Se spisovatelem Stanislavem Sujou hovoří Michal Černík

 Za minulého režimu jste působil ve vysoké diplomacii. Jakou zkušenost jste získal v tom dobrém slova smyslu?

Těch zkušeností bylo, jak my Slováci říkáme, „neúrekom“, tedy hodně. Diplomacie je v podstatě jemná práce, jakási řehole ducha. V ní nestačí schovávat za jazyk své myšlenky, jak radil Talleyrand. Zvláště dnes vyžaduje smysluplné myšlenky vyjádřené čestně a korektně tak, aby byly i pro druhou stranu hledáním cesty k řešení problémů. Talleyrand byl mistr svého oboru, ale za některé horší věci si vysloužil u Napoleona pojmenování „lejno v hedvábu“.

Diplomacie skýtá mnoho cenných poznatků a kontaktů. Dají se zužitkovat všude, kde se vedou jednání o složitých věcech. Když jsem byl „odejit“ ze zahraniční služby z politických důvodů po listopadovém převratu 1989, právě ony zkušenosti mně pomohly v soukromých firmách, abych zajistil existenci rodiny. Samozřejmě s neodmyslitelnou pomocí manželky, lékařky, která mě v životě vždy podporovala v nejtěžších obdobích. V té práci jsem hodně čerpal ze zkušeností z diplomacie a práva, včetně mezinárodního.

A zkušenost zápornou?

V diplomacii musíš ve státním zájmu přijmout někdy i taková pověření, která se příčí tvému přání. Jako velvyslanec jsem byl povinen odevzdávat nejeden ostrý protest, i když se to dalo vyjádřit podstatně mírněji. A pokud se někdo ze sestavy ambasády zapletl do nekalé, tedy nediplomatické činnosti, musel jsi jako velvyslanec tvrdit, že tam sice byl, ovšem nedělal to, co dělal, ale naopak dělal to, co nedělal. A takových situací vznikalo v podmínkách zostřeného třídního boje na mezinárodní aréně hodně.

Horší byly mimořádné události. Můj slovenský zástupce ve Washingtonu Ing. Milan Švec, ať mu je země lehká, protože v polovině 90. let umřel v USA v důsledku vážné nemoci, se po skončení svého služebního přidělení na ambasádě rozhodl den před odletem do Prahy v květnu 1985, že s manželkou a dvěma malými syny zůstane v USA. Byl to odborně schopný člověk a měl jsem s ním dobré vztahy. O to více jsem byl zaskočen jeho činem. A měl jsem z toho hodně nepříjemností doma v Praze. Švec před vysláním do Washingtonu pracoval ve stranickém aparátu kolem tajemníka ústředního výboru KSČ Vasila Biľaka, byl jeho oblíbencem, a on jej prosadil na tu funkci. A ten samý Biľak mě dal půl roku po Švecově emigraci odvolat, i když já jsem neměl na této události žádný podíl. Naopak spíš Biľak měl nést za to odpovědnost. Až po převratu jsem se totiž dověděl, že někteří lidé ve stranickém a statním aparátu v Praze věděli o Švecově snaze zůstat v USA a mne nejenže o tom neinformovali, ale klidně mě v tom nechali bez vysvětlení. I takové záporné zkušenosti bývaly v naší službě vlasti.

Po převratu jste se začal věnovat literatuře faktu. Vaše první kniha se jmenovala Základy etikety a protokolu. Co bylo vaším krédem jako diplomata a jako člověka?

Literatuře faktu jsem se věnoval předtím i potom. Z celkem jedenácti knih jsem po převratu napsal: Umenie diplomacie, Po prečítaní spáliť, obě vyšly na Slovensku. Dále společně s europoslancem PhDr. Miloslavem Ransdorfem, CSc. nám vyšla kniha Svět zleva, a potom jsem ještě napsal Neopomenutelné maličkosti, Základy etikety a protokolu a začátkem roku 2015 mi vydali knihu Cestičkou osudu. Moje životní i profesionální krédo bylo stejné: Když se rozhodneš něco dělat, tak to dělej pořádně, ne napůl!

