JIŘÍ JÍROVEC

Napsal jsem pro PL článek, v němž jsem se mírně zábavnou formou pokusil naznačit, že neschopnost českého premiéra Sobotky dosáhla takové míry, že neumí (a v horším případě nechce) vysvětlit věc tak jednoduchou, jakou je princip přijímání uprchlíků.

Kdyby premiéroval tak, jak teoreticky má, mohl by občany ušetřit hrozného strachu z uprchlíků a policii práci s oddělováním neonacistů a anarchistů. Příslušná fotografie dokumentuje, kdo je policejnímu srdci bližší. Snímek se zadrženým neonacistou by mohl mít podtitulek „Policie pomáhá a chrání“. Nebo „To je jeden z nich“. Anarchisti jsou pro policii nečitelní. Proti nejasným záměrům je třeba použít sílu v takové míře, aby pochybná individua přešla chuť provokovat slušně hajlující dělnickou či jakou mládež.

Vraťme se ale ke zmíněnému textu. Jeho první dva odstavce se týkají zákona, který formuloval kanadský profesor Peter. Tedy pouhá osvěta, nic proti nikomu.

Teprve třetí odstavec se mírně naváží do české vlády a ještě mírněji do ČT:

Pravdivost Peterova zákona a jeho okrajových výroků velmi pěkně potvrzuje česká vláda. Zejména v souvislosti s problémem uprchlíků. Je pozoruhodné, že její neschopnost uniká i jinak bdělým moderátorům veřejnoprávní ČT. Nebo snad již i oni dosáhli…?

Pak následuje vysvětlení, proč nelze od českého premiéra nic očekávat:

Český premiér není schopen odvést ani tak nepatrný kousíček užitečné práce, jakým je vysvětlit zmateným občanům velmi jednoduchý princip nakládání s uprchlíky. Pro uprchlíky totiž existují takzvané přijímací země. To jsou ty první bezpečné, kam utíkající fyzicky vstoupí. Česko takovou zemí není, pokud pomineme vzdušnou cestu třeba ze Sýrie nebo Libye do Prahy. Nejsme Maďarsko, Řecko nebo Itálie.

Přijímací země má obecně povinnost převzít a vyhodnotit od žadatele jeho žádost. Může uprchlíka buď odmítnout a vrátit tam, odkud přišel, nebo se o něj postarat po dobu, než mu některá z cílových zemí poskytne povolení přijet. Návrat současných uprchlíků do rozvrácených zemí není jednoduchý, proto se o něm moc nemluví.

Česko je typickou cílovou zemí a té nehrozí, že by musela vzít, koho nechce, ať již kvůli barvě pleti, chorobě, nedostatku vzdělání nebo jakémukoli jinému handicapu.

Poslední citovaný odstavec implikuje, že cílová země, v tomto případě Česko, si napřed „proklepne“ uprchlíky, kteří si ji v přijímací zemi zvolí jako svůj možný cíl. Přijímací země tedy nemůže poslat kohokoli dál, ledaže s danou osobou cílová země souhlasí.

V mém článku je ještě upozornění na to, že česká vláda indukuje ve společnosti xenofobii. Není v něm ale ani slovo o tom, že bychom měli jakékoli uprchlíky vůbec přijímat. Toliko naznačuji, že by cílovým zemím EU bylo žinantní vyvěsit cedulku „nepřijímáme“.

Závěr článku tvoří tyto dva odstavce:

Kvóty padly a tak si vláda může natřásat peříčka a předstírat, že jsme, ale opravdu jsme ochotni pomáhat. Není to povinné a tím odpadá nutnost něco udělat. Těch pár stovek afrických negrů nebo prožluklých Arabů půjde někam jinam. Hurá.

Lid bude spokojen a ve svém nadšení přehlédne, že neschopnost, projevená vládou ohledně jednoduché věci, je varováním, že se nebude chovat jinak, když půjde o deset milionů obyvatel Česka. Je to pořád dokola. Je to marné, je to marné…

Můj článek označila jedna čtenářka za plivání jedovatou slinou. Trochu to připomíná rozbor básně „Prašná brána otevřená“, který Šimek s Grossmannem uzavřeli větou „Odevzdal jste dobrou práci za vaše dolary, pane básníku!“

Vedle již zmíněné neschopnosti číst zaráží i neochota dozvědět se cokoli nového. Na jednom diskusním fóru jsem silně narazil, když jsem na něm umístil následující informaci o právu šaria: „Šaria se může týkat práva občanského i trestního. V obou oblastech, tedy občanské a trestní, platí šaria jen v Saudské Arábii a Iránu, tedy u nejlepších kamarádů i největších nepřátel naší euroatlantické civilizace. Všude jinde se šaria týká jen občanského práva (hlavně rodinného – sňatky, rozvody, finance, dědictví) a často prolíná s prvky jiných právních systémů. Katolická „šaria“, aby se tak řeklo, existovala i v našich zemích a ráda by se zase vrátila.

Pokud někdo protestuje proti alternativním přístupům v občanském právu, měl by vědět, že v GB již přes sto let existují židovské soudy. Něco podobného představují i healing circles praktikované kanadskými indiány.“

Když místo zájmu narazíte na nadávky, zbývá, ako vravia bratia zo Slovenska: „Len vzdychnuť a zaplakať“. V angličtině „just to grin and bear it.“

Ano, je to marné, je to marné, je to marné…

Dodatek

Místo termínu „přijímací země“ se někdy používá synonymum „bezpečná země“.

Když před několika lety odjížděli Romové do Kanady a žádali tam o politický azyl, Kanada uznávala jejich argumenty za oprávněné. Z jejího hlediska nebylo Česko bezpečnou zemí, a protože existovalo přímé letecké spojení mezi Prahou a Montrealem, byla Kanada přijímací zemí.

Česko sice onu lukrativní leteckou linku zrušilo, ale nezabránilo tím zavedení vízové povinnosti druhou stranou. Kanada od té doby nemusela přijmout žádného Roma nebo jiného českého občana. Pod záminkou, že v žádosti o vízum lhal, že se vrátí zpátky.

Kanada posléze potřebovala podepsat jakousi obchodní dohodu s EU a tak její vláda provedla cimrmanovský krok stranou. Změnila zorný úhel a – aniž by se v Česku cokoli změnilo – umístila ČR na seznam „bezpečných zemí“. Byly tím zabity dvě mouchy jednou ranou nebo, po drsnějším kanadsku, zabiti dva ptáci jedním kamenem (two birds with one stone).

Přesun nechtěných živlů z Česka byl definitivně znemožněn a Kanada ještě ukázala zástupcům EU vlídnou tvář. Matematicky vyjádřeno, pokrytectví na druhou.