LIBUŠE VONDRÁŠKOVÁ

Dne 4. září uplyne padesát let od úmrtí Alberta Schweitzera. O jeho životě a díle bylo napsáno mnoho. Zdrojem poznatků je i internet, a proto se pokusím jako obyčejný čtenář vznést pouze pár otázek k zamyšlení. Zároveň předkládám několik ukázek – pouze četbou díla velkého humanisty můžeme více porozumět jeho myšlenkovému odkazu.

Ve světle Schweitzerovy úcty k životu se nabízí i konfrontace letošních tří významných výročí. Bylo a bude zajímavé sledovat, jak se s červencovým výročím Mistra Jana Husa a zářijovým Alberta Schweitzera vyrovná česká televize, pro niž 8. květen byl všemi zpravodajci (záměrně jsem sledovala čtyřiadvacítky) jednotně prezentován jako konec války. Pochopitelně, pod taktovkou posametového dirigenta se úzkostlivě vyhýbali byť jen zavadit o pojem osvobození či dokonce Rudá armáda.

V bakalářské práci Albert Schweitzer jako náboženský a etický myslitel (Olomouc 2013) autorka přichází s návrhem přidat jeho odkaz do osnov společenských věd a přírodopisu. Kladu si otázku – proč není součástí osnov již několik desetiletí? Proč v internetových seznamech doporučené četby velký humanista chybí? Pro srovnání – jistá škola pro devátý ročník doporučuje hned tři knihy M. Viewegha, jiná Banánové rybičky H. Pawlowské, najde se i Harry Potter! Proč se v knihovně Jiřího Mahena, v rozsáhlých palácových prostorách, hostících kdysi jedenáctiletého Mozarta, nenajde jediné místo v regálech volného výběru pro Alberta Schweitzera?

Setkání mladého čtenáře s jeho knihami může zcela zásadně ovlivnit život. Na svém knižním blogu píše Hana Kubíková: „Jan Trachta vystudoval medicínu, nejprve rok pracoval zadarmo v pražských nemocnicích… Jednoho dne si řekl, že je třeba udělat něco pro své ideály z dětství – četba Alberta Schweitzera ho totiž k medicíně přivedla – a rozhodl se vstoupit do organizace Lékaři bez hranic. (S tím Schweitzerem to mimochodem chápu, loni se mi jako součást knihovnou vyřazených exemplářů dostala do rukou kniha Lidé v pralese… Velmi mne to zasáhlo, říkala jsem si, že potkat se s touhle knihou dřív, možná by se můj život odvíjel poněkud jinak.“ Tolik autorka. Mám podobnou zkušenost – kniha, jež dokáže mimořádně oslovit, ležela v krabici na zemi. Antikvariát, pouhých deset korun! Zbývá dodat, že Jan Trachta je autorem knihy Tichý dech, cena Magnesia Litera 2014.

V knihovnách mého mládí nebyly regály s odstrašujícím názvem Krvavé dějiny, abecední řazení autorů vedlo spolehlivě a rychle k cíli. V jedné okresní knihovně jsem sice knihu Lidé v pralese objevila, avšak náhodně – překvapivě mezi tituly z oboru lékařství. Byl tam i Velký doktor Radima Kalfuse.

Schweitzerova kniha Z mého dětství a mládí vyšla v Praze v roce 1931 v překladu Otakara Kurze. Zde leží klíč k pochopení cesty, jež posléze zákonitě směřuje až k Lambaréné:

„Stále a stále zaměstnávala mne myšlenka o tom, jak jedinečně šťastné mládí mi bylo popřáno prožít. To pomyšlení mne zrovna tísnilo. Vždy jasněji a důvěrněji ozývala se mi otázka, smím-li takové štěstí přijmouti jako něco samozřejmého.

Tak se mi stala otázka o právu na štěstí druhým velikým problémem, který mi tanul na mysli vedle onoho prvého, jenž mne provázel od dětství: onoho dojetí, jež jsem pociťoval z utrpení, vládnoucího kolem nás ve světě. Tato dvě poznání počala zvolna pospolu splývati. Tím bylo rozhodnuto o mém názoru na život a současně o mém životním osudu.

Stávalo se mi stále jasnějším, že nemám vnitřního oprávnění, abych přijímal svoje šťastné mládí, své zdraví a svou pracovní zdatnost jako cosi samozřejmého, jaksi zaslouženého. Z nejhlubšího pocitu štěstí vyplynulo mi pozvolna poznání slova Ježíšova, že nesmíme svůj život podržet pro sebe. Kdo v živobytí přijal mnoho dobra a krásna, povinen odevzdati jich v odpovědné míře. Kdo zůstal ušetřen vlastního utrpení, nechť se cítí býti povolán pomoci mírniti utrpení jiných. Musíme všichni spolunésti břímě utrpení, jež tíží lidstvo.

