ZDENĚK HRABICA

Podobně jako o Fučíkově Reportáži psané na oprátce se rychlostí blesku odedávna a intenzívně po roce 1989 šířily bezmála pivní báchorky o Fučíkově portrétu z ruky Maxe Švabinského. Portrét vznikl v roce 1950.

Nemalou měrou k bájení o kresbě přispěly pokusy o zbožštění člověka, který podobné projevy ze své povahy a z vyššího principu mravního nenáviděl.

Nebylo to vinou velkého malíře, ani vinou novináře, vlastence a hrdinného muže, že jednoho na konci jeho aktivního života označili za osudem prý zavlečeného do méně šťastných stránek plodného života a druhého ve svém sobeckém pohledu zúžili na „oficiální komunistický idol“. Stalo se jen pár roků poté, když mu jim podobní strhli vaz na háku v berlínské věznici Plötzensee, aby jeho popravu pak zopakovali ještě po smrti.

Fučíkovi bychom mohli leccos odpustit, od dětství v něm pulsovala herecká, komediantská krev.

Maxu Švabinskému bychom mohli leccos velkoryse odpustit, když mu osud daroval vysoký věk, vyplněný nepředstavitelnou, gigantickou uměleckou prací. Měli bychom se mu nepřestajně klanět za jeho celoživotní dar národu.

Fučíkovu kresbu pořídil národní umělec Max Švabinský podle policejní fotografie z roku 1933 černou křídou ve velikosti 365 mm x 268 mm.

Doposud se však pověst, že stařičký sedmasedmdesátiletý malíř a grafik prý již nebyl zcela při smyslech, když ho už po dlouhá léta provázel třes rukou (esenciální tremor) a vůbec prý nevěděl, koho vlastně kreslí.

Lež jako věž!

Ve stejné době, k níž se váže tato hanebná pomluva, Max Švabinský přizpůsoboval svou tvorbu svému věku a nepřetržitě pracoval na velkých formátech. Pro katedrálu svatého Víta Pražského hradu, pro interiér Národního divadla… A na samém sklonku života vytvořil překrásný karton pro mozaiku Kytice vítězstvív Národním památníku na pražském Vítkově. Jakoby pokračovánívěštby praotce Čecha na Řípu a kněžny Libuše na Vyšehradě. Ilustrovalknihy poezie Petra Bezruče,vytvořil nejenom portrét Julia Fučíka, ale i dalších padlých hrdinů protifašistického odboje. Dále vytvořil portrét básníka Jiřího Wolkra, Stanislava Kostky Neumanna, básníka a spisovatele Fráni Šrámka, Paula Valéryho a desítky jiných. Portrétoval živé osobnosti, profesora Zdeňka Nejedlého, spisovatele Ivana Olbrachta, básníky Vítězslava Nezvala a Jaroslava Seiferta, sochaře a medailéra Otakara Španiela, herce Jaroslava Průchu.

Zapsal se do moderního umění portréty nejenom slavných českých, ale i zahraničních osobností. Jeho reprodukcemi pro Český Slavín byly kdysi vyzdobeny školní čítanky, jeho Komenským chodby českých škol i jednotřídek. Z čítanek poznaly generace jeho Máchu, Palackého, Bezruče i Fučíka.

Svou lásku k národu stvrdil i grafickým portrétem T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, přestože se k nim režimy obracely a dneska již opět obracejí zády, podobně jako dnes k Juliu Fučíkovi.

Proto vznikly báchorky, jak jej Švabinský portrétoval a neportrétoval pro noční stolek Gusty Fučíkové.

Neprávem je Švabinskému v současné literatuře vytýkána konformita a ideologický podtext značné části jeho umělecké tvorby.

Důležité je vědět, že Max Švabinský ani zdaleka nepřijímal každou objednávku, každého zájemce neportrétoval, přestože ve dvacátých a třicátých letech XX. století patřilo ke společenské prestiži mít portrét od tohoto umělce.

Podle Švabinského životopisce Ludvíka Páleníčka si zachovával možnost svobodného výběru lidí, kteří ho něčím zaujali. Na objednávku ministerstva spojů vzniklo několik sérií jeho československých portrétních známek. Těmto objednávkám rád vyhovoval, protože vždy tvrdil, že bankovky a poštovní známky patří k reprezentaci státu.

Některé práce z posledních dvaceti let jeho života, mezi něž patří i portrét Julia Fučíka (obdržel za něj v roce 1951 Československou cenu míru a ve stejném roce se stal za lunety pro Národní divadlo laureátem státní ceny), byly s pozitivním ohlasem přijaty a oceněny veřejností. Obdržel Řád republiky a za jeho života se v roce 1948 konala souborná výstava spolku Mánes a další v Kroměříži a v pražské Národní galerii, v roce 1953 souborná výstava malířského a grafického díla na Slovanském ostrově v Praze a výstavy v Berlíně a v Moskvě.

