KAREL SÝS

Kdo obdivoval předchozí Hitlerovu monografii Iana Kershawa (česky 2004), bude po přečtení knihy KONEC (Německo 1944-45) přinejmenším rozčarován. (Vydalo nakladatelství JOTA, Brno.)

Zpočátku se zdá, že autor coby bývalý „spojenec“ přece jen fandí Rudé armádě, ale jak děj postupuje, už to zdaleka není jednoznačné. Ano, Němci byli agresory, zakousli se hluboko do sovětského koláče, ale Rudá armáda je hnala zpátky barbarsky, s Emanem Moravcem a Goebbelsem řečeno asijsky. Vždyť obyčejní němečtí vojáci by byli radši svlékli uniformy a utíkali domů k mámě a jen pomýlení důstojníci je přesvědčovali, že by jim bolševici snědli plavovlasé děti a tudíž musí bojovat do posledního dechu za Hitlera, Bormanna a pár dalších fanatiků, kteří svedli kultivované posluchače Beethovena a čtenáře Goetha.

Nicméně rozval tisícileté říše autor popsal plasticky.

Hitler si armádu pojistil. Jeho věrní oficíři přinutili kmány, aby od 23. července 1944 místo klasického salutování hajlovali. Proti otrhaným soldátům měli důstojníci stále ještě nažehlené uniformy ozdobené zlatem (Goldfasane – zlatí bažanti) a za soumraku bohů dosud popíjeli sárské víno a solidní německý sekt.

Zatímco v hlavním městě už pomalu nebylo co jíst, v několik málo restauracích, které se ještě držely nad vodou, „vysedávaly nalíčené a napudrované paničky, oblečené do drahých kožešin a odpoledních šatů“.

Ostatně ještě v lednu 1945 se župní vedoucí z Mnichova cítil nucen zakázat „nošení vyfantazírovaných uniforem a fintění stranických funkcionářů, kteří si nechávají šít uniformy podle vlastních střihů a barev“.

Lid ony manýry pojmenoval „Etappengeist“ a jejich aktéry „týlovými pupíky“. Měl války plné zuby a vítal cizí vojska, ovšem jen ta od západu.

V Cáchách obyvatelé odmítli evakuaci, odstranili obrazy Vůdce, „největšího reklamního agenta“, a z oken vyvěsili jakžtakž bílá prostěradla na znamení konce.

Totální válka zlikvidovala divadla, koncerty, vydávání knih, vysokoškolská studia, ale i poštovní služby.

Když začal docházet chleba, Goebbels chtěl lidu utnout všechny „hry“, ale s nápadem zastavit vaření piva a výrobu cukrovinek u Vůdce narazil. „Výrobu cukroví nezrušili ani bolševici a sladké nelze lidem doma ani vojákům na frontě odepřít.“ A pivo? „Mělo by to špatný psychologický dopad na obyvatele Bavorska a vyvolalo by to špatnou náladu.“ A naopak v polovině srpna 1944 vyčlenil značnou sumu na pořízení 190 000 lahví vaječného koňaku pro vybombardované občany.

Doprava vázla a tak se muselo chodit do práce i jinam pěšky, což zase způsobilo nedostatek bot.

Elektrárny kolabovaly a ministr Speer navrhl provést „zvláštní sbírku“ svíček a dokonce i důlních kahanů.

Německo mobilizovalo i číšníky a kuchaře, takže si strávníci museli chodit do kuchyně s talíři.

Také Himmler přišel s troškou do spořícího mlýna: každé město z bezpečného zázemí mělo do postižených oblastí vypravit nákladní auto s elektrickým generátorem, přičemž vozy by nesly název dárce. „Tímto způsobem by s praktickou pomocí přijel také dobrý duch a humor,“ nastínil.

Generál Guderian chtěl při obraně Německa využít i Karla Maye: domobrana měla v boji o každou ulici, dům o zahradu využít indiánské lsti, jak ji May líčil ve svých románech.

Domobrana – „lidoví vojáci“ slavnostně přísahali věrnost Vůdci, ale hned po ceremoniálu jim erár odebral zbraně, s nimiž beztak neuměli zacházet. Pro vojáky na dovolence byly takové akce zdrojem obveselení.

