O životě s Milanem Dubským

Ptal se MICHAL ČERNÍK

Mohl byste se popsat a charakterizovat?

Když mi bylo pět let, oba mí rodiče zemřeli. Vyrůstal jsem v sirotčinci v Českých Budějovicích. Moji rodinu tvořily jeptišky a děti, s nimiž jsem sdílel společný osud. Dále učitelky, personál sirotčince a lidé kolem mne. To vše vytvářelo můj charakter.

O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?

O lidech, o jejich snažení, usilování a směřování společnosti. O dobru a zlu. Vývoj společnosti a uspořádání světa jsou jiné, ale nejsou o nic lepší, než byly v prvobytně pospolné společnosti, a ve všech společnostech a řádech po ní. Nejsem pesimista. Jen nad tou různou rychlostí zmíněných změn často přemýšlím. Možná v té rozdílnosti jsou ukryty naše touhy, radosti, zklamání a konání.

Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?

Hodně. Natropil jsem ve svém životě dost hloupostí. Ale to nejde posléze škrtnout. Jediné, co je možné, stydět se za toto nevhodné chování a neopakovat je.

Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?

Uštědřil mi jich mnoho a ještě stále tak činí. Těžko mohu označit jednu jako největší. Velikost je v tom, že ono uštědřování stále trvá. Považuji to za spravedlivé a snažím se z toho vyvodit ponaučení.

Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?

Karel Čapek: Povídky z jedné i druhé kapsy, Francois Rabelais: Gargantua a Pantagruel, Vladislav Vančura: Obrazy z dějin národa českého, Penn Waren: Potopa, John Steinbeck: Hrozny hněvu, Mika Waltari: Egypťan Sinuhet, Jan Drda: Městečko na dlani, F. M. Dostojevskij: Zločin a trest, A. S. Puškin: Evžen Oněgin, Sergej Jesenin: Modravá Rus, L. N. Tolstoj: Vojna a mír, Ilja Erenburg: Devátá vlna. Ale seznam by byl delší…

Čemu vás naučil život?

Přemýšlet o dobrém a špatném. A mezi nimi svádím stálý boj ve snaze, aby toho dobrého bylo víc.

Čemu jste přestal věřit?

Pověrám, mýtům, domýšlivým lidem, mnohým politikům, oficiálním ideologiím a někdy i svým vlastním očím a rozumu, když se setkám s neuvěřitelnými jevy a lidskou hloupostí.

Z čeho v životě neslevíte?

Z lpění na něm. Člověk nekontroluje ani neovládá zcela své náklonnosti. Často lpí na lidech, věcech a činnostech, které mu nemusí být ku prospěchu. Lpění je závislost, a ta krade svobodu.

Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?

Základem vrcholných uměleckých děl je řemeslná dovednost, talent a 90 procent dřiny. Mimořádná jedinečná díla ovlivňují konání, chování a myšlení lidí.

S novou dobou se změnil vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?

Pokora a úcta k životu. Přátelství a láska ve všech podobách. Mám na mysli například lásku mateřskou, lásku k dětem a ovšem lásku k ženě.

O čem jste si dělal iluze?

Nejvíce o sobě samém. A zažíval jsem hodně zklamání a stále to pokračuje. Ale ze ztráty iluzí se lze ponaučit.

Jaké máte ideály?

Naučit se ještě více vžívat do myšlení, uvažování a pocitů svých bližních i ostatních lidí, abych porozuměl jejich jednání a nacházel vysvětlení, proč se věci mají tak, jak se mají, proč jsou svět a lidé takoví, jací jsou, a proč se nedaří je dělat lepším a spravedlivějším.

Na co jste zvědav, co byste se rád dozvěděl?

Rád bych seznal, zda kolektivní rozum lidstva přijde jednou na to, že jeho dosavadní konání vede až k hranici sebezničení.

Na jaké chyby má člověk právo?

Lidé nejsou dokonalí, a proto chybují. Ale aby měl člověk právo dělat chyby, to ne.

Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?

Velice těžko. Vždyť člověk si často lže i sám sobě. Pravdu poznáváme rozumem, vzděláním, zkušenostmi, ale i srdcem. Dávám silnější kartu srdci a citu.

Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?

Že mají téměř na všechno právo. Že jsou pány přírody. Že mají vždy ve všem pravdu, že právě oni jsou ukřivděni těmi ostatními a že jsou lepší než jejich sousedi a spoluobčané.

Co dnes považujete za statečnost?

Říkat a hájit pravdu, zastat se trpících a těch, jimž je ubližováno, a odporovat hlouposti, zlodějnám.

Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?

Mnohé z toho bylo špatné. Ale neznat se k tomu, co jsem udělal nedobrého, by bylo také špatné. Lituji toho, ale omluva ani lítost to nenapraví.

Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?

Ano a často se musím překonávat, abych to dokázal. Skláním se před lidmi spravedlivými.

Co dělá člověka skutečným člověkem?

Pokud má více lepších vlastností než těch špatných. Lidské vlastnosti jsou rozmíchány v člověku velmi složitě a také jejich projevy se nedají předpokládat a naplánovat. U každého jednotlivce jsou životní úseky, kdy je skutečným člověkem, a jiné, kdy selhává.

Z čeho se dovedete radovat?

Z úsměvů dětí a jejich radostí, z jejich skotačení, což znamená, že jsou zdravé a nic jim nechybí. Když se podaří lidem dobrá spravedlivá věc, o kterou usilovali. Když vidím a cítím lásku, přátelství a porozumění v rodině, ve svém okolí, dobré soužití lidí v domě, obci, ve společnosti, mezi sousedy i státy.