Tato vyznamenání, s výjimkou výstav, jsou dnes Švabinskému soudobými kritiky přičítána k tíži.

Max Švabinský byl již v listopadu 1945 jmenován národním umělcem; byl to projev uznání za celoživotní uměleckou práci, která nabyla významu všenárodního.

Švabinského Fučíkův portrét jsem v originálu poprvé spatřil při návštěvě bytu Gusty Fučíkové. O mnoho let později znovu na velkolepé výstavě celoživotní tvorby Maxe Švabinského ve Valdštejnské jízdárně Pražského hradu, konané od 12. prosince 2001 do 31. března 2002. To už se ale reprodukce kresby Julia Fučíka, čert ví proč, neobjevila ani v katalogu.

Z vyprávění Gusty Fučíkové v Moskvě v roce 1959, kdy mezi nás přišla na kolej, aby besedovala s československými a zahraničními studenty, jsem se poprvé dozvěděl bližší podrobnosti.

Připomínala velkou vstřícnost Mistra nakreslit Fučíkův portrét, připomněla úspěch Švabinského jubilejní výstavy v Moskvě, podpořený hřejivými slovy uznání tehdejšího československého velvyslance Richarda Dvořáka (otce dvou současných rusistů a znalců Ruska Milana a Libora). Stejně kladně připomněla slova našeho kulturního atašé, básníka Milana Lajčiaka. Ulice, v níž dříve sídlil československý a nyní sídlí i český zastupitelský úřad, nese stále Fučíkovo jméno, zatímco v jeho rodné zemi bylo Fučíkovo jméno po 17. listopadu 1989 vymazáno z naprosté většiny náměstí a ulic.

Oba, Dvořáka i Lajčiaka, jsem poznal v moskevském prostředí, když vyprávěli nejenom o velkém umělci – ale i o jeho portrétu Julia Fučíka, jak jej krásně přijala sovětská veřejnost, když na Švabinského výstavu přišlo přes milion návštěvníků.

Mistra na moskevské vernisáži zastupovala nevlastní dcera Zuzana Švabinská, která se s dojmy svěřila po návratu nejenom stařičkému Mistrovi, ale zároveň své pocity i zaznamenala: „On měl Rusy rád, snad v nich nacházel cosi sobě a Alšovi blízkého… Repina, Surikova, Serova, Maljavina…“

Fučíkovo novinářské jméno nebylo Švabinskému ani zdaleka neznámé, jak se to leckdo ve své nevzdělanosti pokouší tvrdit. Toto jméno mu bylo blízké i z jednolité antifašistické kampaně české a slovenské inteligence roku 1938, které se Max Švabinský aktivně zúčastnil.

Stačí si nalistovat Tvorbu číslo 20 z 20. května 1938 a přečíst si petici „Věrni zůstaneme“ a prohlédnout jejích téměř 300 signatářů. Nechybí jméno a nechybí odhodlání Maxe Švabinského. Fučík byl v té době znovu povolán k vojenské službě, ale memorandum podpořil hned v čísle 20 článkem „Dva májové manifesty“ a v Tvorbě č. 21 z 27. května 1938 článkem „Nedůstojný manifest a důstojný Peroutka“.Jedině Lidové noviny, Peroutkou politicky spravované, manifest neotiskly a ani nepodpořily.

Švabinský znal Fučíka bezpochyby zejména z pravidelného odběru Šaldovy a posléze Fučíkovy Tvorby, která Švabinskému věnovala publicitu.

Pomluvy, že se Mistr při návštěvě Gusty Fučíkové a později i Ladislava Štolla v ateliéru tázal, kdo je to ten pro něho zcela neznámý „Učík“ a že se mu jméno nějakého člověka s německým příjmením „Schtol“ zdálo podivné, se hodnověrnými svědky nikdy nepotvrdily.

Nerad rozšiřuji text o citace, ale tentokrát se tomu nemohu vyhnout. Řádky pocházejí z půvabné vzpomínkové knihy Světla paměti (Academia 2002) Zuzany Švabinské (1912), dcery malíře Rudolfa Vejrycha (1882–1939) a nevlastní dcery malíře a grafika Maxe Švabinského (1873–1962):

„Do roku 1950 patří i zmínka o portrétu Julia Fučíka. O okolnostech jeho vzniku se vytvořila v pozdější době, kdy byl vypěstován kult této osobnosti, řada smyšlených až anekdotických, žel i nepravdivých vyprávění. Pokusím se je uvést aspoň trochu na pravou míru.