Berlíňané byli nuceni stavět silniční překážky. Koloval vtip: „Kolik času bude Rudá armáda potřebovat, aby je překonala?“ „Hodinu a pět minut: hodinu se bude hlasitě smát a pět minut překážku bourat.“

Humor se šířil, ale spíše šibeniční. V Koblenci obrácené v trosky (a nejen tam) si mnozí vzpomněli na proroctví šéfa Německé pracovní fronty Roberta Leye z roku 1933: „Říkám vám, že za deset let své město nepoznáte!“

Prosazovala se charismatická autorita přímého „vůdcovství“, „nebyrokratické byrokracie“. Jako bychom zaslechli předzvěst hlášky o „nepolitické politice“. Ve skutečnosti se úřadovalo ostošest.

Sám ředitel říšského kancléřství Lammers nařizoval úřadům, aby omezily rozesílání vánočních a novoročních přání, ale ještě v prosinci 1944 mnichovští policejní úředníci předpisově objednali pět nových kýblů v náhradu za zničené během náletu a urgovali určený počet výtisků oficiálních předpisů, jež měli obdržet prostřednictvím již zničené pošty.

Na filmy se však našly prostředky vždycky. Goebbels prosadil filmování propagačního monstrštyku Kolberg. Pro kompars bylo uvolněno 187 000 vojáků, takže obě fronty dostaly pořádně na frak.

Goebbels si na filmu velice zakládal a dokonce se 17. dubna 1945 pustil do snění:

„Pánové, za sto let se bude promítat jiný skvělý barevný film, který popíše všechny ty strašné dny, jimiž jsme prošli. Řekněte, nechtěli byste mít v takovém filmu roli, v níž byste po sto letech zase ožili? Je jisté, že každý z nás má šanci si vybrat, jakou roli v tomto filmu daleké budoucnosti chce hrát. Mohu vás ujistit, že to bude skvělý a povznášející film. Už kvůli němu stojí za to vydržet a nepodlehnout. Držte se co nejdéle, ať za sto let obecenstvo nepíská, až se objevíte na plátně.“

Autor s oblibou cituje zprávy agresorů vyháněných s keserem z dobytých území. Jistý generálplukovník si v říjnu 1944 stěžuje: „Jakmile jsme spatřili dílo bolševiků zde ve znovudobytém prostoru jižně od Gumbinnenu, zmocnil se nás vztek a nenávist. Nyní víme, že neexistuje jiný cíl než se udržet a ubránit naši vlast.“ Kershaw vysvětluje: „napsáno krátce po návštěvě místa sovětských zvěrstev.“

„Zvěrstvo“ je jeho oblíbené slovo, ovšem nikoli ve spojitosti s činností Angličanů a Američanů. Francouze šanuje o stupínek méně, zatímco Němce líčí bezmála jako oběti. Například oblast Memelu „se stala svědkem i obětí plenění, znásilňování a vražd, které páchali rozkurážení rudoarmejci“. Opakuje standardní lži o varšavském povstání, místy přijímá slovník Goebbelse („hrozba bolševismu“), a v podstatě, ač je to neuvěřitelné, vlastně fandí německým nebožátkům. I on však je nucen aspoň naznačit, že strach z Rudé armády pramenil z vědomí, co Němci v SSSR napáchali.

Co říci na větu: „Efektivní defenzivní strategie spolu s včasnou a dobře organizovanou evakuací civilistů mohla zadržet Rudou armádu o něco déle, a zachránit tak bezpočet životů.“

Na čí straně stojí?

Autor se ve shodě s nacistickými propagandisty vyžívá v osudu vesnice Nemmersdorfu, který Goebbelsovi posloužil coby strašák pro případ, že Rudá armáda zvítězí. Podle něj ve vsi byly nahé ženy ukřižovány na vratech stodol, stařeny znásilněny a rozpůleny rýči, děti přibity jazyky ke stolu. Pozdější zpráva německé polní policie však hovoří už „jen“ o dvou znásilněných ženách, o ukřižováních apod. už ani slovo. V Nemmersdorfu si propagandisticky zařádil i Himmlerův osobní lékař profesor Karl Gebhardt, lékařská stvůra řídící pokusy na vězních, po válce popravený zločinec.