Co je světě pro vás nejkrásnější a nejcennější?

Moc neuznávám předponu nej. Mnoho věcí, lidí, skutků a dějů je krásných, ale těžko jednoznačně říci a tvrdit, že některé jsou nejkrásnější. Například soutěže krásy. Zvítězí jedna z posuzovaných žen, ale ta není nejkrásnější pro všechny. Je nejkrásnější jen pro oči a úsudek porotců. Pro tisíce jiných mužů ale i žen je krásná, ale ne nejkrásnější. Nejkrásnější a nejcennější jsou pojmy relativní.

Co pro vás znamená svoboda?

Jednání a rozhodování, které je v souladu s rozumem, srdcem, přesvědčením, vzděláním, zkušenostmi, tolerancí, ohleduplností k druhým, k okolí tak, aby neomezovalo prostor svobody bližního. Ke svobodě patří stejná práva, ale také stejné povinnosti a odpovědnost.

Cítíte se jako tvůrce naprosto svobodný?

Necítím. Protože společnost, okolí, různé podmínky mě nutí jednat tak, že to, co bych si přál já a co považuji za správné, nelze prosadit. Ale taková situace nastává jen za určitých podmínek a mimo ně je mnoho času i prostoru, kdy se svobodný cítím.

Dá se svoboda zneužívat?

Ovšemže ano. Vidíme to a pociťujeme každý den a na každém kroku.

Kdyby nebyla zneužívána, nastal by na Zemi a ve společnosti mír a ráj. A to se ještě nikdy v historii nestalo, a myslím, že se ani nestane. Svoboda je zneužívána silnějšími, bohatšími, vychytralejšími.

Při narození člověk takové vlastnosti nemá, ale získává je v prostředí, v němž žije.

Život naší společnosti se duchovně vyprázdnil. Jak se bráníte?

Nemyslím, že se vyprázdnil duchovně život naší společnosti u všech lidí. Mnoho lidí žije bohatým duchovním a kulturním životem. Část společnosti má nepoměr mezi obecně uznávaným hodnotovým systémem a realitou. Moje obrana spočívá ve snaze a úsilí nekonzumovat plytké a bezobsažné umění.

Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný lepší svět?

Nic v tomto světě není nezvratitelné. Většina lidí by chtěla jiný, lepší svět. Ale takové tužby existovaly ve všech společnostech a řádech. Společným úkolem je zanechat potomkům svět lepší, než jsme do něj vstupovali my. Současná civilizace jej spíš devastuje.

Jak by podle vás měl vypadat svět?

Jsou lidé, kteří to vědí anebo si myslí, že to vědí. Já to nevím. Svět si každý představuje podle sebe a jinak, než ti druzí. Pokud se jejich představy shodují, sdružují se do skupin, stran, bloků, uzavírají pakty a usilují realizovat svoje představy. Vzniklé skupiny, národy a státy mezi sebou soutěží, poté se přou a nakonec prosazují svoje představy bojem a válkou.

Čemu nerozumíte?

Mnoha věcem, dějům a činům. Nemám dost znalostí, abych si to uměl vysvětlit. Například jak vznikla hmota, svět, vesmír, život. Vědci na mnohé odpověděli, ale vzápětí vyvstávají hned desítky dalších otázek. Ale lidé poznávají svět, věci a lidi kolem také srdcem, citem. Toto poznání je pravdivější. Ale i zde jsou stránky a mnoho věcí také těžko poznatelné, abych jim mohl rozumět.

Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné? Bez čeho si nedovedete představit život?

Podle toho jaký prostor máte na mysli. Zda fyzický, například byt, pracovnu, dům, zahradu a další oblasti, které vytváří člověkův prostor. Srovnejme to se svobodou. Každá svoboda má svá ohraničení a i každý vězeň má svou svobodu. Tak je to i s prostorem života. Ten prostor vnitřní je důležitější pro život, pro vyrovnanost se světem a tím, co se v něm děje.

Jak chápete pocit štěstí?

Každá definice štěstí je u každého jiná. Beru štěstí jako pocit. Vyvolání takového stavu a pocitu způsobují různé skutečnosti a příčiny. Štěstí v lásce, rodinné štěstí, štěstí z úspěchu, štěstí z překonaného nebezpečí, válečné štěstí a kolik jich by bylo možné ještě jmenovat. Já štěstí chápu jako pomíjivý, ale hřejivý pocit z něčeho, co mi dělá nebo udělalo radost, navodilo pocit uspokojení.

Co byste napsal pod slova – živote díky?

Za to, že jsem žil, za všechno dobré i zlé.

Přejete si něco pošetilého?

Slovo pošetilost je příbuzné s bláhovostí a nerozumem. Také slovo bláznovství je synonymem slova pošetilost. Říká se, že blázni bývají šťastní. Bláznovství ale neznamená přestat věřit v dobro, lásku, svobodu a poctivost. Takže si přeji tuto formu pošetilosti.

 

Milan Dubský se narodil r. 1929 v Netolicích. Je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze. Jako novinář působil v Mladé frontě, v Čs. rozhlase, v Československé obchodní komoře a psal pro další časopisy a noviny. V době normalizace pracoval jako popelář, závozník, dělník na stavbě a v JZD. V roce 1990 začal opět pracovat jako novinář a publicista. Píše a překládá. Vydal tři básnické sbírky a knížku Příběh pražského orloje. Publikuje prózy, básně a komentáře v některých serverech a časopisech.