Kočka Malvína

Když Ježíš ukončil své veřejné působení, netušil chudák, co se stane z mnohých představitelů katolické i jiných církví. Právě fakt, že hlavně představitelé církve za několik generací pozapomněli na Ježíšovy zásady, vyvolal prostřednictvím Martina Luthera, Jana Husa, Marsilia z Padovy, Danta, Jana Ámose Komenského, Moravských bratří atd. pořádné celoevropské rošambó. Taky mnohý hrdina, kterého za pravdu čekala spíš vazba než pomník (toho se dočkal až o mnoho a mnoho let později), skončil většinou v žaláři či ve vyhnanství, pokud si z něj svatá inkvizice či světská spravedlnost neudělala rovnou pochodeň. A protože se historie opakuje nejen jako flaška, na které myslivec drží štamprli, ale i jako fraška, jsme v tom zas až po uši, až na to, že sice máme tupé ovčí stádo ochotné na rozkaz nejvyšší autority jít ukamenovat nejen cizoložnici, ale každého, kdo se jim nehodí do krámu a třeba i skočit na rozkaz téže třeba z okna, ale už nemáme inkvizici, hranice a pranýře.

Národ vedený slepou anonymní autoritou se pořád honí za zlatou lodí, za zlatým teletem a doufá, že je ta zlatá loď nebo to zlaté tele vyvede když ne do ráje plného mléka a strdí, tak je alespoň kopne. Choď do práce, stát se postará. Onemocníš, stát se postará. Přijdeš o práci, stát se postará. Skončíš jako invalida, stát se postará. Neuvědomují si vůbec, že už slavný italský básník a Dantův věčný kritik a odpůrce napsal:

Nejlepší příbuzní, jen mít je vždy,

jsou zlaťáky, ať říká si, kdo chce, co chce,

na světě byste nenašli

věrnější matky, bratry, syny, otce.

Závěr básně přímočaře říká ještě drsnější pravdu:

A proto ten, kdo nemá nic,

když říká: mám přece příbuzné,

spíš může říct:

vyrostl jsem jak houba po dešti.

Jinými slovy řečeno kdo čeká, až zahřmí a spoléhá na pomoc shůry, zůstane bez pomoci. Bohužel ne vždy je tato pravda pro lidi, kteří si na ni ještě nesáhli holýma rukama jako na horká kamna, stravitelná.

O tom, jak se stát postará, by mnohý nezaměstnaný, samoživitelka nebo člověk, který onemocněl, mohli vyprávět. Jen škoda, že jim to nikdo, koho se některá z výše zmíněných situací přímo nedotkla, nevěří, ba jsou dokonce ochotni uvěřit kecům o tom, jak je třeba ty socky konečně přimět k práci, o tom, jak by měli sebou mrskat a nedejbože, aby si dovolili šetřit vlastní zdraví používáním ekologických výrobků nebo nedejbože mít něco navíc. Krása, štěstí a radovánky jsou přece opět vyhrazeny jen těm majetnějším a člověk, který se ocitl ne vlastní vinou v tíživé situaci, je odsouzen k pokornému živoření v ústraní.

Tak se ptám sama sebe: Kdy už se konečně rozpomeneme na slavnou husitskou minulost, vezmeme sudlice, cepy, halapartny a poženeme podobná poskakující moudra národa slovanského s keserem do desátého kruhu pekla?