MAREK ŘEZANKA

Bavíme-li se o roli spisovatelů v naší společnosti, měli bychom přihlížet k jejímu celkovému obrazu. K obrazu, který se mimo jiné skládá z nějaké akademické sféry, ze studentstva či z umělecké scény obecně.

Nutno dodat, že tento obraz není nikterak radostný. Naopak, osobně bych řekl, že je velice chmurný.

Vysoké školství přestává plnit své poslání – vést ke kritickému myšlení. Aspoň já takto úlohu vysokého školství vnímám. Akademici se diskreditují dvojími metry, selektivností svých prohlášení, nedůvěryhodností.

Pro dokreslení

Například Martin Konvička působí jako vysokoškolský pedagog. Jedná se o entomologa, přesto pro určitou část společnosti představuje „experta“ přes islám. Tragické na tom je, že o islámu šíří celou řadu nepravd a polopravd – ovšem jako vysokoškolský pedagog nabírá na váze.

Asi nejhorší ale je, že pokud se na Jihočeskou univerzitu přihlásíte, budou vám tam kázat bludy a ‚voodo-science‘. Doc. Mgr. Martin Konvička Ph.D. je totiž diletant, jehož znalosti biologie nedosahují ani gymnaziálních osnov. Veřejně tvrdí, že psí parazit Toxocara canis je tasemnice. Podle Konvičky tedy patří do kmene ploštěnců (Platyhelmintes). Buď docent Konvička učinil kolosální objev, na jehož základě bude třeba přepsat zoologickou taxonomii, nebo se za biologa jen vydává. Toxocara canis totiž není tasemnice, ale škrkavka, takže patří do kmene hlístic (Nematoda). Pro naprostou většinu čtenářů je to úzce expertní banalita. Ale pokud o systému bezobratlých něco víte, je to asi stejně krystalická pitomost, jako kdyby se Konvička vydával za geografa a prohlašoval, že New York leží v Patagonii. (Ivan Brezina, G.cz).

Vyučující politologie na univerzitě, P. Rosůlek, zase pro změnu zveřejnil na svém twitteru tvář ruského prezidenta Vladimira Putina na toaletním papíru s popiskem: „The only place for Putin is here.“ Neměl by politolog spíše rozebírat jednotlivé kroky toho kterého politika? Jak vůbec může někdo po takovéto nálepce vést nějakou racionální diskusi? Ani nemluvě o tom, když „politologové“ Ženíšek či Romancov bez důkazů s vážnou tváří prohlašují – v rozporu s vyjádřením šéfa francouzských tajných služeb Gomarta – že Rusko provedlo invazi do Ukrajiny. A vydávají to jako „fakta o dění na Ukrajině“. To je snad ještě horší než „Konvičkova tasemnice“.

Samotnou kapitolou jsou naši studenti, kteří mnohdy neznají elementární historické události, natož aby je byli schopni kombinovat a dávat do souvislostí.

Pokládám za alarmující, když vysokoškolští pedagogové vystavují rudé kartičky prezidentovi republiky a hájí házení vajec na jeho osobu – a za nechutné, když studenti dovedou tak leda dohnat k rezignaci demokraticky zvolenou paní Baborovou.

„Umělecká scéna“ – či aspoň její výrazná část – se dobrovolně zapojila do politické kampaně člověka, který veřejně podporuje dodávky zbraní na Ukrajinu – připomínám, že v době, kdy mají platit mírové dohody z Minsku.

Co na to naši mistři pera a klávesnice?

Jaký hlas dnes představují naši spisovatelé? Připadá mi, jako by převládalo jakési spisovatelské bezvětří. Chybí „rozhněvaní mladí muži“. Dnešní mladý muž si totiž po mediální masáži vůbec neumí představit, že by mohl být levicový. Pokud se již rozhněvá, pak svůj vztek namíří proti těm nejslabším – bezdomovcům, seniorům, uprchlíkům. „Prokletí básníci dneška“ spíše přemýšlejí, jakým sprostým slovem či činem by šokovali, než aby vyjádřili nějaký niterný stav. Zůstávají na povrchu, jen aby náhodou do něčeho nezabředli.

Jako příklad spisovatelské povrchnosti bych uvedl Šabachovu novelu Máslem dolů. Jen tak jemně se dotkne data 11. září 2001, aby ho nechal vyčpět, vyvanout – a to ve zcela plytkém příběhu.