Dostával jste se do rozporu se svým názorem, svědomím a povinností?

Pokud jsem s něčím důležitějším zásadně nesouhlasil, snažil jsem se to dát slušně a s argumenty najevo, většinou v užším kruhu, avšak někdy i veřejně. Vícekrát jsem se zastal a pomohl spolupracovníkům, kteří byli neprávem osočováni nebo kázeňsky postihováni. V období 1987–1989 vznikaly moje potíže kvůli tomu, že jsem na schůzích nesouhlasil s administrativními a policejními zásahy proti demonstrantům, zejména mladým lidem v Praze. Zastával jsem otevřeně stanovisko, že s politickými problémy je nutno se vypořádávat politicky a ne jinak. Několikrát jsem též poukázal na projevy neskromnosti a arogance některých vyšších politických funkcionářů. Přiznávám však, že v těchto postojích jsem nebyl vždy důsledný.

Rovněž proto dnes nemohu strpět a mlčet, když vidím a slyším, jak jednají někteří funkcionáři. Jestli někdo dostane důvěru voličů, měl by si jí vysoce vážit a podle toho se chovat jako při službě lidem. Hodně mi vadí projevy namyšlenosti, arogance nebo nadměrných ambicí zejména u některých levicových poslanců. Šest let jsem pracoval v Evropském parlamentu a znám to tam. I dnes jsou v evropské parlamentní levici poslanci, bohužel i mladí lidé, kteří brzy po zvolení propadají pocitu výjimečnosti a nenahraditelnosti, avšak mají jen malou představu o tom, co vlastně znamená levicová politika a ještě menší reálnou nápaditost. Zato namyšlenost a aroganci mohou rozdávat. Jsou to, žel, i někteří, co se zaštitují heslem: „Jiní o lidech, my s lidmi!“ Jaké lidi mají vlastně na mysli, když ani s některými spolupracovníky ze svého okolí neumí slušně jednat? To je ale především vada charakteru. Moudří lidé se umí poučit z chyb předchůdců. Na tak exponovaném místě by nikdo neměl ztrácet intelektuální kontrolu nad sebou, skromnost a snahu dále se vzdělávat. Kdo to neumí, ať uvolní místo lepším.

Narodil jste se v malé obci Vígľaš na Slovensku, když začínala válka. Jak vás dětství formovalo?

Dětství formuje každého z nás. To své jsem popsal dosti podrobně v knize Cestičkou osudu. Válka v naší středoslovenské obci Vígľaš, v legendární oblasti Detva, byla krutá. Šlo o velice důležitý úsek fronty směrem ke středisku Slovenského národního povstání a všude kolem, zejména na trase Detva – Víľaš – Zvolen – Banská Bystrica, se urputně bojovalo. K nám se nakvartýrovali zpočátku Němci, poté Rumuni a nakonec Rudá armáda. Muži i ženy s rudými hvězdami se k nám chovali lidsky a pomáhali, jak mohli. Mnoho jich, žel, padlo za osvobození obce. Byl jsem tehdy sotva pětiletý, ale na některé hrozné scény z bojů kolem nás do smrti nezapomenu. Nedej bůh, aby lidé znovu zažili válku takových rozměrů a krutostí. Dnes by to bylo ještě mnohonásobně horší.

Za co jste vděčný svým rodičům?

Bylo nás sedm kluků, já nejstarší. Nejmladší byla sestra, která však utonula na školním zájezdu v Bohnicích v červenci 1968. Rodiče nám dali vše, co ve skromných poměrech mohli, aby nás vychovali a každému pomohli postavit se na vlastní nohy. Byli na nás přísní, ale spravedliví a laskavostí nešetřili, když to bylo zapotřebí. Oba dřeli od rána do večera. Nikdy nezapomenu, jak matka chodívala na potok prát naše věci i v zimě, a přitom si zpívala. Nemohl jsem pochopit, jak může stát v tak mrazivé vodě, a přitom zpívat. A otec, nejdřív státní cestář, byl upracovaný, ale přemýšlivý chlap, hladový po vědomostech, manuálně byl velice zručný. Obdivoval jsem, že co chytl do ruky, mělo u něj hlavu a patu. Podporovali nás na cestě ke znalostem, učili skromnosti, cílevědomosti a výdrži. Každý rok jezdím na Slovensko hluboce se poklonit jejich památce na hřbitov.

