IVO FENCL

Pro Sellerse nebyl Clouseau jen role a z jeho podání je to znát. Jan Stern

Kdo je Kejklíř? Figura, co vstřebala Boha i ďábla. Jung

Nic není nesnesitelnější, než hlupák, který má štěstí. Seneca

Král klaunů Peter Sellers by se 8. 9. dožil devadesátky. Byl to vůbec člověk? Zpočátku jistě, ale během času se stal příkladem „duté“ osobnosti. Rozpustil se v postavách, jež ztvárnil. I britský lékař, režisér a komik Jonathan Miller (1934) je jeho obdivovatelem, ale nepopře, že se s ním ztěžka vycházelo. „Byl svým způsobem showman, svým způsobem génius; ale naprosto prázdný. Pokud někoho nehrál. Šlo víc o schránku než člověka. Každá role, již ztvárnil, tu ulitu vyplnila. Beze zbytku, a aby odsud opět mizela. Ale sama schránka zůstala prázdná a nevýrazná.“

Stejně jako mnozí politici, zvládající přesvědčivě předstírat, že jsou jiní, a měnící charakter jako chameleón barvy, uměl Sellers totéž, anebo ani charakter neměl. „Nebyl tím nepodobný Laurenci Olivierovi,“ říká Miller, „ale provokativnější, zajímavější a modernější.“

Do rolí se vžíval (mistrně), ale sám přitom pomyslně umíral. Přestával existovat. Žertoval, že si své já nechal chirurgicky odstranit. Nepřeháněl. Ona eliminace je dobrá metafora. Vskutku byl Chauncey Zahradník z Byl jsem při tom, filmu podle románu Jerzy Kosinského, a objevíme další paralely. Synovi jsem kupř. nedávno četl pár povídek P. G. Wodehouse s Woosterem a jeho komorníkem, který byl předlohou Saturnina. Ale čí předlohou je Wooster?, napadlo mne. Wodehousovy příběhy jsou o umění vyhýbat se nepříjemnostem a vtipné tím, že na to Wooster nestačí. Je napůl blb. Ale má štěstí. Štěstí Jeevese. I pro charakter Clouseaua byl Wooster využit, neboť co je Clouseau? Přehnaný Wooster. Idiot, který má štěstí. Máloco irituje víc, jak už řekl Seneca, ale Clouseau má i charisma, bez něhož by efekt selhal a režisér Edwards nic nevydělal. „Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi,“ říká se, avšak tady to platilo ve smyslu „co projde poutavému blbci, neprojde blbci, který vás neupoutá“.

„Wooster měl jen půl mozku,“ píše Wodehouse a dodá, že právě moula a pazdrát někdy zázračně magnetizuje jistý typy (ochranitelských) žen. V Byl jsem při tom Shirley MacLaineovou. Ale není to jen Wooster, kdo je srovnatelný s hercem, jenž Clousea a Chauncey Gardiniera ani moc nemusel hrát. I třeba Dylan je blízko. Netkví snad jeho kariéra a velikost právě v chameleónství? „Ten písničkář je romanopisec ve vlastní knize,“ napsal o něm David Dalton a také Dylan se podobá prázdné nádobě, byť opakovaně plněné ingrediencemi. Ale mezi komiky!

„Mistr“ Bean. Sice zosobňuje jiný charakter, ale má chvíle, kdy taky vzpomeneme na Byl jsem při tom, a je to Atkinson, kdo úvodem filmu Bean charakterizuje své poslání v obrazárně takto: „Co tu dělám? Jen sedím v rohu a koukám se na obrazy.“

Film Bean je navíc rozvedení skeče Petera Sellerse a Ringa Starra z Kouzelného Kristiána. Tam ti dva koupili v jiné galerii vzácný portrét a vzápětí mu odstranili stařeckou tvář. Byť ne Whistlerovy matky.

Clouseaua měl původně hrát Peter Ustinov, ale odmítl. Ve filmu Inspektor Clouseau (1968) tu šarži tupce zkusil Alan Arkin a dnes Jacquesa ztvárňuje Steve Martin. Výborně, ale… Ryzím zůstane jen Sellers a Jan Stern má v knize Totem, incest a okouzlení buržoasie (2007) Clouseaua přímo za archetyp a „nejpodstatnější personu v historii filmu, jistě ještě důležitější než metafory Pavla Juráčka“. Tento francouzský detektiv komolící angličtinu (podobně jako Belgičan Poirot) je dle Sterna stavem a druhem psychického vítězství – i prohry. Mužem, který se zřekl ega, ale demaskuje tím ega nás všech a má přístup k „podstatě“. Avšak nejen díky scénářům. Pro Sellersovo pojetí role. „Přístup k podstatě jako každý kejklíř,“ říká Stern, ale klauni za ten přístup platí psychickou nenarozeností, která v nás rozněcuje stesk po dětství. A stav jménem Clouseau je pozicí, z níž máme bezprostřední přístup k Bohu, ať už ho bereme, jak chceme. Nenarozenost pak je znát hlavně v teatrálním Jacquesově vztahu k ženám a v infantilní hrdosti, maskující rozpaky. Ta hrdost je transponována nejvíc do repliky „ale já vím“. Jenže Clouseau neví, o to jde. Neví, že je směšný. A je paradoxně k smíchu proto, že nikdy „nedělá“ humor. Je antitezí výrobců vtipů. I Sellers byl takový. Komik i tragická figura, asi jako u nás Jiří Wimmer. A Clouseau? Autista vypuštěný z řetězu. Stern dokonce razí pojem clouseauismus a jeho eskapády má za bohoslužby, jimiž se odčiňuje, že hrdina není „falický útočník“, nýbrž velké dítě. To negeneruje pouze něhu, ale i hrůzu z toho, že by smělo (egomaniakální) dětství bohorovně atakovat dospělost a v masce šíleného Clouseau nám vniklo domů (nebo k Dreyfusovi, ztvárněnému česko-židovským hercem Herbertem Lomem).

