Píšeme si

JOSEF BÍLEK

Přiznám se, že jsem mu dal ve volbách i svůj hlas, ale to hlavně proto, že jsem zásadně nechtěl volit Karla Schwarzenberga. Snad je v tom mém rozhodnutí i kus »jihočešství«, které pochází od vzdálených předků, co se lopotili na kamenitých kouscích polí, zatímco ty schwarzenbergské državy je obklopovaly.

A i když vítám některé prezidentovy kroky, vzal jsem si k ruce některé jeho literární příspěvky z doby, kdy ještě nebyl prezidentem, ale pracoval jako vědecký pracovník Prognostického ústavu. Jeden z jeho prvních článků je z Technického magazínu; zde mne zaujalo to, co píše a jak hodnotí stav československého školství. Již tehdy jsem měl pocit autorovy nespravedlnosti k práci mnoha učitelů, kteří jistě ne všichni šli ve stopách J. A. Komenského. A následovaly pak další Zemanovy příspěvky, především v časopise Reportér. Pro mne nejsou zapomenuty a zcela odsunuty do archivních polic. Miloš Zeman se právě zde projevoval jako tvrdý odpůrce komunistů, ačkoli mohl vědět, že ani mezi předlistopadovými komunisty nebyli jen hrabivci a defraudanti, kteří by pak dokázali vytunelovat stát; vždyť ono bohatství, které se tolik ztenčilo v dalším vývoji, bylo jejich dílem a úsilím.

Ovšem věc je jiná, když se Miloš Zeman stal prezidentem »všech« občanů. Avšak o posuzování těchto věcí mi nejde. Zdá se mi, že velmi mnozí, i vzdělaní lidé s filozofickým, právnickým, novinářským a jiným vzděláním vystupují proti Miloši Zemanovi, jako by ztratili historické povědomí, a snad je ani neměli. A kdyby ano, pak by se museli vrátit ke kontinuitě našich »států«, jak se utvářely od r. 1918, tj. ještě z doby Masarykovy 1. republiky. Takto vytvářený stát navazoval na Rakousko-Uhersko. T. G. Masaryk si toho byl sám dobře vědom a tak prosazoval »odrakouštění«. Za úvahu by však stálo, zda tento proces proběhl a jaké dědictví po něm dodnes máme. Nejde mi samozřejmě o obhajobu prezidenta Zemana, snad jistý díl »viny« na jeho úletech mají i jeho spolupracovníci. Znamená to, že velmi mnohé z dob mocnářství přešlo i do Masarykovy republiky. Sám T. G. M. si toho byl jistě plně vědom a nalezli bychom o tom mnoho dokladů jak v oficiálních projevech tehdejšího prezidenta, tak i v četných politologických pojednáních, mj. v proslulé knize Ferdinanda Peroutky Budování státu. Z tohoto poznání pak vyplývá zbytečnost výtek a úvah o tom, že Miloš Zeman má či nemá udělovat (a v jakém rozsahu) prezidentské milosti, či zda musí zdůvodňovat své kroky, jako tomu bylo třeba v případě odkazů na Peroutkův výrok o Hitlerovi coby gentlemanovi. Prezident je v tomto ohledu dědicem předchozích monarchů a upírat mu tato a jiná práva, případně chtít je omezovat, je-li v platnosti ústava, je nadbytečný přepych a nakonec i ztráta času. Věci jsou myslím jasné, jen je zde na místě úsudek, zda Miloš Zeman ve všem, co bylo Masarykovými nespornými klady, Masaryka napodobuje, nebo jde nějak v jeho stopách. Samozřejmě je možné namítnout, že rozložení sil ve společnosti, jakož i sama mezinárodní situace jsou dnes jiné než v době života T. G. M. Myslím si, že náš současný prezident se dokáže k Masarykovi hlásit, i když to »přihlášení« nechápu jen v kladení věnců u jeho hrobu či pomníku na Hradčanech. Otázka je ovšem, do jaké míry a hloubky dokáže M. Zeman rozumět tomu, čemu se říká »Masarykův odkaz«, ale to sám nedokážu posoudit. A podobné by to mohlo být i v návaznosti M. Zemana na odkaz Benešův, neřkuli na odkaz dělnických prezidentů, kteří přišli po Dr. Edvardu Benešovi. Ani ti nebyli ve všem »zlotřilci«, a tak mlčení kolem nich je také nevhodné, ovšem kromě »kosatíkovských« a jiných výtek.

JOSEF BÍLEK, Jindřichův Hradec