Většinu svého života jste vyrůstal v systému, který se nazýval socialistický. Jistě jste si mnohokrát odpovídal na otázku: Nebylo to všechno marné, čím jsem žil a pro co jsem pracoval?

Nic z toho nebylo marné. Ten systém mi dal šanci. Záleželo jen na mne, jak jí využiju. Do ničeho mě nenutil silou. Nemám výčitky, že jsem potom doma i v zahraničí tomu systému s vděčností sloužil. Za práci, kterou jsem v životě dělal, se nestydím. Až na své vlastní chyby a omyly dělal bych to znovu. Ta doba, bez ohledu na některé tragédie i mnohé nedostatky, byla vcelku grandiózní. A copak v dnešní době nejsou tragédie a nedostatky?

Proč socialismus prohrál v soutěži s kapitalismem?

Tak tohle je téma na celovečerní debatu. Ale pokusím se stručněji říci, co si o tom myslím. Institucionalizovaný evropský socialismus prohrál proto, že neměl normálně fungující systém racionální a demokratické, tedy více konkurenční a pravidelné obměny vedoucích osobností na všech stupních moci a řízení. A též proto, že v posledním období své existence již neměl prostředky, které by dlouhodoběji investoval do rozvoje výrobních sil. Výrobní síly se dostávaly do nesouladu s výrobními vztahy společnosti. Rovněž nedokázal včas pozvednout na vyšší kvalitu socialistickou mezinárodní dělbu práce. Vedoucí síla společnosti se začala dopouštět kardinální chyby v tom, že její politika se pomalu rozcházela se zájmy zejména mladých lidí.

V Sovětském svazu, odkud vše pramenilo, to bylo zvláště osudové. SSSR si dal vnutit příliš vysoké tempo závodů ve zbrojení, dal se uzbrojit Spojenými státy. Finanční prostředky měly být nasměrovány na rozvoj nových výrobních technologií v civilní sféře a na podstatné zvýšení životní úrovně lidí.

Když vznikla krize v SSSR koncem 80. let, to přece nebyla krize společenského systému, ale obyčejná hospodářská krize, jakých kapitalismus zažil předtím spoustu a dokázal se z nich sice s obtížemi, ale přece jen vymotat a dokonce rozvinout nové, ještě modernějším druhy výroby. Odborníci na ekonomii mluví v této souvislosti o tzv. Kondratěvových vlnách. Zjednodušeně řečeno jde o cílené investice na delší období působení oné vlny, tedy cyklu, pro kvalitativní rozvoj výrobních sil zaváděním nových technologií do výroby, prosazováním vzdělanostní společnosti, povyšováním úrovně a forem řízení atd. Ani v SSSR, ani u nás se nepodařilo včas zachytit nástup této nové vlny.

Nu a neméně podstatné bylo to, že Gorbačov začal perestrojku, ale nezvládl ji. Ne proto, že to byla od základu zlá myšlenka, společenská obroda byla nutná. Hlavní historická vina Gorbačova a jeho garnitury byla v tom, že jim ve skutečnosti nešlo o překonání potíží socialistické společnosti, o její obrodu a vyšší schopnost čelit kapitalismu, ale v první řadě o jejich osobní ambice a zájmy. Byla to vrcholná neodpovědnost, ba trestuhodné sobectví. Tihle „výlazkové“ nebyli na skutečnou společenskou přestavbu připraveni ani odborně, ani politicky a ani lidsky. A dopustili se velikých chyb též v jednání s USA o strategické výzbroji, a potom rovněž s tehdejší SRN o podmínkách sjednocení Německa, a to vše bez adekvátních kompenzací. Naivně, nebo záměrně netrvali na smluvním zakotvení oboustranných závazků, včetně slibu, který dal ještě prezident Bush starší Gorbačovovi, že USA nebudou rozšiřovat NATO na východ. Vše tohle dnes vyznívá jako ostuda, záměr a pro někoho i jako zrada zájmů socialismu. Nedivím se, že Gorbačov a Ševardnadze byli tak štědře odměněni na Západě. Nu a do toho přišel subjektivismus a voluntarismus Jelcina, jeho alkoholické úlety a nakonec rozpad Sovětského svazu, který způsobil v první řadě on.