Je ovšem pravda, že žádná Němka z Drážďan ani Japonka z Hirošimy a Nagasaki nebyla znásilněna. Ani žádné dítě nebylo přibito jazykem ke stolu. Všichni byli zaživa spáleni.

Dne 6. srpna 1945 v 8.15 místního času 140 000 v Hirošimě, 70 000 v Nagasaki.

A to se nevyhnulo ani západu Německa. Sám jsem viděl Le Havre, kompletně znovu postavený z ruin po náletu spojeneckých bombardérů.

Goebbels pověřil své „odborníky“ zorganizováním kampaně o „děsivém obrazu podmínek na územích obsazených angloamerickými vojsky, jenž by si ani v nejmenším nezadal s realitou sovětské okupace“, což měla být odpověď na „tendence našich lidí potenciálně dávat přednost angloamerické okupaci před sovětskou“. Goebbels vzal totiž zpátečku. Začal tvrdit, že na východě mnoho lidí dobrovolně zůstalo blízko fronty, neboť chtěli sklidit pro Říši nepostradatelnou úrodu a dokonce se interně k lživé propagandě přiznal: „Reportáže o zločinech nepřítele nám už nikdo jen tak nespolkne; co se Nemmersdorfu týče, přesvědčili jsme jen část populace.“ To ovšem nevěděl o jistém panu Kershawovi.

SD ostatně objektivně referovala o postoji veřejnosti: „Naši vůdci by si měli uvědomit, že každý myslící člověk, který se na tyto zkrvavené oběti podívá, začne okamžitě přemýšlet o zločinech, jež jsme my spáchali na nepřátelské půdě…“ Hitler (a s ním i Kershaw) byl ovšem jiného názoru: „Nejsou to žádné lidské bytosti, jen zvířata z asijských stepí. Válka, kterou proti nim vedu, je válka za záchranu Evropy…“

Rusové byli zkrátka barbaři, kteří „po divokém vpádu do Východního Pruska“ (to jsou slova Kershawa, nikoli Goebbelse či Hitlera!) vnesou do Německa „peklo“, kdežto Angloameričané gentlemani, kteří zabíjejí jen zdálky a z výšky a Německo zaplaví čokoládou a nylonkami.

„Propagandou šířený obraz ‚bolševické bestiality‘ se zcela shodoval se skutečností. Proto válka na východě nesměla skončit kapitulací, nikdo nesměl ani pomyslet na to, že se vzdá, jestliže se potvrdilo, jak nepředstavitelně příšerná by byla budoucnost pod Stalinovou nadvládou,“ straší Kershaw.

„Rudoarmejci – ačkoli mezi nimi existovala řada čestných výjimek – si vskutku dávali záležet na tom, aby stoprocentně dali za pravdu nacistické propagandě, jež je zpodobňovala jako bestiální vrahy… V chování Sovětů hrál přitom nemalou roli alkohol. K rabování a drancování se uchylovali nejčastěji pravidelně se opíjející vojáci z velmi chudých a zaostalých částí Sovětského svazu… Bezuzdné loupení a plenění chápali tito vojáci jen jako spravedlivé vyrovnání za všechna příkoří, která na nich, jejich rodinách a krajanech spáchali němečtí vetřelci.“

Vyžívá se v rádoby sugestivních nářcích: „‚Slyšíte?‘ volal v zoufalství na své sousedy jeden sedlák, z jehož domu se ozýval křik. ‚Zase ubližují mé třináctileté dceři, za dnešní ráno už po páté!‘“

A pokračuje: „Podle některých odhadů se na dobytých východních územích Říše stalo obětí znásilnění milion čtyři sta tisíc žen, tedy téměř pětina tamní ženské populace. Ženy, jimž se podařilo před zdivočelými rudoarmejci ukrýt či se jinak vyhnout jejich zvířeckým choutkám, mohly hovořit o štěstí. Nicméně zběsilé řádění Sovětů na pochodu k Berlínu byl teprve začátek. Němce, kteří jej přežili, čekaly v rámci sovětské okupace další nekonečné útrapy: nucené práce a pokračující tyranské zacházení, případně transport do pracovních táborů převážně v průmyslových oblastech SSSR, což se stalo osudem asi čtvrt milionu osob.“

Jistě by ho vděčně přijali za redaktora do Völkischer Beobachter, s jehož výplody si nijak nezadává: „Řádění Sovětů na východě Německa. Očitá svědectví strašlivých vyhlazovacích metod bolševiků!“

Proti tomu zřejmě bylo bombardování starého Norimberku spojeneckými letadly, při němž zahynulo 1800 obyvatel a bylo zničeno 29 500 domů, humanitární akcí a „Bombarďák“ Arthur Harris, britský maršál letectva, lidumilem.