Tato myšlenka pracovala ve mně nejasně, aniž bych si ji byl plně uvědomoval. Někdy mne na čas propustila ze své moci, takže jsem si oddychl s ulehčením a domníval se, že se zase stanu jediným pánem svého žití. Vyplul mráček nad obzorem. Mohl jsem občas od něho odtrhnouti zraky. Ale rostl zvolna, nezadržitelně. Konečně pokryl celou oblohu.

K rozhodnutí došlo, když mi bylo 21 let. Tehdy, jako student, o svatodušních svátcích, jsem se rozhodl žíti do svého třicátého roku kazatelství, vědě a hudbě. Pak, až bych dokázal ve vědě a umění, co jsem si předsevzal, chtěl jsem se dát na cestu bezprostřední služby jako člověk. Domníval jsem se, že seznám do té doby z okolností, která cesta by to měla být.“

Ani dnes nepřestává fascinovat Schweitzerova neuvěřitelná vůle, píle, železné zdraví, umožňující mu studovat současně filozofii, teologii, varhanní hru. Po nocích píše o Bachovi (druhé, rozšířené vydání mělo přes osm set stránek!) a o stavbě varhan (kolik evropských varhan mu vděčí za svoji záchranu!). V roce 1905 se docent teologie štrasburské univerzity stává zároveň jejím studentem lékařství. V knize Albert Schweitzer – Z mého života a díla (Praha 1974) autor píše i o svém africkém plánu:

„Kromě jednoho věrného kamaráda nevěděl o mém úmyslu nikdo. Když se o tom dozvěděli moji příbuzní a známí z dopisů poslaných z Paříže, musel jsem s nimi podstoupit těžké boje. Snad ještě více než samo odhodlání mně vyčítali, že jsem k nim neměl tolik důvěry, abych se s nimi předem poradil. Těmito podružnostmi mne v oněch těžkých týdnech nesmírně trápili. Obzvlášť nemístné mi připadalo, že v tom zejména vynikali moji teologičtí přátelé… Jako člověk, který vyžaduje na idealismu střízlivost, byl jsem si vědom, že je riskantní dát se cestou, která ještě není prošlapaná, a že to může mít smysl a naději na úspěch jen za zvláštních okolností. Ve svém případě jsem se cítil k takovému riziku oprávněn, protože jsem o všem dlouho a všestranně uvažoval. Byl jsem přesvědčen, že jsem zdráv, mám klidné nervy, energii, praktický smysl, houževnatost, rozvahu, nenáročnost a čeho by ještě bylo třeba na pouti za ideou, a že jsem mimoto vyzbrojen povahou, která dovede popřípadě snést i nezdar plánu.“

Přibližme si aspoň na chvilku rok 1913, kdy Schweitzer se svou ženou poprvé připlul do Afriky. V knize Lidé v pralese (Orbis 1965) píše:

„Tuze mě tísnilo, že nemám místnosti k vyšetřování a léčení nemocných. Do svého pokoje jsem nemohl pacienty vzít pro nebezpečí nákazy. V Africe se to musí zařídit tak, říkali mi misionáři hned zpočátku, aby černoši co nejméně vstupovali do obytných místností bělochů. Léčil a obvazoval jsem tedy venku před domem. Ale když začala večerní bouře, musilo se všechno rychle přenést na verandu. Kromě toho mě práce na slunci hrozně unavovala. V nouzi jsem se odhodlal udělat ordinaci z místnosti, které můj předchůdce, misionář Morel, používal jako kurníku. Přibili mi několik polic na stěnu, postavili tam starou pryčnu a vápnem zabílili nejhorší špínu. Byl jsem přešťasten!

Místnost byla sice malá, bez oken a bylo tam strašné dusno – protože střecha byla vadná, musil jsem mít tropickou přilbu stále na hlavě. Ale když přišla bouřka, nemusel jsem aspoň všechno schovávat. S velkým zadostiučiněním jsem poslouchal, když déšť poprvé bubnoval na střechu. Zdálo se mi nepochopitelné, že mohu dál obvazovat.“

Nepředstavitelné byly překážky, které se denně stavěly do cesty. Šťastná majitelka jednoho z 30 000 výtisků knihy Lidé v pralese vydané v roce 1965 (patrně studentka) píše na internetu, že jedno z poselství A. Schweitzera je „jít pevně za svým cílem, nevzdávat se, nebát se začínat znova, i když se to zdá bláznovstvím“.

