MILAN BLAHYNKA

Třetí z knih vydaných k předloňskému jubileu narození a loňskému výročí úmrtí básníka a badatele Jiřího Veselského je nejobjemnější. Je to „vzájemná korespondence z let 1998–2004“ edice listů a lístků, které si vyměnili D. Ž. Bor (Vladislav Zadrobílek) a Jiří Veselský, nazvaná opakovaným výrokem D. Ž. Bora z jeho dopisů příteli DRŽME SE! (Trigon, Praha 2013, edičně zpracovali B. Správcová a M. Jareš, 880 stran).

Také název této malé recenze je ze vzájemné korespondence, tentokrát z dopisu, v němž Jiří Veselský píše: „Já teď chci, aby každé písmeno bylo už definitivní!“ Je to sice vyznání z práce na textu sbírky Zpívající biochemie, ale vystihuje to všecko jak jeho, tak Borovo neuvěřitelné vlastně celoživotní úsilí o maximální dokonalost díla. Doslova stovky stran edice zaplňují vzájemné konzultace dvou autorů z nejvzdělanějších v dějinách evropské a české společnosti a kultury, v Talmudu i Písmu, v legendách i okultních vědách, ve světové i naší literatuře. Tak se D. Ž. Bor například obracel na Veselského důkladné znalosti březinovské literatury, když psal svou knihu Dítě andělů: Otokar Březina, Veselský se pro edici memoárů Boženy Neumannové Byla jsem ženou slavného muže ptal svého „přítele z nejdražších“ D. Ž. Bora na jména a pojmy, které autorka zřejmě převzala, jak správně odhadl Bor, z Weinfurterova spíše „básnění“ než vědění o magii.

Velké množství stran vzájemných konzultací ke konkrétním pracím z pouhých necelých šesti let představuje nejcennější část korespondence, významné nejen pro poznání obou osobností, geneze jejich díla i jejich místa v české kultuře; jak Bor, tak Veselský do svých dopisů vkládali někdy velmi pronikavé a obšírné pasáže o lidech i národech. Bor se kupříkladu při práci na svém Březinovi rozepsal o obrovském židovském podílu na „proslavování“ vynikajících tvůrčích osobností různých národů cestou překladů do světových jazyků, Veselský při upozorňování na nepominutelné březinovské studie načrtl nadmíru živý portrét Jiřího Kuběny atd. V četbě listáře Držme se! tak mohou mít užitek a zážitek jak prostí čtenáři a ctitelé poezie a magie, tak badatelé, kteří se dovědí třeba o tom, že Veselský měl napsat ke vzpomínkové knize Boženy Neumannové, jejíž vydání inicioval, doslov, i proč ho nenapsal, anebo že redakce časopisu vypustila z jeho stati o vývoji Starého zákona deset stran, což Bora podnítilo k oprávněné poznámce, že Veselského text se tím „stává něčím jiným“, a pro příštího vydavatele Veselského studií je to memento; měli by pátrat po zněních redakčně neupravovaných a rozlišit, které změny před otiskem básník nepodnítil a neautorizoval; povinnost téměř likvidační.

Veselský a D. Ž. Bor, vlastně Vladislav Zadrobílek, se poznali už v padesátých letech v Ostravě, kde oba už také publikovali. V dopise z léta 2002 Zadrobílek vzpomněl, jak v Ostravě „zoufale chtěl psát básně“ (a také je psal, mj. do Červeného květu, kde jsou snadno dohledatelné), ale jak mu „uvnitř chybělo to pravé, zkušenost se sebou samým“.

Po odchodu obou mladých básníků dobrodruhů z Ostravy se jejich cesty rozešly a potkávali se spíše náhodně; dosud nejsou doklady, že si psali (nepřeberná listinná pozůstalost Veselského není dosud celá probrána), až 3. ledna 1998 napsal „Vláďa“ (Zadrobílek) Jiřímu do Kyjova na adresu, kterou získal od M. Topinky, o sobě (o Veselském informován známými) a svém plánu publikace o Kuksu, kam by měl Veselský přispět. Veselský odpověděl hned 12. ledna a během krátké doby si oba uvědomili své hluboké spříznění, jež nevedlo ke ztotožnění; někdejší kumpánství přerostlo v mimořádně intenzivní dělné přátelství. Zadrobílek-Bor posílal do Kyjova netoliko vše, co sám napsal a vydal, ale také snad celou produkci svého nakladatelství Trigon (včetně velkých drahých publikací), Veselský oplácel svými knížečkami a statěmi, a do 14. dubna 2004 si napsali 420 často velmi dlouhých dopisů a lístků, kde opravdovost přátelství dokumentují i vlídně polemické listy.

