JAN JELÍNEK

Sedmadvacet bílých křížů, vetkaných kladívkem dlaždiče do mozaiky chodníku u stěn pražské Staroměstské radnice zvěstuje, že tady za ranního úsvitu 21. června 1621 svištěl meč kata Jana Mydláře a stínal hlavy odbojných českých pánů. První položil hlavu na popravčí špalek Joachym Ondřej Šlik z Holejče, hrabě z Pasounu a z Lokte a na Svijanech a Rovni. Následoval Václav Budovec z Budova a po něm Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Lékaři Janu Jeseniovi před stětím hlavy kat povytáhl kleštěmi jazyk a vyřízl jej. Později ještě bylo jeho tělo rozčtvrceno. A postupně umírali další v kruté krvavé lázni.

Dnes po tomto posvátném místě, kde vyhasly životy mužů protihabsburského odboje, denně bezostyšně šlapou nohy tisíců chodců. Domácích našinců i zahraničních turistů ze všech končin světa, které sem přitahuje půvab zlatého a věčného města na Vltavě. Ti všichni tak šlapou po českých dějinách! Popraviště není pietně ohraničeno, jak by se slušelo a patřilo k uctění památky statečných rebelů. Naopak! Chystá se jeho další znesvěcení! V těsné blízkosti místa krvavé lázně a potupy má být vztyčen Mariánský sloup, symbol třistaleté habsburské poroby českého národa. A Mistr Jan Hus tomu všemu musí ze svého sousoší jen bezmocně přihlížet. Dívat se, jak se jako na výsměch opodál opékají na ohni masité pokrmy, a naslouchat klinkání smrtky na orloji, jež provází defilé apoštolů a kokrhání kohouta.

Neboť v těsném sousedství tragického dějství si zřídili stánky prodejci jídla a pití a rozličných laskomin. Pro žíznivé a hladové krky turistů to je vítané pohostinství pod širým nebem naproti Týnskému chrámu, kde je pochován Tycho de Brahe, jemuž při audienci u císaře Rudolfa praskl močový měchýř. Tady teče proudem skvěle vychlazené pivo, Coca-cola či voda s bublinkami. Opékají se klobásy a výtečná pražská šunka, v pánvích lákají k snědku halušky s brynzou a slaninou, mlsné jazýčky vychutnávají palačinky a trdelníky, lížou z kornoutů zmrzlinu. Byznys je holt byznys a běžte se lidičky vycpat s moralizováním o nějaké pietě. Vždyť je to přece už tak dávno. Žranice a pijatika, klanění zlatému teleti, jsou hlavní ideou v globálním světě kapitálu, kde jeho protagonisté vyznávají krédo: V boji o kořist neznám bratra a v posteli sestru.

Jen žebrák z Celetné ulice, který se zřítil na dno hluboké studny chudoby a ponížení, se stydlivě vzdálil do ústraní od popraviště a zachoval dekorum piety. Ač hladový, s vyhaslýma očima v umolousané tváři a se slinami sbíhajícími se mu na jazyku, se na něm zračí noblesa, že s touto hostinou nechce mít nic společného. A tak je alespoň trochu šťasten, když mu cinkne do čepice mince milosrdenství.

Mastnota z tácků kape též na bílé kříže na chodníku u radnice. Gurmáni si utírají pusy do ubrousků a olizují prsty. Někteří, především mladí, přitom šprýmují a labužnicky mlaskají a krkají, aby zdůraznili, jaká je to príma bašta. Při žranicích a pijatykách, kdy euro válcuje vratkou korunu v samém srdci Evropy, zní vedle lahodné češtiny hrdelní němčina, špikovaná údernou angličtinou, přizvukuje jim noblesní francouzština i zpěvná italština a ruština, proplétá se tu kakofonie jazyků lidí, kterým Praha učarovala a nutí je milovat ji i kvůli tomuto hodování na popravišti.

I opilci na popravišti halekají jak na lesy. Rozjařeně se objímají kolem ramen a fotografují. Jsou vysmátí od ucha k uchu, rozevlátí, Vltava by jim byla po kolena. Jeden z vytlemených brachů z mokré čtvrti náhle klopýtne, z ruky mu vypadne kelímek s pivem a polije chodník s bělostnými kříži. S očima vypouleným jako tenisáky se milovník smíchovského Staropramene s funěním a s lítostí nad rozlitým mokem shýbá pro kelímek. Ztratí však rovnováhu a natáhne se na chodník, jako kdyby ho sťal mečem sám kat Mydlář. Jeho kumpáni se mu chechtají. Inu, je to bžunda k popukání, že se jim povedlo kámoše v tom vedru tak parádně zhulákat. Ale i oni toho mají dost a bojí se, že jim z přemíry promile v krvi slezou nehty a narostou plovací blány.

Alkoholem zmožený kámoš s jejich vratkou pomocí vstane. V zákoutí za radnicí usedne na lavičku. Bolestně heká, křiví pusu, která před chvílí spořádala klobásu. Lačně kouří cigaretu a vypouští dým z úst a nosu jako Golem, jemuž byl vložen do čela šém. Odhrnuje z těla tričko. Má na něm krvavý šrám z pádu a zřejmě i naražená žebra. Ale má štěstí. Na popravišti nepřišel o hlavu jako ti před stovkami roků před ním, k jejichž památce se zachoval tak neuctivě.

Nyní se ovšem v českých zemích nadále popravuje. Ale jinak, jaksi elegantněji, humánněji: vyhazovem z práce, exekucemi, vystěhováním z bytu, psychickým deptáním, stresem, ženoucím člověka k sebevraždě. Zabíjením již zneužitých a nepohodlných bílých koní. A přitom nyní ti, kteří tenkrát na Václaváku či Staromáku a Letenské pláni cinkali klíči za hadrové revoluce v bláhovém snění o lepších časech, jdou sami jako zpitomělé ovce na asociální porážku z rukou novověkých Mydlářů.

A co páni konšelé? Hodlají dál trpět neúctu k tomuto posvátnému místu u Staroměstské radnice, jež má být zneuctěno i vztyčením Mariánského sloupu v těsném sousedství popraviště? A co učiní nejzdravější jádro českého národa? Dovolí, aby se dál bezostyšně šlapalo po českých dějinách?