MILAN BLAHYNKA

Hned dvě osobnosti, jichž si velmi vážím, oceňují na útlé knížce DOPIS EVĚ (Sumbalon 2014), kterou napsal Miloš Kopecký, nejen velké stylistické mistrovství, sebeironii, nadsázku, myšlenkové bohatství i kritického ducha a umění pojmenovat (Vlastu Chramostovou Kopecký nazývá „národní statečnicí“), ale i hloubkový ponor do vlastního nitra, snahu vysvětlit známý nešťastný televizní projev proti emigrantům a odvahu přiznat se, že nechtěl vypadnout z kola, že se tuze bál pomsty režimu, kdyby odolal naléhání promluvit tak, jak promluvil. Obávám se, že věc je daleko složitější.

„Je mi 65 let, šedesát pět let, mám celoživotní cyklofrenii těžkého zrna. V televizi, odmítnu-li to, si už ani neškrtnu a pozvolna ani ve filmu a v rozhlase. Moc času vzhledem k věku nemám. Budu hrdinou zákulisí, divadelních klubů a kuloárů tak tři neděle, potom všichni zapomenou a vykašlou se na mne. Přirozeně a pochopitelně. Pak nebudu mít ani na benzin a nikdo mi nepůjčí ani korunu, nehledě k tomu, že půjčovat si nechci a nemůžu. K lopatě se mi nechce a při mé chorobě to není vůbec žádná legrace. Cítím, jak se posírám už úplně. Leze na mne těžko sdělitelný strach. Suma sumárum: selhal jsem.“ Přišly „stohy spílajících a výhružných dopisů s nakreslenými šibenicemi, telefonáty a la: Ty svině, počkej, dostaneš do držky (…). Někteří lidé mě nezdraví, jiní přecházejí na druhý chodník, mají-li mne potkat, polovina kolegů dává najevo, že se mne štítí.“

Když byl pak proti své vůli prohlášen národním umělcem a „s největšími obavami jel někam na besedu s publikem“, nestačil se divit. „Byl jsem přijat s potleskem a otevřenou náručí, jako by se nic nestalo. (…). Buď to neslyšeli, nebo na všechno kašlou, nevím, jen to konstatuji.“

Je to smutné, ale je tomu tak: v odmítavém pohledu na své krajany exulanty se Kopecký veden temnou částí instinktu mimořádně vnímavého tvůrce shodl s nemalou částí národa, jak se dá doložit nedobrými zkušenostmi mnoha navrátilců z exilu ještě i po listopadu 1989. Promluvil proti emigrantům skutečně jen a jen ze zbabělosti a strachu o sebe? Nesdílel v nepřiznaném koutku duše také něco skutečné nechuti k těm, kteří na rozdíl od něho, zde vystaveného nátlakům a poctám, o něž nestál, unikli za železnou oponu a o jejichž sladkém životě tam si možná i on sám dělal jisté iluze?

Také po listopadu 1989 vystupoval tak, jak se od něho žádalo. Kdyby se důkladně nekál, kdyby se nepoplival, zase by si neškrtl. To je druhá strana tak upřímného dopisu Evě; to je podnes osud nejednoho talentovaného tvůrce, který se bojí pouze údělu vyřazení ze hry a nemožnosti pracovat.