Rozumí si kapitalismus s demokracií a svobodou?

Kapitalismus deklaruje demokracii a lidská práva, ale pro nemajetné šlo vždy většinou jen o teoretické pojmy. Socialismus dával lidem konkrétní sociální jistoty. Neoliberální teoretici vytváří dojem, že demokracie a svoboda se slučují jen s kapitalismem a že ve společnostech s odlišným zřízením jsou tyto hodnoty jakoby nedosažitelné. To je stará, obehraná deska. Víme, co prosazování této „demokracie a svobody“ napáchalo ve světě jen za poslední léta. Od roku 2003 po agresi proti Iráku, poté proti Sýrii, Libyi a nyní na Ukrajině musí být každému nezaujatému člověku jasné, že to není pravá demokracie a svoboda, ale pouhá náhražka na vytírání zraku a přikrytí jiných cílů. Z. Brzezinski v jedné ze svých knih Velká šachovnice otevřeně tvrdí, že „demokracie je vůči imperiální mobilizaci nepřátelská“, že se tedy neslučuje se snahou o ovládnutí světa.

Myslím, že to byl Marx, který, když to vyslovím stručně, napsal, že posledním stadiem kapitalismu je imperialismus s vládou finanční oligarchie, která své problémy řeší válkami. Bylo to jasnozřivé tvrzení?

Marx přesně vystihl, že každá politika, která se v dějinách odtrhla od zájmu lidí, zažila jen ostudu. Lenin se podrobněji zabýval imperialismem a finanční oligarchií. Ta teď vládne většině světa, i když se dnes skrývá pod globalizací kapitálu. Nicméně nadvláda finanční oligarchie je v ní to hlavní. Imperialismus sice nemění svoji podstatu ani dnes, ale zaznamenal i jisté formální změny v metodách působení. Nejlépe o tom píšou uznávaní myslitelé. Tak například americký profesor Emmanuel Wallerstein v eseji Světový systém tvrdí, že USA dnes představují fakticky největší imperiální centrum moci a vše další jsou jen periferie, které se mezi sebou liší specifickými zájmy a vztahem ke stávající supervelmoci. Jinou koncepci však předkládají levicoví profesoři Harvardské univerzity Michael Hardt a Antonio Negri ve velice pozoruhodné práci Impérium. Podle nich dnes už ani USA, ani žádný jiný národní stát nemohou vytvořit fungující imperiální centrum moci, které by řídilo uskutečňování novodobého imperiálního projektu. Vysvětlují, že imperialismus nyní namísto z jednoho centra působí v síti, kterou rozprostřel globálně po světě, a v níž není středu, ale mnohá oka. Na řadě faktů a souvislostí dokazují, že imperialismus tím získává nové rysy a žádná velmoc v propojeném světě již nebude moci být dlouhodobým světovým vůdcem.

Praxe ověřuje teorii a ta nejlépe ukáže, o jaké charakteristické změny či nové rysy jde, pokud je tomu tak. Nicméně co se týče podstaty této politiky, expanze a použití síly zůstávají v ní nadále hlavními prostředky.

Myšlenky sociální spravedlnosti jsou u nás v oficiální rétorice nežádoucí, přitom se naplňují v zemích jako Dánsko, Finsko, Norsko, Švédsko, Švýcarsko, Austrálie, Nový Zéland, kde jsou podle průzkumů občané i nejspokojenější. Jak vy chápete myšlenky sociální spravedlnosti?

