VÁCLAV FRANC

Dva kamarádi. Už od školy. Půl století. Zanedlouho oslaví zlatou svatbu jejich přátelství. Občas se poškorpili. U piva. Petr byl Sparťan, Pavel Slávista. Vydrželo jim to vždycky jen pár dní. Než hrál nároďák. Drželi palce i pěsti společně. V Bělehradě 1976, v Londýně 1996. Společně smutnili s každou nevydařenou kvalifikací.

Co by mohlo porouchat dobře promazaný stroj?

Poprvé zaskřípalo soukolí, když Petr hodil jedovatou slinu: „Kdo chce dělat, ten si vždycky práci najde!“

Pavlovi chybělo pár měsíců do důchodu. Z fabriky, které obětoval celý život, byl odejit. Obíhal úřady práce. Ptal se. Škemral. Kdyby to pomohlo, klekl by si na kolena. V šedesáti ale kolena bolí, po celoživotní dřině v dílně.

Nakonec přijal předčasný důchod. „Očesaný peníze až do futrálu“, jak se přiznal ženě. Nebylo to na výskání, ale žít se dá. Není důležité, jaký máš důchod, ale jak dlouho jej budeš pobírat.

Seděli zase v hospodě. Pavel u toho svého jednoho. Petr nemusel šetřit. Objednával panáky.

Až přebral.

Přišel k Pavlovi: „Koho budeš volit, co? Toho páprdu z Vysočiny?! Pche!“

„Já bych radši nevolil nikoho,“ posteskl si Pavel. „Stejně chleba levnější nebude!“

„Co že, ty … ty se bojíš říct, že budeš volit toho socana,“ smál se na celou hospodu Petr. Kamarád nekamarád!

„Já bych řekl, že jeden za osmnáct, druhej bez dvou za dvacet, ale…,“ šel pomalu s pravdou ven Pavel.

„Jaký ale, jaký ale?!“

„Když si mám vybrat mezi těma dvěma, tak… budu volit menší zlo. Karla určitě ne, protože…,“ Pavel nestačil dopovědět.

Petr se na něj začal sápat: „Ten kdo nevolí Karla je rudohnědá svině! A dostane ode mě přes držku!“ křičel Petr na celou hospodu. Od slov neměl daleko k činům.

 

Dva kamarádi. Už od školy. Zanedlouho by oslavili zlatou svatbu jejich přátelství. Už neoslaví. Když se mají potkat, přejde Pavel raději na druhý chodník.

 

Kvóty

„Vy jste paní Machová Eva, bytem Palackého náměstí 1512?“, zeptal se ještě jednou, pro jistotu, muž v saku a kravatě, když moje žena pootevřela dveře.

„Ano?“, přiznala moje žena neochotně a doufala, že je to zase nějaký šmejd s kuchyňskými hrnci, kosmetikou či napařovací žehličkou.

„Tak to vám blahopřeji, v rámci kvót jste byla vybrána ve skupině prvních žen, které v příštím ročníku pojedou F1,“ usmál se třicetiletý fešák.

Mojí ženě vyrazil pot nejen na obličeji.

„Já?“

„Máte přece řidičský průkaz?“

„Mám, ale…“

To už jsem nevydržel a do debaty se sám vmísil: „Co je to za blbost, moje žena už minimálně deset let neřídila. A jestli mi nevěříte, tak se pojďte podívat k nám do garáže, jen jednou se snažila zacouvat a následky tam jsou patrné ještě dneska.“

„To nevadí, podle počítačového výběru a povinnosti, aby v příštím ročníku F1 bylo na startu 50 procent žen, jste byla vybrána právě vy! Gratuluji vám. Konečně se ženy vyrovnají mužům.“

Spadla mi čelist: „To snad nemyslíte vážně?!“

„To je nařízení, pane Mach, mimochodem nejste Josef Mach, bytem Palackého náměstí 1512?“

„To jsem,“ přitakal jsem.

„Tak vám blahopřeji, v rámci zrovnoprávnění a kvót jste byl vybrán do skupiny 100 mužů, kteří v příštím roce otěhotní! Unie si to přeje!“

 

Úspěchy našich lékařů se specifickými spotřebami

Koordinátorka služeb pro studenty se specifickými potřebami ministerstva osvěty, negramotnosti a hlouposti Bc. Viktoria Královská si ještě jednou přečetla na monitoru svůj dopis. Mhouřila oči a byla spokojená. Udělala kus dobré práce, konečně se studenti se specifickými poruchami dočkají dlouho očekávaného zrovnoprávnění přístupu ke vzdělání.

Stačilo ještě „odentrovat“ a poslat všem katedrám vysokých škol.

 

„Co to je za blbost,“ přeletěl očima došlý mail doc. Nechápal, vedoucí katedry interních oborů příslušné lékařské fakulty. „Je nutno poskytovat o 50 % více času studentům se specifickými potřebami při vypracování písemných testů a práci s textem, tolerování specifických chyb v psaném projevu (např. vynechání diakritických znamének, záměny písmen m-n, b-d, a -e) a nevzhlednosti písma.“

Ale uviděl hlavičku ministerstva, a tak si neodvažoval odporovat.

„Budete-li mít dotaz, kontaktujte příslušný odbor ministerstva, jmenovitě Bc.Viktorii Královskou, odbornou koordinátorku služeb pro studenty se specifickými potřebami ministerstva osvěty, negramotnosti a hlouposti.“

 

Uběhlo pár let a odborná koordinátorka ministerstva Bc. Viktorie Královská dostala žihadlo od potvory vosy, zrovna se nějak přemnožily, ačkoliv příslušný výnos ministerstva zemědělství to vysloveně zakazoval. Dolní ret začal otékat, takže referentka nevypadala krásně, což značně pošramotilo její pověst a image pracovnice managementu resortu, ale především začínala mít problémy s dýcháním, a tak neprodleně zavolala linku 155.

„Kde jste tak dlouho?“ huhlala Bc. Viktorie Královská, „Čekám tady na vás už celou věčnost! Já se snad za-du-sím!“ těžko artikulovala.

„Klid, klid, já jsem absolvent lékařské fakulty, u kterého je třeba brát zřetel na moje specifické potřeby. Mám nárok na delší čas dojezdu o 50 %.“

„De-lej-te huz ko-nec-ne ne-co,“ huhlala nesrozumitelně koordinátorka, čím dál víc.

„Klid, klid, jestli na mě budete pospíchat, tak můžu udělat nějakou chybu, musíte tolerovat moje specifické problémy s manipulací s injekční stříkačkou,“ trpělivě vysvětloval absolvent lékař.

„Ha-le ja…“ a pak už paní koordinátorka jen lapala po vzduchu.

Nebojte se, lékař se specifickými potřebami ji nenechal trápit. Vytáhl příslušnou injekční stříkačku a léčidlo vpravil do žíly, sice na druhý pokus, ale bylo to stejně jedno, spletl si ampulky a aplikoval adrenalin. No co, vy byste snad netolerovali chyby v záměně nějakého toho písmene nebo ampulky?