Nebyla jsem přítomná ani jedné ze dvou návštěv Gusty Fučíkové v ateliéru, ale pochopitelně znám vše do detailu z Maxova vyprávění. Jednoho dne ho navštívila skromně oblečená a také tak vystupující paní a požádala ho o portrét svého manžela, novináře popraveného nacisty. Max ji osobně neznal, ale věděl, o koho jde. Předložila svazeček fotografií a zdůraznila, že prosí o malou podobiznu-intimní kresbu na noční stolek. Získala příslib s podmínkou, že bude trpělivá. Z fotografií vyloučil Max ty s úsměvem a vybral si strohý policejní snímek z profilu. Po večerech jsme se nejednou k té věci vraceli a asi po dvou měsících se Max rozhodl svůj slib splnit. Protože neměl zájem na zveřejnění a také vycházel z požadavku paní, udělal kresbu (aby existovala jenom v jednom originále), nikoliv litografii. Snad i v jakési předtuše, která se přesto za čas vyplnila.

Portrétem v rámečku, s podpěrkou na zadní straně k postavení na noční stolek, byla prý paní Gusta přímo dojatá. Poslala karton lahví červeného vína a tím se celá věc zdála vyřízena. Nebyla. Nedlouho poté přišla paní Fučíková znovu, tentokrát s ministrem kultury Štollem, aby získali souhlas se zveřejněním podobizny. ‚Vždyť Julek nepatří jen mně, ale celému národu…‘ Zanedlouho vyšla Reportáž psaná na oprátce,v níž byl jako frontispis Švabinského portrét. Vydání knihy bylo ovšem součástí propagace Fučíkovy osobnosti jako komunistického hrdiny i vlny zájmu o jeho osud. V jeho jménu byly pořádány soutěže, udělovány ceny a medaile, z nichž většinu provázel Švabinského portrét. Max tím byl pramálo nadšen – jako by už v duchu slyšel pozdější časté výtky, jak dobře uměl využít tohoto kultu ke své slávě a jak se politicky zalíbit. Ani jedno nebyla pravda. ‚Jako bych to tušil…‘ slyšela jsem jeho trpký pozdější povzdech. Pamatuji si však také to, jak jednou řekl:‚Ale dělal jsem to rád, je to krásná hlava, inteligentní, smělá – a mladá!‘ A pak o něco tišeji, zcela pro sebe: ‚Vždyť dělám pořád vlastně jen samé dědky…‘“

Dívám se na ten portrét a dávám Maxovi zapravdu. I když se ve světle pozdějších informací nejeví Fučíkova osobnost jako idol zcela jednoznačný, Maxův portrét jí kladné vlastnosti opravdu dává. Cožpak není ten mladý muž na kresbě krásný, oduševnělý i odvážný?“ (Švabinská, Z.: Světla paměti, Vyšehrad 2002, str. 189)

Kam se to pohnul svět a kam byl zahnán vývoj a existence jednoho významného malířova pohledu na statečného Julia Fučíka, vyjádřený v jedné kresbě národního umělce Maxe Švabinského?

Ale i tak za něj: „Živote, díky!“

Baron Prášil často prášil, a to po dlouhá desetiletí. Stále dává na vědomí, že Gusta Fučíková prý nikdy nevyrovnala účet za reprodukční práva skromnému a nenáročnému umělci Maxi Švabinskému.

Často jsme se od hostinských stolů dozvídali a posud slyšíme, že Gusta Fučíková darovala Mistrovi koš krásného francouzského vína Beaujolais. To konečně sama ani přede mnou a před jinými nikdy nepopírala.

Na toto téma se zachoval i zcela průkazný dopis Maxe Švabinského Gustě Fučíkové ze 7. září 1950:

„Vážená paní poslankyně, pln úžasu obdržel jsem dnes honorář za reprodukční právo podobizny Julia Fučíka. A jaký honorář: Nechtěl jsem ani svým zrakům věřit. Vždyť takový honorář si za tuto malou práci ani nezasloužím. Dělal jsem portrét Julia Fučíka s velkou radostí, poněvadž měl nejen krásnou a hrdinou duši, ale i krásný zjev. Dělal jsem jej pro Vás bez nejmenšího nároku na jakoukoliv odměnu. Děkuji Vám, paní poslankyně, a děkuji též vydavatelstvu. Prosím, abyste přijala výraz mé oddané úcty. M. Švabinský, v. r.“

Místo odměn věnoval své největší dílo Žně, za něž mu byla několikrát nabízena značná částka a s nímž se nemohl rozloučit, nezištně státu.

„O největší částky jej připravili i různí příznivci, jaké kolem sebe mají všichni velcí lidé, a kteří předstírajíce, že hospodaří pro umělce, jenž jim projevil svou důvěru, svěřiv jim třeba prodej svých prací, hospodaří pro sebe. K jedné míse seslétalo příliš mnoho účastníků hodů.“ (Páleníček, L.: Okouzlený satyr, Vyšehrad 1967, str. 265)

Julius Fučík však k míse nepřiletěl, určitě ale Maxu Švabinskému žehnal a žehná z obláčku.

Ani Fučík, ani Švabinský neznali cenu peněz.

Větší váhu oba – Švabinský i Fučík – přikládali slušnosti a dobrým mravům.

Z autorovy připravované knihy Čistý Quijote J. F. (Opožděná slova o Juliu Fučíkovi)