IVANA BLAHUTOVÁ

Bohumír Pospíšil, doyen českého popřevratového samizdatu, oslavil 1. listopadu neuvěřitelné devadesáté narozeniny. Slavil je v obdivuhodné psychické a fyzické kondici, kterou by mu mohli závidět lidé o dobrou generaci mladší. Stále se věnuje všem svým koníčkům – v jeho případě často na vysoké profesionální úrovni: filatelii, práci s kovem a dřevem, chalupaření a zahradničení, pálení ovocných destilátů i cestování. A stále se vydává na svém Pegasovi do nejmilovanějších míst: do Hulína, kde se narodil, na Hanou, na Vysočinu a Valův mlýn…, aniž by zapomínal na méně oblíbené Brno, s kterým spojil většinu svého plodného, prací vrchovatě naplněného života. Ještě stále opěvuje ženy – především svou drahou Helenku, ještě stále vzdává hold lásce, vínu, přírodě a vlasti. Uchovává si mladistvou zvědavost, dychtivost a smyslnost, i když se občas ve svých verších rozmarně stylizuje do role vzpomínajícího znaveného starce.

Vlastně neznám ve svém okolí šťastnějšího člověka, než je právě on. A to bez ohledu na to, zda se mu podařilo „dobýt“ onen kýžený básnický Olymp, jak si někdy tázavě posteskne, či nikoli.

Bohumír Pospíšil je totiž v okruhu svých přátel a známých žijící legendou a vstoupil do literatury především jako nadšený obdivovatel Poesie, na jejíž oltář radostně složil všechny své upřímné obětiny: 25 básnických sbírek, jejichž je nejenom autorem, ale zároveň i grafikem, tiskařem, vydavatelem a distributorem.

Na počátku, ještě v dětství, jej okouzlily básně E. A. Poea, s nimiž ho seznámil jeho tatínek. Ve své nepovinné maturitní práci na kroměřížské reálce se zabýval F. Villonem. Jako vysokoškolský student se pak osobně setkal s dalším svým idolem – Jiřím Karáskem ze Lvovic, jehož dopisy dodnes uchovává coby vzácnou relikvii.

Nad prvními časopisecky publikovanými verši, jak už tomu většinou bývá, však zvítězila realita a rodinná železničářská tradice. A proto coby mladý inženýr nastoupil Bohumír Pospíšil do podniku Automatizace železniční dopravy, kde pak velmi úspěšně působil 34 let až do své penze. Stal se mj. ředitelem brněnského závodu a obdržel řadu vyznamenání, která dnešní parazitní režim nedoporučuje nosit na hrudi.

Po celý ten čas sice tu a tam psal tajně verše „do šuplíku“, leč teprve v r. 1988 se osmělil poprvé představit svou tvorbu veřejnosti a vydal protiválečnou básnickou sbírku Ozbrojená pěst. S odchodem na odpočinek tak zahájil novou životní etapu – etapu zapáleného a pilného samizdatového poety. Dlouhodobě se rovněž aktivně podílel na činnosti brněnského Výboru národní kultury a patřil k jeho nepřehlédnutelným osobnostem. Ovoce jeho literárního úsilí kriticky zhodnotil Milan Blahynka v doslovu k básnickému výboru Hulínské kořeny (2013) a konstatoval, že Bohumír Pospíšil si svou „vstupenku na Parnas“ jistě zaslouží.