KAREL SÝS

Slavný francouzský hvězdář Camille Flammarion v knize Konec světa, vydané česky v roce 1894, popsal zkázu světa kometou ve 25. století.

Blížící se vlasatice přirozeně budila obrovský zájem obecenstva a navzdory neodvratné katastrofě našli se lidé, kteří na všesvětovém neštěstí bohatli, ač věděli, že ho budou moci užívat jen několik zbývajících měsíců.

Flammarion byl vizionář, ale nepředstavoval si, že novinářská mizérie zachvátí svět nikoli až v červenci blíže neurčeného roku pětadvacátého století, ale již ve století dvacátém, v Čechách zejména po roce 1989.

„Denní časopisy vrhly do obecenstva pobuřující zprávu, provázejíce ji tragickými poznámkami a nekonečnými interviewy, v nichž vkládali učencům do úst nejpodivnější výroky. Přeháněly jeden víc než druhý přesná data výpočtu, dodávajíce jim vážného obsahu rozpravami více nebo méně plnými smyšlenek.

Ale již dávno staly se všechny časopisy na světě pouhými podniky obchodními. Tisk, jenž kdysi prokázal tolik služeb uvolnění lidské myšlénky, svobodě a pokroku, byl v nájmu vládnoucích a velkých kapitalistů, jsa stržen zřeteli finančními všeho druhu v kal bídáctví. Všechno, co slulo žurnálem, bylo způsobem obchodu. Pro každý z nich točilo se vše kolem jediné otázky, prodati každý den co možná nejvíce čísel a dáti si zaplatiti své řádky anoncemi více nebo méně zakrytými: ‚Dělati obchody‘, v tom vězelo vše. Vynalézaly klamné zprávy, jež nazejtří klidně prohlašovaly za nepravé, podkopávaly všelijakým způsobem pevné základy státu, překrucovaly pravdu, podkládaly učencům úmysly, jichž nikdy neměli, pomlouvaly drze, špinily čest mužů i žen, tropily skandály, lhaly nestoudně, vykládaly obraty zlodějů a vrahů a rozmnožovaly počet zločinů s nevinnou tváří, jako by o tom ani tušení neměly, přinášely návody k výbušným látkám nejnověji vymyšleným, uváděly do nebezpečí své vlastní čtenáře a zrazovaly všechny třídy společenské zároveň, aby roznítily všeobecnou zvědavost až do nervosní podrážděnosti a ‚prodaly hodně čísel‘.

Vše bylo již jen honba po výdělku a reklamě. Vědy, umění, literatura, filosofie, studie a výzkumy byly věci, jimiž se žurnály již nezabývaly. Nějaký herec druhého řádu, nějaká bezvýznamná herečka, leckterý tenor, zpěvačky z tingltanglu, mistr tělocviku, běhoun nebo jezdec, kejklíř na chůdách, nějaký sportsman v cyklistice nebo povodní velocipedista stávali se přes jediný den slavnějšími, nežli nejvýtečnější z učenců a nejdůmyslnější z vynálezců. Celek byl zručně vystrojen vlasteneckými floskulemi, na něž se ještě trochu dávalo. Slovem osobní zájem žurnálu stál vždy při všem odhadování a oceňování nad zájmem všeobecným a nad péčí o skutečný pokrok občanstva.

Dlouho dávalo se obecenstvo tím šáliti. Ale v době, o níž jednáme, prohlédlo konečně zjevnou pravdu a nepřikládalo již žádné víry článkům časopiseckým, takže již ani nebylo žurnálů ve vlastním slova smyslu, nýbrž toliko anonční a reklamní listy sloužící obchodu.

První zprávu rozhozenou všemi denními tiskopisy, že ‚se s velikou rychlostí blíží kometa a že se setká se Zemí‘ v té a té napřed určené době, – druhou zprávu, že toulavá hvězda může přivoditi všeobecnou katastrofu otrávením našeho ovzduší k dýchání potřebného, – tuto dvojí předpověď nečetl nikdo leda letmo, aniž by jí i jen za mák věřil. Nevzbudila většího účinku nežli zpráva o objevení omlazujícího pramene ve sklepích Paláce Víl na Montmartru, kterážto zpráva byla puštěna do světa současně.

Literáti, básníci, umělci vzali si ji docela za záminku, oslavovati prosou, verši, kresbami, obrazy všeho druhu putování komet končinami nebeskými. Symbolické ty personifikace udržovaly obecnou zvědavost, aniž zvětšily prvotní leknutí. Lidé skoro přivykali myšlénce, že se Země setká s kometou, bez přílišných obav. Příliv a odliv dojmů u masy kolísá jako tlakoměr.“

Že by Flammarion vyčetl z hvězd příchod Metra, Reflexu, Respektu, Rudé krávy, Babylonu, Mladé fronty Dnes, Lidových novin a dalších hnojných tiskopisů, prašivých hlídacích psů tak zvané demokracie?