak v mládí „měl rád jen slova“ a jak měl v úmyslu „vystavět katedrály slov pod modrým okem slova nebe“ (patrně někdy ráno, které je modřejší večera)? Zapamatoval si závěr těch Slov? „Dlouho jsem pokládal pero za meč; nyní znám naši bezmocnost“?
Svou devátou pro dospělé, svůj Text-appeal (1986) zakončí Žáček dvojicí blues: Blues o spolykaných (milostných něžných) slovech a Blues pro sazeče z tiskárny, blues nepřímo navazujícím na slova z prvotiny, už ne o slovech rdících se studem pod tiskařskou černí: „Těch slov a vět / Těch slov a vět / jako když pouští papíru jde bludná karavana.“
Sartre ke svému poznání bezmocnosti slov dodal, co padne jako ušité i na úsilí Žáčkovo: „Na tom nesejde; dělám a budu dělat knihy; musí to být; je to přece jen k něčemu dobré. Kultura nic a nikoho nezachrání, neospravedlňuje. Je to však lidský výtvor: člověk se do ní promítá a poznává se v ní; jedině toho kritické zrcadlo mu předkládá vlastní obraz.“
Nejinak je tomu se Žáčkovými „mezky slov“, vezoucími „okovy i munici“ i „hrozny sladší nežli mana“, „léky pravd a jedy lží / každému co si zaslouží“; překládají nám náš vlastní obraz; nalézáme v nich přísně kritické zrcadlo, přitom nastavované s laskavostí, jaká si získává srdce čtenářů. „Ukaž“ prosí básník, „cestu sazeči / ať dojdou“ (mezci slov) „v pořádku až k nám / aby nám bylo do řeči.“
Abychom spolu mluvili; abychom si porozuměli.
Jsou taky slova děsivá: Slovo válka. Na ně odpoví Žáčkova generace o několik let později.
Tušení pospolitosti?
Ještě než vyšlo Ráno modřejší večera, Žáček napsal a většinou ani neopublikoval řadu básní, z nichž některé zařadil pak do generačního výboru Autostop (1988). Jednou z nich je Předjarní, která začíná verši: „Jedna vlaštovka prý jaro nedělá / jenomže za první už letí druhá třetí…“ Další dva verše mají nejmenovanou adresátku k tomu, aby byla aspoň trochu veselá, aby neměla tucet zamračených dětí.
Nad prvním veršem je graficky znázorněn tah vlaštovek. Letí jich tam jedenáct. Co je to vlastně za vlaštovky? A jaké jaro? Od autora víme, že některé netištěné básně jsou i do prvotiny zařazeny „podle data vzniku“, tedy vznikly zřejmě před pražským jarem 1968 nebo během něho. Následují Jarní neurózy 1, v nichž „splněné sny mě skličují jak tečka větu / Jaro otvírá své jarmareční oltáře…“
Komu třeba dopovědět, co milostnou básní napovězeno, nechť věnuje špetku pozornosti básni Jarní neurózy 2, k níž se dostane přes devět básní dalších; ta uzavírá milostné drama jara slokou, jejíž vztažitelnost na konec pražského jara 1968 je velká, ač snad bezděčná: „Budem si odpouštět a sebe dávat darem / něžně a zběsile / budem stát němí obklíčeni jarem / tváří v tvář přesile.“
Podobně je tomu s potenciálem vztažitelnosti vlaštovek, když za první následují další, až je jich nad prvním veršem Předjarní vysázeno jedenáct, vztažitelnosti na hejno vlaštovek poezie, vzlétajících ze zeleně Divokého vína. Právě v ní si Žáček zřejmě porozuměl s Karlem Sýsem, jemuž už ve svém debutu dedikuje báseň Babí podzim. Sýs pak ripostuje dedikací jedné básně v Pootevřeném andělu.
Škoda, že v češtině odumřelo dvojné číslo a množné číslo, že „dopijem“ a „odejdem“ neukazuje jen na Žáčka a Sýse; a vlastně dobře, že odumřelo: ten plurál mimoděk vyjevuje úmysly už generační: „až dopijem tmu z šálků / odejdem po špičkách // Z kapes nám paměť vratká / tabák snů vymetá“. A není i v Lijáku touha celogenerační? „Být liják Padat z oblohy / a spláchnout z ulic všecku špínu…?
Žáček a Sýs. Sýsova prvotina Newton za neúrody jablek (1969) a Žáčkova báseň Malé rande s gravitací se s Newtonem a jablkem rýmují. Náhoda? Záměr? Soutěž? Na prvenství vůbec nezáleží. Jak Sýsova sbírka, tak Žáčkova báseň i jeho prvotina, do níž dodatečně vřazena, vězí přece až po uši v neurózách lásky, a právě paradoxy lásky a touhy po ní u obou určují všecek pohled na svět.