Jako bychom se báli silného tématu. Vyhýbáme se historii – starší i té současné. Možná je v tom záměr. Možná nechceme vybízet k přemýšlení a oživovat dějiny se všemi jejími tvářemi. Naprosto mi například chybí hlubší sonda do šedesátých let s vyvrcholením v letech 1968 a 1969. Šabachovo Hovno hoří je poněkud málo (ve zfilmovaných Pelíšcích se potom pouze dozvíme, jak byl ten socialismus s lidskou tváří utopický). Podobně jsou nám události roku 1968 servírovány v Aukci Jiřího Stránského.

Když knihám chybí barvy…

Jako bychom znali jenom černou a bílou. Nedokážeme se našim dějinám podívat více pod kůži? Proč neožívají příběhy a osudy mnohovrstevných postav? Z čeho pramení strach vzepřít se plutí po klidné hladině?

Ještě tak se vracíme k některým událostem druhé světové války – ale není to v roce 2015 trochu málo? Jak to, že nám na stránkách knih neožívají léta sedmdesátá a osmdesátá, kdy se začínalo v jistých kruzích kumulovat, aby se pak z toho v devadesátých letech těžilo?

Kolik našich spisovatelů dokáže reflektovat stav dnešní společnosti? Copak už dějiny skončily? Nemáme o čem psát? Chybí nám inspirace? Nebo nás ubití bezdomovci míjejí – stejně jako studenti bez budoucnosti nebo senioři odložení na druhou a třetí kolej?

Spojení sociální román by se dnes bralo spíše jako nadávka. Píše se tak, aby lidé nepřemýšleli, ale bavili se. Proč jim přidělávat vrásky na čele? To přece nebude komerční – nikdo nebude platit za to, že bude znepokojen. Lidé se chtějí odreagovat, nebo ne?

Žijeme sice v době, kdy se odehrává řada křivd a shakespearovských tragédií po celém světě. Ovšem na monitory našich spisovatelů se tyto události nedostanou. Proč bychom se například věnovali životu a dílu zastřeleného Olese Buziny? Stejně většina lidí ani neví, kdo to byl a co psal. A pro establishment asi bude nejpřijatelnější, když to tak zůstane.

Ani vzdáleně dnes v české literatuře nenalézám něco podobného k Rollandově stati Jarmark v díle Jan Kryštof. Tento text je přitom důležitou společenskou kritikou.

Čteme-li díla soudobých spisovatelů, jako by na nás odevšad křičela, jak je teď vše dobré až skvělé. A jak si toho máme vážit. Ještě tak jsme schopni poukázat na nějaké to obyčejné šílenství či relativizaci všeho, kdy nemá cenu upínat se k jakýmkoli hodnotám.

Schází nám Zola, který by přišel se svým J’accuse, či Masaryk, který byl ochoten podstupovat davovou nenávist v kauzách rukopisů nebo v případě Hilsnerova falešného obvinění.

Je apolitičnosti čas?

Téměř za našimi hranicemi se střílí – ale utrpení ukrajinských občanů nereflektujeme. Nenastavujeme zrcadlo všudypřítomné dehumanizaci – ani v podobě alegorie, jako to umně ve svých historických románech dokázal L. Feuchtwanger.

Zcela postrádám zuřivého žurnalisty (der rasende Reporter se mu říkalo) typu E. E. Kische. Dnes je představa novináře, který by šel dobrovolně bojovat proti nacistickému praporu Azov, nemyslitelná. Okamžitě by byl prohlášen za ruského agenta. Robertům Jordanům (E. Hemingway, Komu zvoní hrana) není přáno. Stejně tak bychom dnes odsoudili Jaroslava Haška. Je pro mě zdrcující vidět, jak impotentní jsme při vyjádření protiválečných postojů. Dobrý voják Švejk je mrtev. Žádná sžíravá satira ohledně války proti Iráku, bombardování Bělehradu v roce 1999 či bombardování Libye. Vyjádřit se literárně k 11. 9. 2001 jinak než Máslem dolů si neumíme představit.

Nechceme stravu, ale opium…

Uchylujeme se vlastně k drogám. Dávkujeme si laciné detektivky, abychom se odpoutali od skutečně prolévané krve a reálného utrpení. Co nevyplní detektivní žánr, zastoupí kuchařky nebo žertovné povídky o sexu. Sem by přesně zapadala díla M. Viewegha Nestyda, Román pro muže, Výchova dívek v Čechách či Případ nevěrné Kláry. Pokud již sáhneme po historickém detektivním románu, je nám zcela jedno, nakolik v něm promlouvá fikce – a že například vykreslení Zdislavy u pana Vondrušky silně pokulhává za skutečností.