D. Ž. Bor měl v úmyslu vydat z té listovní spousty výbor, po jeho smrti se ukázalo, že význam korespondence je jen v její celistvosti a vydavatelé se rozhodli ji vydat v úplnosti včetně pasáží, „kde se na někoho žehrá“ a někdo se „bude cítit dotčen“, což se i stalo a možná nemuselo stát, kdyby vydavatelé upozornili na nespravedlivé zmínky snadno vznětlivého básníka nejen sumárně v ediční poznámce, ale i přímo u jednotlivých dopisů, kde se Jiří Veselský mýlil (a psal o autorce, jíž si velmi vážil, jako čísi družce, čehož se jen domýšlel) a stačilo by pod čarou uvedení omylu na pravou míru), fabuloval a přeháněl (rád například „zvýznamňoval“ přátele, které doporučoval, nenáležitými tituly, o mně psal jako o „doc.“) a patrně z nějaké žárlivosti i křivdil (jako by chtěl narušit dobré vztahy Borovy s jiným básníkem); i tu by byla na místě přímo na tom místě vysvětlující poznámka. Přes tyto nečetné výhrady nezbývá než vydavatelské práci na listáři Držme se! přiznat její profesionální promyšlenost a pečlivost.

Pokyn „držme se“ týká se ovšem obou pisatelů, ale díky tomu, že v češtině už není dvojné číslo, dá se ta výzva číst i v obecnějším, širším významu: držme se v poměrech, které nepřejí kultuře, zvláště práci básnické, ani vydavatelům poezie a nekonzumní literatury. Listář je na mnoha stránkách pln stýskání na nikoli život, ale živoření talentu a tvůrčí osobnosti.

Zejména nářek těžce nemocného Veselského na život ve velmi už chátrajícím domku po rodičích, jímž proudily nevyhubitelné myši (byl to básníkovi Usherův dům z povídky E. A. Poea), na nepohyblivost a na „šlágr samoty“ nedá se odbýt jako projev přecitlivělého a už chorého básníka, jemuž nejsou s to ulehčit úděl ani nejbližší příbuzní, sami nemocní (sestra a švagr), ani přátelé žijící všichni daleko – Jiří Kuběna na Bítově, Jiří Olič v Bratislavě, Olomouci aj., Igor Fic v Kroměříži, Jiří Dynka stejně jako Zadrobílek v Praze.

Pro Veselského, jemuž na rozdíl ode mne by v případě uvěznění bylo líp v cele s mnoha spoluvězni než na samotce, byla samota v Kyjově, jenom nepatrně tlumená nepočetnými návštěvami přátel a ctitelů i ctitelek z daleka (např. mladých básníků z Kolína) a občasnými návštěvami dvou Kyjovanů, Ing. Kozánka a tehdy už slavného insitního fotografa a malíře Tichého, přímo vražedná. Veselský neměl telefon, mobil ani Internet. Zbýval písemný styk a právě v něm se prohloubilo podivuhodné přátelství s několika málo autory, mezi nimiž je vztah Bor – Veselský jedinečný.

V posledním roce, když už nemoc nedovolila Jiřímu Veselskému psát ani rukou, pomohli mu udržovat listovní komunikaci obětaví kyjovští manželé Bimkovi, příbuzní Jiřího tragicky zesnulé spolužačky z gymnázia, takže ještě tři týdny před smrtí „Tvůj věrný Jiřík“ nadiktoval „milenému Vládíčkovi“ poslední psaní. Poslední list Borův z 14. dubna 2004 už nezastihl „drahého Jiříka“ naživu.

Bytelný svazek Držme se! by se dal nazvat Velkou knihou velkého vzácného přátelství.