V „předranní“ básni Užírání si Žáček stýská, že nezná „svoje lepší já“: „Zašel bych k sobě na kus řeči / … / Mohl bych aspoň zavolat, / … měl bych si toho tolik říci.“ Žáčkovu oddanému čtenáři se jistě nad Užíráním vybaví především jeho mnohem pozdější knížka Hovory s mým horším já (1989) s provokativním aforismem „Se svým lepším já / mám samé horší zkušenosti.“
Hned nato si však uvědomí, že potřeba zajít si k někomu na kus řeči je onen hlad po pospolitosti, který se hlásí už v posledních verších Rána modřejšího večera (V sebeprázdnu hmatám / Hladem po doteku“) a jehož je pak tolik v Napjaté struně. V toužení po pospolitosti je už její tušení: signalizují ji dedikace: zase Sýsovi, ale také Miroslavu Florianovi, Petru Skarlantovi a Miroslavu Hulemu.
Tu se už klube generační pospolitost. Nebyl by to skeptik Žáček, kdyby v Hovorech s mým horším já neradil netrápit se úbytkem kumpánů: „možná jen byli pověřeni sledováním jiných přátel.“
Když už z nás udělali
Básníci, kteří se už tehdy stali nejproduktivnějšími a nejuniverzálnějšími autory své generace, Karel Sýs a Jiří Žáček, v dubnu 1985 dopsali a následujícího roku vydali v edici Puls v Čs. spisovateli dialog 1+1 aneb Nesoustavný rozhovor o poezii. Kupodivu (?) až v poslední čtvrtině knížky se věnovali otázce své generace, a to na pouhých dvou stranách.
Na Žáčkovo vyznání, že má rád „knížky, které nehlásají dávno ověřené pravdy, ale v nichž se o poznání zápasí,“ a že právě takové knížky by „chtěl umět psát,“ Sýs navázal: „V téhle souvislosti se vraťme po letech k tzv. polemice pětatřicátníků. Hlavy nejen ochladly, ale prošedivěly, případně i opadaly.“ Žáček byl roku 1945 čtyřicetiletý, Sýs o rok, Šimon o tři mladší, Skarlant o šest starší.
Podle Sýse „ona polemika – díky Jaromíru Pelcovi – popostrčila generaci k sebeuvědomění, hrdosti, schopnosti nezakládat společnosti omezených talentů s ručením neomezeným.“ Pelc podle Sýsova mínění přišel však se svým vystoupením opožděně, „když už se jím postulované požadavky začaly plnit“; „jinak by se byla jeho výzva stala prozřetelným generačním činem“.
Pelc, od počátku přísný kritik a brzy respektovaný velice agilní autor generace, v níž byl nejmladší (narodil se 1952), už ve svém Novém obsahu (dopsaném v květnu 1975 a vydaném v mladofrontovní edici Omega roku 1977) nastolil program obnovy a růstu myšlenkové a umělecké náročnosti tehdy edičně nejmladšího, věkem však už ne zcela mladého pokolení básníků a prozaiků.
Žáček na „pětatřicátnících“ (vkládá termín do uvozovek) oceňuje „civilní autobiografismus“ básníků neskrývajících „svou individuální tvář pod anonymní masku hlasatele neomylných pravd“ a schopných přesvědčit čtenáře, že jsou živí lidé „z masa a kostí, s běžnými, často i banálními radostmi a starostmi.“ A zatímco Sýs mínil, že „naše generace, ať je jakákoli, není povrchní,“ Pelc upozornil: „Ze slova ‚generace’ se stalo tabu. Příznačné je, že o generaci pětatřicátníků nezačal mluvit nikdo z ‚postižených’. Nikdy jsme se nepokoušeli izolovat v ohrádce skupinového programu. To ‚kukaččí vejce umělých generačních rozporů’ o kterém psal před pár lety Jaroslav Čejka, vždycky snesl někdo jiný. (…) Tvůrčí konkurence se bojí jen příštipkáři.“
A dodal: „Ale když už z nás udělali generaci, neměli bychom ji jen tak rozpustit. Jsme-li bez komplexů, nebudeme se bát generací. Ani jiných, ani své vlastní. Jsme děti jiné doby než dnešní dvacetiletí i než dnešní šedesátiletí.“ V době, kdy vznikal Sýsův a Žáčkův Nesoustavný rozhovor o poezii, byl význam generační pospolitosti zkrátka už značně utlumen.
Sýs to vyložil jako příznačný rys poezie tehdejšího dneška: ta v jeho pojetí „nic nepetrifikuje, naopak skoro o všem pochybuje, což je nejen lidské, nejen marxistické, ale také sebezáchovné. Zejména pochybuje o poezii jako takové a o generaci jako takové a zároveň jí i sobě důvěřuje.“ Oba, Sýs a Žáček, ale i další představitelé generace měli sto důvodů si důvěřovat, měli už své věrné čtenáře.
Mohli tušit, že za pár let nadejde doba, která vystaví oslabenou generační pospolitost těžké zkoušce, na čas ji málem zlikviduje, ale pak vybudí k nové aktivitě?
(Ukázka z chystané knihy s pracovním názvem Byla jednou jedna… básnická generace takzvaných pětatřicátníků)