Jakýs takýs nádech kritické struny k naší společnosti jsme mohli najít u Martina Nezvala (například u Zlatých hochů). Odvráceným stránkám „porevoluční euforie“ se věnovala též Zdena Frýbová ve svých románech Polda a Polda a jeho soudce.

Doba ale zatím pokročila. Jsme atomizovaní, frustrovaní, je v nás nahromaděná agrese. Johnovo Memento již dnes může působit spíše jako usměvavá pohádka. Drogová problematika je stále vážnější, jen se o ní tolik nepíše. Přitom alkoholu i cigaretám holdují stále mladší děti – a ve stále nižším věku propadají i dalším drogám. Nepíše se ani o lhostejnosti mladých lidí vyrůstajících často v neúplném rodinném prostředí a na ulici. Nepíše se, jak jsme se zbavili všech hodnot, abychom neviděli toho druhého. Pokud bychom ho totiž viděli, museli bychom se v první řadě postavit stávajícímu systému. Systému, který podporuje zbrojařské koncerny – a který nenávidí mír – jakýkoli, včetně toho sociálního.

Tak jako můžeme pozorovat úpadek akademické sféry, lze vysledovat ubohost žurnalistiky. Již zmíněného Kische dnes nenajdeme. Kořeny tohoto jevu je zapotřebí hledat opět v systému. V systému, který si samostatně myslící vzdělané jedince nepřeje. Systému, který si žádá nevědomý manipulovatelný dav. Systému, který finančními prostředky ovládá, o čem se píše – a pochopitelně, jak.

Joadových je stále dost…

Je smutné, že soudobá česká literatura není schopna vygenerovat někoho jako Johna Steinbecka, respektive jeho Hrozny hněvu. Přitom rodiny Joadových jsou věčné – a jejich příběhy se v různých variacích opakují. Nemáme snad problémy s exekučními pastmi? Nemáme zde nezaměstnané, kteří jsou de facto nezaměstnatelnými – a bezcílně bloumají životem?

Osobně též postrádám reflexi současné řecké tragédie, kdy občanské Ne je vládnoucími elitami proměněno na ANO s tím, že tyto elity se budou mít ještě lépe, zatímco občané uvidí zašantročené ostrovy, které byly jejich dědictvím a zprivatizované klíčové podniky, z nichž měli mít užitek především oni.

Heslo doby: Vážnost

Satira a ironie v našich podmínkách skomírá. Je to velmi politováníhodná okolnost v zemi Haška, E. E. Kische či Wericha. Málokdo je dnes schopen ironii chápat – což zase úzce souvisí s úrovní (ne)vzdělanosti. „Chytrému napověz“ se dnes příliš nenosí – a tak se vše otrocky dokládá, abychom se náhodou nezapomněli předloženému vtipu zasmát.

Od reality na hony

O tom, že ani nejlepší spisovatelé mnohdy nepostihnou krutosti nacismu, fašismu a války svědčí například Steinbackův román Měsíc zapadá. Představy se zde ani zdaleka neblížily realitě. Poněkud paradoxní může být, že sám Steinbeck toto své dílo označil při návštěvě Prahy na podzim roku 1947 za své vůbec nejlepší.

Chtít po našich spisovatelích, aby reflektovali úpadek svobody v USA, kde jsou pronásledována různá mírová hnutí pod nálepkou boje proti terorismu, by bylo asi přehnané a utopické. Je to škoda, vzpomeneme-li si, s jakým předstihem ve svých povídkách vykreslil jasnozřivá vidění různých podob totality Franz Kafka (např. V kárném táboře, 1919).

Zřejmě se nenajde nikdo, kdo by se věnoval poměrům na Ukrajině, kde se sepisují katalogy zakázaných knih i umělců, a to z celého světa.

Jediné umění?

Kdepak, vatry na podporu svědomí a morálky vyhasly. A není téměř nikdo, kdo by se je pokoušel znovu zažehnout. K společenským problémům doma i za hranicemi jsme se stali dobrovolně slepí a hluší. Jediným uměním, které nám zůstalo, je potom schopnost psát, aniž bychom cokoli sdělili.