Myšlenka sociální spravedlnosti byla tou kovadlinou, na které se formovala má hodnotová světonázorová kritéria. Nemusím se v této souvislosti odvolávat hned na Marxe, kterého v Anglii prohlásili za největšího myslitele uplynulého tisíciletí. Za myšlenky sociální spravedlnosti bojovaly a umíraly v minulosti miliony lidí. Omyly a chyby minulosti nemohou diskreditovat ryzost velké ideje sociální spravedlnosti. Sociální spravedlnost a důstojnost člověka společně se skutečnou rovnoprávností národů, dialogem kultur a civilizací, mírovým soužitím a vzájemně výhodnou spoluprací mezi nimi – to jsou hodnoty, za které se vyplatí dále bojovat i přinášet oběti.

Jak byste vysvětlil čtenářům pojem socialismus?

Socialismus je hlavně sociální spravedlnost, rovnoměrnější rozdělování výsledků práce dosažených lidmi, avšak bez vykořisťování. Je to rovněž tvorba národního důchodu všemi práceschopnými členy společnosti. Marx určitě měl důvod udělat vědecký závěr, že žádná společenská formace nezanikne dříve, dokud se její výrobní síly nevyčerpají a nové výrobní síly nevytvoří kvalitativně vyšší stupeň výrobních vztahů, jež zformují nové poměry. Vývoj spěje tam. Dějinné zvraty vznikají, když většina lidí nechce žít postaru a vládnoucí kruhy postaru už žít nemůžou. K tomu je však potřebná ona myšlenka, idea, o níž Marx řekl, že musí nejdřív zapálit masu, aby se stala materiální sílou nového společenského pohybu.

Po rozpadu bipolárního světa imperiální mocnosti prosazují politiku neokolonialismu. Jak se to projevuje?

Liší se od předchozí koloniální politiky snad jen tím, že se již neomezuje na konkrétní geografický prostor, v němž bývalé evropské koloniální metropole zaváděly silou svoji „suverenitu“ daleko od vlastních hranic a na územích, která považovaly za své vlastnictví. Americká koncepce vychází sice formálně z jiného, avšak podstatou podobného imperiálně-neokolonialistického projektu. Cílem je faktické ustanovování říše mezinárodního velkokapitálu, především amerického, bez stanovování hranic. USA proráží svou cestu k neokolonialismu v rámci globalizace s pomocí humánních hesel, jako je podpora svobody, demokracie, lidských a etnických práv, právního státu atd., pomocí vnitřních převratů známých jako „barevné revoluce“, čímž synchronizují svůj postup s jakoby všelidskými zájmy a tím maskují jeho pravý záměr. Do značné míry se tak naplňují i slova Alberta Einsteina: Buď socialismus, nebo zkáza lidstva!

Plní média u nás svou funkci objektivního zpravodajství?

Dokonce některé velké americké TV stanice, nemluvě již o britském BBC, které dost často sleduji, mají objektivnější zpravodajské relace. Je jen málo moderátorů, zpravodajů a komentátorů u nás, ale naštěstí ještě jsou, kteří si dokážou zachovat míru objektivnosti a korektnosti, přičemž dbají o svou veřejnou reputaci.

Nebyla u nás pluralita slova poražena?

Bohužel byla a hlasitě sténá.

V minulém režimu byla velké ideologizace společnosti. Proč i dnes dochází k ideologizaci společnosti? Proč se ideologie vždy staví nad pravdu?

V minulém režimu to vyplývalo z všeobsáhlé ideologie vládnoucí strany. Byla přesvědčena, že pravda je jen na její straně. Dnes je to dáno společenskou objednávkou mocenského establishmentu a potřebou současných vládnoucích stran marginalizovat vlivnou opoziční sílu, vytlačovat ji na okraj společnosti, nedat jí možnost uplatnit se a ukázat v praxi svůj potenciál. Z toho vyplývá potřeba dělit občany na prvořadé a druhořadé, i když formálně všichni mají mít podle ústavy stejná práva, ale to se v praxi tiše ignoruje. Taková je ta současná svoboda a demokracie u nás. Primitivní antikomunismus ještě stále sjednocuje pravici a je pořád módní, tedy šik, pro zbohatlíky, tuneláře, korupčníky, pravicové a proradné politiky.

