MILAN BLAHYNKA

Nespěchavý Karel Vůjtek, v Ostravě narozený a na Ostravsku zakotvený básník, který debutoval – jistě i v důsledku poměrů panujících v provincii – až osm let po svém rovesníku Sýsovi, přichází teď se sbírkou HLASITÉ NEBE (Studio K, Ostrava 2014, edice Múza; ilustrace Kristýny Večeřové a doslov Svatavy Urbanové).

Devět let po sbírce Milostín a tři roky po výboru ze své milostné poezie Bereš mi rty je tu májový povzdech: „Května po kolena O lásce ani verš / Slova drhnou jak svízel Jako rež“ a „v básničce náhle svítá vzpomínkami.“ A v jiném z Deníčků (tak se jmenuje první oddíl lakonických básní): „Život se kloní K zemi pad / krajíček touhy Umřu hlady.“

Básníkům na rozdíl od nebásníků věřím, někdy snad až příliš, ale tohle Karlu Vůjtkovi věřit nemohu. Nedovoluje mi to on sám, jeho Hotýlek Cherry a Pohlazení, ale i Zimní haiku a Co nelze dopovědět z třetího, nejrozsáhlejšího, titulního oddílu. „Můj miláček se krásně klene / Když ji hladím říká ach / milý ty mě uvzdycháš / že se i ticho rozpomene.“ Ve verši „Miláčku pospěš Nevichři“ je ne jen krajíček, ale velký krajíc touhy a neřekl bych, že jen vzpomínky.

Celek ovšem přitaká více básníkovu stesku a životnímu pocitu, „který nemá jméno“ a básníkem „stoupá jako rybí křik“.

S tím se rýmují verše z druhého oddílu, kde básník důkladné znalosti přírody (kolik z nás, milí čtenáři, ví, že například „katrán“ je rostlina z čeledi křížatých?; našel jsem to až v devítisvazkovém Příručním slovníku jazyka českého) a soužití s ní, chodí Pod nohama kámen (tak je ten oddíl nazván) po Praze; tam „ta co už nemá cesty jiné / v bezhlasu spěchá na Žofín“ (to je smutek a verš jako z Písně o Viktorce), a ozvou-li se zvony, „srdce vězí v kovovém stínu“, šeptá-li předjaří o lásce, „kámen nemá komu“.

Svatava Urbanová, která dobře ví, jak málo už vědí čtenáři o velkých postavách naší literatury, v doslovu právem jmenuje a doplňuje příjmení Ervína a Jarka z básně Montmartre, Kische a Haška, „krupařova Hynka“ z Karlova náměstí identifikuje jako Máchu – a jen verše „jako by v rukou držela / démantovou sponu“ ponechává paměti čtenáři z Ostravska (jinam Hlasité nebe sotva pronikne); snad uhodne, že evokují trpké zklamání Karoliny Světlé, jak je v románě Démantová spona podává původně ostravská autorka Jaromíra Kolárová.

Po uznání, jehož se Vůjtkovi dostalo už jako vzácnému dnes mélickému epikovi, Hlasité nebe, křičící do ticha vybroušenými krystaly kratičkých básní, dojde jistě spravedlivého čestného místa ve své generaci i Vůjtek lyrik.