Nahlédněme nyní do duše velkého humanisty v září 1915. Okolnosti, za kterých se rodila jeho etika úcty k životu, jsou velmi zajímavé. Je tomu přesně sto let! Ukázka z kapitoly První působení v Africe (Z mého života a díla):

„Několik měsíců jsem žil v neustálém vnitřním napětí. Ani každodenní nemocniční práce mě neodvedla od soustředěného, ale bezúspěšného přemýšlení o podstatě kladného vztahu ke světu a k životu, o podstatě etiky, a o tom, v čem záleží jejich vzájemné spojení. Bloudil jsem v houštinách a marně jsem v nich hledal cestu. Páčil jsem železné dveře, ale nechtěly povolit.

Se vším, co jsem z filozofie o etice věděl, jsem zůstával na holičkách. Představy o dobru, jež vytvořila, byly vesměs tak neživotné, tak vykonstruované, tak úzké a bezobsažné, že se s kladným vztahem ke světu a k životu vůbec nedaly spojit. Problémem souvislosti kultury se světovým názorem se skoro nezabývala.“

Dále Schweitzer líčí, jak jednoho dne v září 1915 musel podniknout delší plavbu po řece:

„Duchem nepřítomen seděl jsem na palubě vlečného člunu a přemítal o nějakém elementárním a univerzálním pojetí etiky, které jsem v žádné filozofii nenalézal. List za listem jsem popisoval nesouvislými větami, jen abych se udržoval v soustředění na problém. K večeru třetího dne, právě když jsme při západu slunce proplouvali stádem hrochů, vyvstala náhle přede mnou, netušena a nehledána, slova ‚úcta k životu‘. Železná vrata povolila, v houštině se objevila pěšina. Teď jsem konečně pronikl k ideji, v níž jsou společně obsaženy jak kladný vztah ke světu a k životu, tak etika! Nyní jsem věděl, že světový názor etického přitakání světu a životu i se svými kulturními ideály je myšlenkově zakotven.“

A planeta roku 2015? Válečná ohniska se rozhořívají bez ohledu na rostoucí skepsi vědců. Země zahlcená odpady, kontrast bohatství a chudoby v dějinách dosud nevídaný. Titanik ještě nedosáhl dna, plýtvá se vším, papír nevyjímajíc – tuny bulvárního tisku, celebrity ve všech variacích. Dupačky pro synáčka od Diora, i to si lze přečíst v čítárně, kde Haló noviny „nevedou“. Radim Kalfus píše ve své knize Velký doktor (Kruh 1988):

„Byl jsem jednou svědkem toho, jak poznamenal při výměně prádla: Prosím vás, dejte mi raději starší prádlo, které žádný z mých kolegů nechce už nosit. Mně to nevadí.‘“

Zvířata v Lambaréné – to je jedno z nejzajímavějších témat v knize Radima Kalfuse Velký doktor. Zaznamenává, jak zvířata chodila se Schweitzerem „v průvodu“: doktor, před ním antilopa, za ní slepice, ovečky a opice. Jednou se na pár minut Kalfusovi usadil na ramenou říční orel, a o divokém kanci mu jedna ze sester vyprávěla zajímavý příběh. Kdysi kousek za nemocnicí Schweitzer narazil na kuchaře pokoušejícího se zabít malého kanečka chyceného do pasti. Doktor ho přikázal odvázat, pohladil ho a zvíře se položilo k jeho nohám. Když odcházel, šlo za ním, a Schweitzer mu dal udělat pelech v kotci vedle antilop. Druhý den byl pelech prázdný. Třetí den usoudil třesoucí se kuchař, že doktor je velký kouzelník. V kotci kromě kanečka byla i jeho družka, kterou si přivedl z pralesa. O jeden z nejpozoruhodnějších zážitků R. Kalfuse se zasloužil papoušek, který

v podvečerní době sedával v pracovně A. Schweitzera na psacím stole. Sám si zaťukal na dveře, doktor tehdy přítomného Kalfuse požádal, aby otevřel, a poté již byl Schweitzerův český přítel přítomen přírodnímu úkazu: jedním z pravidelných posluchačů Bachových fug byl papoušek kakadu. Když doktor dohrál, papoušek odlétl přenocovat do nedalekého pralesa.