Nálet z 3. února 1945, kdy Berlín napadlo 1500 angloamerických bombardérů a zabilo 5000 obyvatel, byl jen odlehčovací akcí.

Angloameričané na samém konci války bombardovali mimo jiné obchodní loď Thielbek (z 2800 lidí na palubě se zachránilo pouhých 50) a parník Cap d‘Ancona (4250 mrtvých z 6400 na palubě), převážející evakuované vězně koncentračního tábora Neuengamme u Hamburku.

V Hamburku díky jejich „misi“ zahynulo v ohnivých bouřích 40 000 lidí.

Drážďanské inferno však přetrumflo samo peklo. Vznikl mýtus – z již tak strašných úředně uváděných 25 000 obětí se po válce stalo neuvěřitelných 250 000 až 300 000 mrtvých.

Celkem takto na dálku zabili Angloameričané půl milionu lidí.

V Drážďanech však paradoxně přeživší Židé využili všeobecného zmatku, strhali si žluté hvězdy, vmísili se mezi „árijce“ a zachránili se před „konečným řešením“.

„Bestiální bolševismus není ničí jiný než židovský vynález“, pro změnu cituje Hitlera. Němci se začali bát nejen Rusů, ale i Židů, kteří se s Rudou armádou vrátí a pomstí se. Proto si „národ ve své většině přál již jen blízký konec války – a přitom doufal v angloamerickou okupaci, která by krvežíznivé bolševiky udržela stranou“.

Vždyť se podle Hitlera jednalo o „největší extrém tohoto světa“, o koalici „ultrakapitalistických států na jedné a ultramarxistického spolku na druhé straně…“

Vztek proti Rusům a Židům se hromadil, ale nacházel si podivné, paranoidní ventily. Před Vánoci 1944 si jistý voják stěžoval v dopise, že místo vytoužených zvonů míru uslyší sirény: „Naši nepřátelé bohužel této touze nechtějí rozumět a tak nám Němcům nezbývá než trávit svátky v urputném vzdoru vůči těm degenerátům, vedeným židovskými parazity, jimž pojem vlast nic neříká, protože ani žádnou nemají.“ „Zvoník“ zapomněl na smrtící vánoční dárky, které on a jeho druzi zanesli daleko do sovětského vnitrozemí.

Fantazie pracovala naplno.

Bormann píše 26. prosince 1944 manželce: „Není pochyb o tom, že v dohledné době budeme muset naše důležité továrny přesunout hluboko pod zemský povrch. Ve všech městech a vesnicích, stojících na stráních, bude pro blaho jejich obyvatel nutné vyhloubit tunely a šachty, vedoucí do speciálních sklepů – skladišť. Budovy nových statkářských dvorů, které postavíme na severu, musejí mít tři až čtyři patra sklepení. Nesmí se zapomenout na různě po obci rozmístěné společné kryty, které musejí být jejím obyvatelům hned od začátku k dispozici.“

Jeho Gerdu „nesmírně popudila představa, že bychom my, kteří přirozeně toužíme po světlu a slunci, byli Židy donuceni žít jako nějaké bytosti z podsvětí.“

Mýtus SS přežíval. Himmler blahopřál jednomu z podřízených k narození osmého potomka, ale omlouval se, že příslušný rituální „svícen života“ (Lebensleuchter) mu pošle až po válce.

„Svícen života“ měl podobu svíce, zasazené do ozdobného stojanu v nordickém stylu. Na skladě jich zbylo málo, a ještě v dubnu 1945 příslušný úřad řešil jejich výrobu.