Proč si lidé nechávají tak lehce vymývat myšlení?

Pro některé je prostě pohodlnější přijmout názor připravený v mainstreamových centrech a zvyknout si na jeho opakování pětkrát denně, než se snažit pídit po tom, kde je pravda.

Jak byste charakterizoval svůj světový názor?

Myšlenku sociální spravedlnosti považuji za nejšlechetnější světový názor, ať ji pojmenovávají jakkoliv a třeba jí nasazují psí hlavu. Moje matka byla nábožensky věřící člověk, ale trpícím lidem by byla dala i duši. Náboženství, ke kterému nás v dětství zpočátku vedla, mělo i pro mne jistý výchovně-mravní význam. Náboženství toleruji i dnes, ale není mým světovým názorem.

Čemu jste přestal věřit?

Serióznosti dnešních politiků a míře rozumu některých hrabivých podnikatelů.

Na jaké knize pracujete?

Připravuji svoji dvanáctou knihu o zajímavých příhodách a kuriozitách z mezinárodních vztahů a diplomacie. Dal jsem jí zatím jen pracovní název Spolutvůrci a spoluviníci dějin.

Kdo jsou ti největší spolutvůrci dějin?

Největšími tvůrci dějin jsou vždy masy lidí. Ale musí je vést osobnosti, které lidi zapálí pro myšlenku, jež něčím velkým pohne, nebo něco velikého vytvoří. Ti jsou potom tvůrci, nebo spíše spolutvůrci dějin.

A kdo ti největší spoluviníci?

Spoluviníci jsou většinou ti, co vedli nebo vedou lidi k nízkostem, k zištným cílům, k nenávisti, konfliktům, utiskování nebo ničení vlastních i jiných národů či národností.

Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?

Že některé důležité věci ve společnosti se změní bez jejich osobního přičinění a že stačí zůstat jen nestranným pozorovatelem.

Co dnes považujete za statečnost?

Pomoci bez okázalosti i v těžké situaci těm, kdo to potřebují, avšak i zasluhují. A dokázat se postavit proti lhářům, podvodníkům, zlodějům a chamtivcům, kterých je nejen mezi obyčejnými lidmi, ale i politiky dnes už hodně.

Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?

Uznávám pokoru před rodnou matkou a zdravím. Ani jedno, ani druhé se nedá darovat, ani koupit. Buď jsou, nebo nejsou.

S čím se nesmíříte?

S arogancí a namyšleností těch, kteří dostávají důvěru lidí a tím mají i povinnost pracovat pro lidi a být s lidmi.

Co pro vás znamená zachovat si důstojnost?

I velice nepříjemné záležitosti v životě řešit s mírou intelektuální kontroly a zachováním svých zásad.

Děsí vás něco v současném světě?

Hlavně dvojí standardy v současných mezinárodních vztazích, kdy jedním zlosynům se měří trest spravedlivě, a druzí zlosynové jsou naopak blahořečeni, když zabíjejí a ničí, avšak tak, aby to bylo v zájmu supervelmoci. Nejde mně jaksi do makovice, že Amerika, která dala světu tolik vynikajících osobností, tolik intelektuální kapacity, považuje tohle za něco normálního. A to zrovna v době, kdy je v Bílém domě první prezident tmavé kůže. Prostě Amerika se za jeho vlády jaksi vymyká z pantů. Téměř každý americký prezident, který byl zvolen i na druhé funkční období, se poučil z chyb prvního období a snažil se je alespoň relativně napravovat. U Obamy je to spíš naopak. Začal slibně, a já s mnoha jinými jsem mu fandil. Teď ve druhém funkčním období hodně zkazil. Kdyby nebylo toho, že se pokouší normalizovat vztahy s Kubou a trochu i s Íránem, byl by to v mém pojetí jeden z vůbec nejhorších prezidentů v celé historii země. I kdyby trpěl některými komplexy, nemá právo jako prezident supervelmoci dávat průchod svým subjektivním pocitům či antipatiím. Právě on nese největší odpovědnost před lidstvem a hrou o malichernosti zbytečně zadělává na nové problémy.