V roce 1952 byla Schweitzerovi udělena Nobelova cena míru. Komentoval to slovy: „Dostali jsme peníze na dokončení výstavby nemocnice.“

V knize Albert Schweitzer – zastánce kritického myšlení a úcty k životu (Vyšehrad 1989) se dočteme:

„Úcta k životu mi nedopřává ani plné osobní štěstí. Ve chvílích, kdy bych se mohl volně radovat, probouzí ve mně myšlenky na útrapy, které jsem viděl nebo které tuším. Nedovoluje mi zaplašit rušivé představy. Tak jako vlna nemůže existovat sama, ale podílí se stále na vlnění oceánu, ani já nemohu žít svůj život jen pro sebe, nýbrž vždy v souvislosti s veškerým prožíváním, které mě obklopuje. Pravá etika mi káže podivnou nauku. Jsi šťastný, a proto jsi povolán k tomu, abys mnoho dával. Vše, čeho ti bylo dopřáno víc než jiným, zdraví, nadání, výkonnost, úspěchy, krásné dětství, harmonické rodinné poměry – to všechno nesmíš přijímat jako samozřejmost. Musíš za to zaplatit přiměřenou cenu. Musíš prokázat mimořádnou oddanost svého života ostatnímu životu.“

Regály knihkupectví a knihoven přetékají knihami, jejichž obsah předznamenává jepičí život. Čtenáři, deprimovanému mediálním byznysem, je třeba životadárné vody Schweitzerova odkazu. Avšak kde pramen hledat? V bednách antikvariátů? I tam se zacelují násilně otevřené tepny kulturního odkazu. Najdeme zde často významná díla, jež mnohé knihovny odstranily pro „nadbytečnost“.

S jakým vděkem by býval televizní divák, znechucený leckterými pořady, přijal letošní připomínku stočtyřicátého výročí narození Alberta Schweitzera! Na čtenáře knihy Velký doktor hřejivě a povzbudivě zapůsobí vzpomínka na 14. leden 1965. Tehdy, na břehu africké řeky Ogowe, zazněla Smetanova Vltava. Na Schweitzerovo přání přivezl do Lambaréné českou hudbu Radim Kalfus, jeden ze sedmi pozvaných účastníků oslav. Onoho večera, za svitu petrolejových lamp, po skladbách A. Dvořáka a V. Nováka vyvrcholila slavnost Smetanovou Mou vlastí. Několik měsíců poté, před půlnocí ze 4. na 5. září, dotlouklo srdce humanisty z největších. Kdysi řekl svým spolupracovníkům:

„Když budete poslouchat své srdce, naděláte pět procent hloupostí, zbytek bude dobrý. Když nebudete naslouchat srdci, bude těch hloupostí 75 procent.“

Albert Einstein v roce 1955 napsal: „Sotva jsem kdy nalezl jiného člověka, v němž dobrota a touha po kráse jsou tak ideálně spojeny jako u Alberta Schweitzera.“

Velký humanista adresoval lidstvu tři mírové výzvy. Jistě by i dnes apeloval na veřejné mínění: „Vlády mohou být vystřídány, a jejich noví členové mohou být jiného mínění. Národy jsou však tím elementem, který zůstává. Jejich vůle je rozhodujícím faktorem.“

Citáty

Základní přesvědčení, kterým jsem nesen od mládí, je to, že duchovní život jednotlivce, ale i národů a lidstva vůbec se nemůže správně rozvinout proto, že se v dostatečné míře neoddáváme přemýšlení. Už jako chlapec jsem nedovedl pochopit, že lidé chtějí opřít své přesvědčení a své ideály, v nichž se má projevit jejich vyšší duchovní pojetí lidského bytí o něco jiného než o myšlení, nebo nechápal jsem ani, proč by vyspělý, myslící člověk musel být pokládán za vyprahlého rozumáře. Jsem naopak přesvědčen, že všechno, co nám bylo předloženo jako hodnotná duchovní pravda, musí se v myšlení jako pravda prokázat, a že jedině v něm může být jako pravda pochopeno a prohloubeno. Tato spolehlivá víra v pravdu, která je myšlením poznatelná, mě provázela po celý život. Tvoří pak fundamentální zkušenost.

Dospěl jsem k poznání, že lidé mají v sobě víc lásky, laskavosti a idealismu, než na nich zvenčí vidíme nebo v jejich životě pozorujeme. Je to dobro, které je v nich

a nemůže na denní světlo, protože to poměry nedovolí, anebo že se lidé unaví

v marných pokusech je realizovat. Jsem také přesvědčen, že v naší společnosti dobro

v lidech potlačujeme, stavíme se mu do cesty, protože jim nepřinášíme vstříc dost víry

v ono dobro. Proto se snažím vždycky ve svém životě všem těm, s nimiž se setkávám, takovou víru přinést. Pokládám to za nejkrásnější pomoc, kterou můžeme jeden druhému prokázat. Teď je všechno v rozpuku a v květu. Jak k tomu dochází? Co bylo skryto v poupěti, že je voláno k životu? Čím? Sluncem. Tak chceme vírou v druhé být sluncem pro to, co dobrého je v jejich srdcích, aby se mohlo rozvinout. Tomu se chceme učit od jarního slunce, které samo září do našich srdcí.