V květnu 1945 Himmler plánoval tradičně předat vyšším vůdcům SS knižní dar a do 30. dubna 1945 měl být vyhotoven seznam vhodných titulů.

Jiný obdarovaný si stěžoval, že „Vánoční talíř“ (Julteller) – Julfest byly jakési esesácko-pohanské Vánoce – mu došel rozbitý a Himmler ho neprodleně ujistil, že mu pošle nový, „pokud po válce ještě nějaký zbude“.

To už věděl i Bormann – ovšem svěřil se jen manželce – že „jsme v opravdu nepříjemné situaci, tedy, mám-li být upřímný, situace je naprosto zoufalá. Vím ale, že stejně jako já se nikdy nevzdáš víry v naše konečné vítězství… Vítězství bolševismu a amerikanismu by znamenalo nejen vyhlazení naší rasy, ale i zničení všeho, co její kultura a civilizace vytvořila. Místo Mistrů pěvců bychom viděli triumfovat jazz“.

A 4. března 1945 velkoadmirál Karl Dönitz vzkazuje podřízeným: „Naše hrdost nám nedovolí, abychom se plazili před někým, jako jsou Rusové, ani abychom poklonkovali svatouškovským, arogantním a nekulturním Anglosasům.“

Obyvatelstvo se však obávalo spíše Francouzů, v jejichž vojsku bojovaly severoafrické koloniální jednotky, zejména z Maroka, proslulé drancováním a především znásilňováním. Město Freudenstadt Francouzi vyplenili a zapálili, údajně jako pomstu za Oradour. Z šesti set znásilněných žen prý celých deset procent otěhotnělo.

Zato v obklíčeném Berlíně nastaly dny rozkoší. Vojáci se s ženami pářili v krytech, sklepích, v troskách. Černý trh dodal každé myslitelné zboží. Pilo se vše, co obsahovalo aspoň slzu alkoholu, včetně léků.

I Vůdce měl svůj opiát: dřevěný model poválečného Lince.

Německu zbyly ještě tři trumfy: Dánsko, Norsko a Protektorát. Vlastně čtyři: nizozemský říšský komisař Seyss-Inquart hrozil zničením zdymadel a hrází a zaplavením země.

Do karetní hry přispěl i velitel skupiny armád Kuronsko Carl Hilpert sdělením, že „lotyšský národ je připraven bojovat proti bolševismu po boku německého Wehrmachtu až do úplného konce“.

Protektorát, „horké území“, se podle momentálních úvah měl stát sídlem německé vlády a Praha prohlášena „otevřeným městem“, což Dönitz zatrhl s tím, že přece území nenáleží k Německu. Když velitel Zbraní SS v Protektorátu von Pückler plánoval rozbombardování města, Praha unikla zničení jen díky nedostatku paliva

Fanatismus mlel z posledního. Když vojákům oznamovali zprávu, že Vůdce „padl“, jeden mladý voják se sice postavil do pozoru, vztyčil pravici a zvolal: „Heil Hitler!“, ale ostatní pokračovali v obědě, jako by se nechumelilo.

Mnohé matky poučovaly děti, jak mají zdravit. Buď vžitým „Heil Hitler!“, ale kdyby se jim to už příčilo, stačilo „Guten Tag“.

Jistá obyvatelka Hamburku žehrala: „Škoda, že Hitlera neodvezou na Sibiř. Ten lump byl tak zbabělý, že si radši prohnal kulku hlavou.“ „Žádný strom pro něj není dost vysoký,“ nechala se slyšet v ranní frontě na vodu jistá Berlíňanka.

Hitler ostatně prohlásil sám: „Nepřeji si padnout do rukou nepřátel, kteří by pro pobavení zdivočelých mas uspořádali představení v režii Židů.“

Na Němce naplno dopadla hrůza z odplaty za vše, co provedli. Jistý pastor prohlašoval: „Všichni Berlíňané vědí, že Rusové brzy přijdou a najednou nevidí jinou možnost než si opatřit kyanid.“

Strach násobil hrozivý hukot blížících se sovětských tanků.