Čemu jste porozuměl až teď?

Že neustálé šíření zloby a nenávisti uvnitř vlastní společnosti a navenek vůči jiným národům může skončit velkou kolizí, na kterou doplatí všichni. Žádná ochranná křídla NATO nebo protiatomové kryty nepomůžou. Bylo by to nepředstavitelné hoře, které si dnes někteří představují jako Hurvínek válku. Na rozdíl od současné tragédie na Ukrajině, velká evropská, nebo, nedej bůh, světová válka by byla vedena nejspíš ze vzduchu a někteří by ani neměli čas si zapnout kalhoty.

A čemu nerozumíte? Co nechápete svým zdravým racionálním rozumem?

Nemohu uvěřit, že na ministerstvu zahraničních věcí v Praze, tedy státním orgánu zajišťujícím výkon politiky země navenek, se může najít pracovník, který je autorem výroku: „Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnic, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé.“ Upozornil na to významný europoslanec profesor Jan Keller ve svém článku v Právu 28. dubna t.r. pod názvem Bartuška muzikant. I přes snahu relativizovat tento výrok některými, jakož i po veřejném pokárání pracovníka, člověk se jaksi nemůže nezamýšlet nad širším kontextem těchto slov v daném prostředí. Na to, aby pracovník porozuměl významu zahraniční politiky státu, není třeba mít nutně tituly před jménem a za ním. Na to by měl stačit i zdravý selský rozum a občanská statečnost.

Jaké poznání vám přinesla nová doba?

V této vypjaté mezinárodní atmosféře mne zajímá především akceschopnost 193 členských států Organizace spojených národů čelit velkým globálním výzvám dneška. V situaci, kdy velká válka není zdaleka zažehnána, jde hlavně o stupeň mezinárodní bezpečnosti a stability. To je kardinální otázka. Namísto toho však převládá snaha jednostranně jednat z pozice převahy, dominance či jakési výjimečnosti. Svět dnes už není bipolární, ale kolik válek a zbytečného prolévání krve národy zažily od rozpadu SSSR? Prosazovat koncepci světa o jediném pólu, všude a všechno kontrolovat, ovlivňovat vývoj podle sebe a ve svůj prospěch je to, co znepokojuje, vyvolává odpor a nedůvěru. Každý velký stát je tak silný, jak slabí jsou jeho protivníci. A jsou snad Rusko, Čína, Indie, Brazílie a další s nimi jdoucí státy tak slabé, aby je USA mohly dnes přehlížet? A čím je Američan výjimečnější než Ind, Číňan, Rus?

Ještě horší je, že tento jednostranný postup vážně podemlel základy mezinárodního práva, na němž stál dosavadní systém mezistátních vztahů napojený na klíčové principy Charty OSN, jako je suverenita a územní integrita států, nevměšování do jejich vnitřních věcí či řešení sporů mírovou cestou. To je vážný zásah do nosné mezinárodněprávní konstrukce uspořádání světa.

Kdo dal komu právo vměšovat se do dění v kterékoli zemi pod záminkou obrany lidských práv a prosazení demokratických hodnot? A když to nejde silou a podvratnými kroky, přicházejí na řadu mediální pokořování a sankce. Rovněž bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Vojenské intervence v Jugoslávii, Iráku a Libyi byly přece podniknuty též bez jejího souhlasu, který je vždy nutný pro použití síly v mezinárodních vztazích, anebo byly v rozporu s mandátem, který Rada vymezila. Namísto toho se jednostranná rozhodnutí supervelmoci staví nad závazné normy. K čemu je takový selektivní přístup k mezinárodnímu právu, že když se mi to hodí, opřu se o něj, když ne, kopnu do něj. Jak mohou potom USA vytýkat jiným státům, že porušují mezinárodní právo, když ony samy předvádějí, jak se má porušovat?

