JAKUB STEIN

Pánové Roubíček a Kohn se dlouho neviděli, v letošní zimě nezimě a jaru nejaru měli napilno, o Louvru, své to kavárně téměř rodné, mohli si dát jen zdát, ale sny se občas stanou skutkem, a tak se přece jen nedávno sešli. Pan Roubíček dorazil s malým zpožděním. Na rozdíl od odpoledního aperitivu, který přistál zároveň s ním.

- Pardon, načal pan Roubíček řeč, díval jsem se na Novinky v televizi, a taky to znaj, člověk se zadívá a čas běží.

Pan Kohn se usmál jako ten, kdo to zná a navíc ví, že nejzajímavější novinky se tam často jen mihnou, je neradno je propást, protože se pak těžko hledají. A vzpomněl si:

- To jste se tam někdy v první polovině apríla, ale apríl to nebyl, jistě taky dozvěděli, že dvě ruské stíhačky obtěžovaly americký Boeing někde poblíž Ruska.

- Maj recht, psalo se tam dokonce, že to byl průzkumný letoun a že možná plnil úkol monitorování ruských vojenských aktivit v západním Rusku a v Kaliningradu. A že ty stíhačky létaly kolem něho nebezpečně blízko. A ohrožovaly ho.

- To jsou ti skvělí boys z Pentagonu. Vůbec se netají tím, co kde dělají…

- Co by taky tajili, každý ví, že si hrají na světového četníka…, a dodal: - Všimli si, pane Kohn, že se u nás už na plnou páru pracuje na tom, aby „světový četník“ nebyla nadávka, ale slovo zbožného obdivu?

Pan Kohn na řečnické otázky zásadně neodpovídá, zvlášť kdy má ještě něco na jazyku:

- A představěj si, co by se dělo, kdyby molodci z Kremlu poslali svýho nějakýho průzkumnýho Tupoleva, aby monitoroval vojenské aktivity třeba ve státě Florida?

- To myslej, že by ho rovnou sundali, že tam neměl tak daleko od své ródiny co pohledávat?

- Ale ale, pane Roubíček, co jich nemá. Oni by ho přece přiletěli uvítat, jak by se u nás psalo, chtěli mu udělat přátelský doprovod, ale on té velkorysosti neporozuměl, a jak by taky mohl, zpracovaný moskevskou propagandou, a vyhodil se sám do vzduchu a do moře.

- Jak to dělaj sebevražední teroristi.

Pánové si přiťukli a objednali si něco ostřejšího.

- Nebo si vemou, jak se u nás krásně píše a mluví o solidaritě s ubohým Nepálem.

- Jak třeba jakási stařenka poslala na konto pro ty chudáky padesát korun a jak se vomlouvala, že nemá víc.

- Jistě si říkala, že takoví ti naši slavní politici, co tak rádi jezdí šplhat na osmitisícovky, aby předvedli, jací jsou borci, totiž kingové, jistě si jednu tu himálajskou exhibici odřekli a strádajícím poslali statisíce, co takový výlet za slávou koštuje.

- Voni o takových šlechetných činech něco slyšeli nebo četli?

- Co jich nemá, pane Kohn, velikáni jsou přece skromnost sama.

Pánové si na jejich velkou skromnost přiťukli a dali si přinést něco na zub.

- Vono se to ke stolu moc nehodí, ale jistě se, pane Roubíček, taky radujou, jak zabodovali čeští mistři umění a skandálu v Bruselu. Jak tam vypodobnili jednu z obětí železné opony.

- To je opravdová odvaha! Příště třeba vypodobní ve Washingtonu jednu z obětí plotu mezi Mexikem a Spojenými státy.

- Ale kdyby tam byla jen ta oběť, oni tam zachytili i odpornou havěť, která za tu hrůzu může, takový Chomski nebo Žižek.

- Škoda, že ti šikovní naši hoši nevěnují aspoň něco ze svého umu domovu.

- Mohli by například Husa na Staromáku nahradit maketou hořícího baráku v Oděse, ve kterém se upalují lidi, a doplnit to soškou našeho vysoce postaveného humanisty, jak tomu tleská, nebo pana Štětiny, který se vždy přidá, když jde o lidská práva.

Pan Kohn tak prožíval, co říká, že mimoděk tleskl.

V tu ránu přišuměl ke stolu pan vrchní už s účtenkou. Jako by pánové Roubíček a Kohn někdy nezaplatili.

- Tak to viděj, ulevil si pan Kohn, tak to viděj, co nám to jaro dalo a zato nám i vzalo. A myslel na to, že iluze mají sice tuhý kořínek, ale věčné ani ony nejsou a jednoho krásného léta berou za své; jako letos už na jaře.