Kdybychom měli před sebou všechny ty, kteří nám byli požehnáním, a kdybychom jim mohli vyprávět, čím že se nám požehnáním stali, podivili by se, ba žasli by nad tím, co přešlo z jejich životů v náš.

Tak také nikdo z nás neví, jak působí a co lidem dává. Je nám to tajno, a zůstane nám skryto. Někdy je nám dopřáno zahlédnout z toho trochu, maličko, abychom nezmalomyslněli. Působení síly je a zůstává tajuplným.

A není snad v poměru člověka k člověku mnohem víc tajuplného, nežli si obyčejně přiznáváme? Nikdo z nás nemůže tvrdit, že by druhého skutečně zúplna znal, i když s ním po léta denně žije. Z toho, co tvoří náš vnitřní život, můžeme i svým nejbližším a nejdůvěrnějším sdělit jenom zlomky. Celek toho nejsme s to ani vypovědět, ani oni by nebyli s to jej obsáhnout. Jdeme tak pospolu životem v jakémsi přítmí, ve kterém žádný z nás nemůže přesně rozeznávat podobu a jednotlivé tahy druhého. Jen občas, při společném zážitku s naším druhem v putování, anebo mocí jediného slova, které jsme spolu vyměnili, stojí zde rázem na okamžik vedle nás jako bleskem ozářen. Tu ho vidíme takového, jaký skutečně je. Potom opět jdeme, možná že dlouho a dlouho,

v soumraku vedle sebe a marně se snažíme, abychom si tahy druhého vyvolali přesně v paměti.

Znát se neznamená všecko o sobě vědět, nýbrž chovat k sobě vzájemnou lásku a důvěru a věřit v toho druhého. Analyzovat jiné – vyjímajíce pomoc duševně pobloudilým – není ušlechtilé počínání. Neexistuje jen tělesná, ale i duševní stydlivost, které jsme povinni ohledem. Také duše má svoje závoje, ze kterých ji nemáme svlékat. Nikdo z nás nemá právo říci druhému: poněvadž tak a tak k sobě přináležíme, mám právo znát všechny tvoje myšlenky. Ani matka nesmí tak jednat vůči dítěti. Každé takové vymáhání je bláhové a neblahé. Později jsem se v tomto názoru ještě upevnil vida, kolik utrpení, starostí a odcizení pochází z toho, že lidé si činí nárok na to, aby mohli číst v duši druhého jako v knize, jež jim patří, a že chtějí vědět a rozumět tam, kde jim náleží ve druhého věřit. Všichni se musíme varovat, abychom těm, které milujeme, nevyčítali nedostatek důvěry, jestliže nám vždy nedají nahlédnout do všech zákoutí svých srdcí. Je tomu skoro tak, jako kdybychom se stávali vzájemně tím tajemnějšími, čím podrobněji se známe. Jen ten, kdo má úctu před vnitřní bytostí jiných, může skutečně něčím být.

Jediné, oč jde: abychom zápasili o to, aby v nás bylo světlo. Toto poctivé zápasení druhý vyciťuje, a kde v člověku světlo je, tam také z něho vyzařuje. Pak se známe, byť bychom pospolu putovali soumrakem, a aniž bychom si navzájem potřebovali ohmatávat tvář a srdce.

Žádný člověk není nikdy jinému úplně a stále cizí. Člověk náleží člověku. Člověk má právo na člověka. Mohou nastat důležité i bezvýznamné okolnosti, které odzbrojují cizotu, již si ve svém žití musíme ukládat, a které člověka s člověkem sblíží.

Zákonu zdrženlivosti je určeno, aby byl porušován právem srdečnosti. A tak je nám všem dopřáno prolomit ledy cizoty a stát se sobě navzájem lidmi. Příliš často to opomeneme, poněvadž nás ustálené názory o vychování, zdvořilosti a taktu připravily o přímost, bezprostřednost. Pak si navzájem odpíráme to, co bychom si vlastně chtěli dát

a po čem toužíme. Je mnoho chladu mezi lidmi, protože se neodváží dát se tak srdečně, jací jsou.