Věc je možná ještě složitější, připomíná životopisec Sikov, „a někteří sociologové mají naše já za relativně stabilní, ale postmoderna je nepovažuje za singularitu. Má jej za pluralitu. Soubor příbuzných, ale dočasných entit proměnných s časem, závislých na okolnostech. A proč mají Clouseau i Gardinier štěstí?

Snad že také opilý dopadne i do skleníku se štěstím? Snad že bozi ušetří ty, co ze sebe dělají blázny? Určitě. Už duchové Siouxů totiž pomíjeli – tváří v tvář roli šílence – trest, ba odpouštěli, ba chválili. Ne, bláznům se neodporuje. Indiáni přitom chápali, že je šílenství někdy hrané, a poznali, kdy soukmenovec bláznovství předstírá, nucen nějakou jinou svou jinakostí. Nevadilo však jim to. Přistupovali na hru a ta vžitá praxe primitivních společenství je antropologům známa. Někdo se prostě musí začít chovat směšně, ba trapně, nechce-li spáchat sebevraždu, a jiný se zase ponižuje a dělá ze sebe hlupáka, ale kmen to akceptuje i zafixuje a udělá obřadem a rituálním překonáním nedostatečnosti.

Sotva je dnes uvěřitelné, že Sellers hrál Clouseau jen v pěti filmech: série už má 11 pokračování, a to nepočítám pozůstalý scénář Romance Růžového pantera či všechny díly kresleného seriálu. A filmů přibývá, ale sága už vyvrcholení dosáhla částí Růžový panter znovu zasahuje. Hlavně šokující sekvencí na Octoberfestu.

Sellers byl napůl Žid a ve škole ho dokonce brali jako Žida. A hle, vyrostl a hrál imbecilní postavu katarzně vpravenou mezi pohupující se opilé Němce pivního festivalu. Ani to ale „šílenému“ režiséru Edwardsovi nestačilo, takže Clousea na Octoberfestu i zabíjí. A to bezděky. Jednoho najatého vraha likviduje za druhým, sám netknut; pořád stejně nepravděpodobně odolný. O vraždách neví a já zase nevím, zda to je nadinterpretace, ale scény reagují na to, že ani Němci jako národ si nebyli za války vědomi nejhorších zvěrstev nacismu, i když mnozí netknutě žili v blízkosti táborů plných (obdobně) bezděčného a zautomatizovaného zabíjení realizovaného (rovněž) idioty nebo aspoň lidmi, kteří své mozkovny do stavu idiotství nebásnicky přepjali.

Edwardsovi nestačilo ani to, i obsadil do role jednoho z najatých vrahů (nedávno zesnulého) Omara Sharifa. Ale právě tohohle Araba inspektor nelikviduje a Sharif úspěšně nahradí Clouseaua v milostné scéně (aniž to dotyčná potmě pozná). Sekvence v posteli – masakr na Octoberfestu. Dvě scény – dva rasově podvratné podtexty. A tupý „anarchista“ Clousea?

Nikdy víc nenarazí na lidskou logiku. Zpochybňuje základní předpoklady civilizace. Je postupně se rozpadávající osobností a (paradoxně) figurou, která je více v souladu s absurditou života druhé poloviny dvacátého století než kdo jiný. Jen tak totiž může fungovat navzdory katastrofám bez konce a Martin předvádí, že si Clouseaua lze představit i bez Sellerse, ale jen Sellers se choval ve vztahu k životu, slávě a povinnostem jako ryzí dítě. I on prahl po lásce jako každý, ale infantilita zvítězila, takže o přízeň bojoval i rozdáváním napodobenin hodinek Rolex. Ale kameraman filmu Alenka v kraji divů mu na ně prý plivl.

Sellers se narodil před devadesáti lety co syn submisivního otce, dlouho se vyvlékal z područí dominantní matky a stresem se na něm podepsala válka. Stvořeno tu bylo cosi, co nelze napodobit. I úspěch. Konal by se ovšem menší, nebýt tónů skladatele Manciniho. Dle Filmového institutu je znělka z Pantera dvacátou nejlepší melodií dějin.

„Všichni předvádíme různé tváře a lidé sledují z mnoha úhlů naše stránky,“ říká v Sikovově knize Mr. Strangelove: A Biography of Peter Sellers (2002, česky 2009) představitel Clouseauova sluhy Katoa Burt Kwouk, „ale v Peterově případě to fungovalo výrazně. Byl složitější než většina lidí, to je i důvod, proč je fascinující desítky let po smrti. Jen málo herců vzbudí už dvacet let po pohřbu zájem a většina není zajímavá dokonce ani naživu. O něm to říct neumím.“