Kershaw si libuje: „Rodiny, schované v domech za hradbou nábytku, uslyšely cizí hlasy, poté následovalo bouchání na dveře a lomcování klikami. Když rudoarmejci vpadli dovnitř, začali se okamžitě dožadovat hodinek a šperků. Další obvyklý požadavek zněl: Frau, komm! Ulice rázem zaplnili drancující vojáci, z nichž nemálo bylo pod vlivem alkoholu.“

To není citát, to nám autor sugeruje, jako by byl „am Ort und Stelle“.

„Oprávněný strach ze znásilnění ženy doslova paralyzoval. Nepomohlo jim nic, ani úkryt, ani převlečení do mužských šatů. Řada z nich byla znásilněna několikrát.“

Na to by se samozřejmě osádky bombardérů nezmohly, to je fakt.

Masovou hysterii však podle přiznání samotných Němců vyvolávaly i propagandistické plakáty s námětem Rusů, kterak vraždí děti sekyrami. „Celé rodiny zamířily k řece a spoutané k sobě se vrhly do chladné řeky. Stejným způsobem zemřelo mnoho starších párů a zpanikařených matek s dětmi.“

Eisenhower odolával žadonění Němců o částečnou kapitulaci. Ti se třásli hrůzou před odplatou ze strany Sovětů.

Nakonec tedy Dönitz souhlasil. Dne 7. května 1945 ve 2.41 ráno v Eisenhowerově štábu v Remeši podepsal Jodl kapitulaci spolu s generálem Bedellem Smithem a generálem Susloparovem. Operace měly ustat do 23.01 středoevropského času 8. května, podle londýnského času minutu po půlnoci 9. května. (Británie v průběhu války zavedla dvojitý letní čas, což posunulo její čas proti středoevropskému o hodinu napřed.)

Stalin požadoval další akt, který by podepsali velitelé všech složek Wehrmachtu a nejvyšší představitelé Spojenců. A Kershaw toto samozřejmé právo nemístně, až cynicky zpochybňuje.

Podpis Aktu bezpodmínečné kapitulace se nakonec uskutečnil v důstojnické jídelně ženijní školy v Karlshorstu na předměstí Berlína, nyní štábu maršála Žukova. Keitel při příchodu zdravil maršálskou holí, ale spojenečtí generálové na pozdrav nereagovali.

Brunátný Keitel si nasadil monokl a třesoucí se rukou podepsal pět pare dokumentu. Pak si opět navlékl rukavici. Hodiny ukazovaly tři čtvrti na jednu 9. května. Aby byla zachována návaznost na remešský dokument, podpisy byly antedatovány k 8. květnu.

Pak začala oslava a i poraženým nabídli pohoštění: šampaňské a kaviár. Ani Keitel neodolal a s celým doprovodem přijal sklenku.

Teď přichází nejsmutnější část knihy: Kershaw nezastřeně lituje nebohé německé zajatce: „Místo na západ odešli na východ, kde byli nuceni strávit řadu velmi krušných let v zajetí. Mnoho se jich nikdy domů nevrátilo.“

A nejodpornější místo: „Dönitz nešel tou nejlepší možnou cestou – tedy zastavit boj na celé západní frontě a nechat Brity a Američany dojít co nejdále na východ k německým jednotkám, stále kladoucím odpor Rudé armádě. Následný rozkaz všem třem zdejším skupinám armád vyrazit na západ by umožnil zachránit mnohem větší část jeho mužů, než kolik jich pak skutečně mělo to štěstí a uniklo.“

Takže válečným zločincem byl nakonec i Eisenhower, tvrdošíjně trvající na bezpodmínečné kapitulaci na všech frontách!

Angloamerické bomby zabily 400 000 lidí, 800 000 jich zranily, zničily 1,8 milionu domácností. Také zcela nesmyslně v Praze!

To Kershawovi nebrání, aby politoval půl milionu německých civilistů, „nepočítaje nezměrné utrpení německých občanů, zavlečených do Sovětského svazu, kde čelili nejasnému osudu“!

Pochválí dokonce velitele Wehrmachtu, kteří „i ve vrcholně zoufalé situaci se snažili, seč mohli, aby německou půdu ubránili před lavinou nepřátel, obzvláště těch zaštítěných rudou hvězdou se srpem a kladivem“.

Inu, poturčenec horší Turka.