Americké mocenské kruhy prosazují svoji vůli silou všude tam, kde chtějí a mohou. V doktríně národní bezpečnosti USA, přijaté roku 2010, se dokonce přímo uvádí, že vyžádají-li si to jejich zájmy, nemusí USA postupovat s oporou o mandát Rady bezpečnosti OSN ani při nasazení vojenské síly. Washington rozvíjí a uplatňuje metody vnitřní destabilizace států, jejichž vlády chtějí odstranit, což ovšem nejen konflikty neřeší, ale ještě je zostřuje.

Z krátkodobého hlediska to může být pro USA možná výhodné, ale z hlediska globálních rizik je to neprozřetelné a kontraproduktivní. Akceschopnost a koordinovanost mezinárodního společenství bude ještě hodně potřebná i Americe v boji proti globálním hrozbám včetně takových, jako je mezinárodní terorismus nebo organizovaný zločin.

Jak by podle vás měl vypadat svět?

Svět je dnes k prasknutí nabytý globálními riziky, jež neznají hranic. O to více by mělo mezinárodní společenství, včetně USA, Ruska, Číny a dalších, hledat koordinovaný postup, aby jim účinněji čelilo. Ve světě sedícím na hromadách jaderných zbraní a zmítaném etnickou či náboženskou nenávistí cesta zpět do jeskyň není alternativou. Nezůstaly by po nás možná ani archeologické vykopávky přikryté vysokou vrstvou horniny.

Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné?

Stačí mně to, co máme s manželkou v Ostravě, i když od Prahy si jaksi nemohu odvyknout. Nicméně mám zde pro sebe malou pracovnu o ploše asi 10 metrů čtverečních, která mi úplně postačuje ke studiu, psaní nebo sledování internetu.
Bez čeho si nedovedete představit život?

Bez dětí a vnuků. A rovněž bez alespoň nějaké užitečné aktivity. Pohybem umu a těla člověk jest živ.

Jak chápete pocit štěstí?

Štěstí je relativní hodnota, jejíž mírou je skromnost. Šťastní bývají obvykle skromní lidé. Ti, co se ženou za mamonem, nikdy nemají dost.

Na co se těšíte?

Na návštěvu rodného kraje a na dovolenou s manželkou u moře.

Co byste napsal pod slova – živote, díky?

Za to, že jsem se dožil mého věku, že mám takovou manželku a rodinu. Ambice mnou necloumají. Jsem si vědom, že patřím k těm, co na tomto světě dosluhují, vlastně už nasluhuji…

Přejete si něco pošetilého?

Svoji normu mám splněnou. V životě jsem pošetilostí nadělal a zažil dost. Z mé strany stačí!

 

JUDr. Stanislav Suja nar. 13. listopadu 1940. Absolvoval studium mezinárodních vztahů a mezinárodního práva v Moskvě a v Praze. Pracoval téměř 23 let v československé zahraniční službě. Na ministerstvu zahraničí prošel od základní diplomatické hodnosti až k ranku velvyslance a postupně řídil čtyři důležité odbory ministerstva. V roce 1974 byl místopředsedou čtvrtého (dekolonizačního) výboru Valného shromáždění OSN a v období 1988–1990 vykonával prestižní funkci předsedy Právního podvýboru Výboru OSN pro mírové využití kosmu. Jako velvyslanec vedl Stálou misi ČSSR při OSN (1981–1983) a hned nato velvyslanectví ve Washingtonu (1983–1985). Více než 16 let se účastnil mnoha jednání v různých částech světa. Ve volbách v roce 2004 kandidoval na poslance do Evropského parlamentu za KSČM. Je autorem jedenácti knih: Modré prilby, Zahraničná politika ČSSR (s PhDr. Ivanem Brožem), Washington D. C., Umenie diplomacie, Po prečítaní spáliť (všechny vyšly v Bratislavě), Operace modré barety, Svědectví němých dubů, dále vydal s PhDr. Miloslavem Ransdorfem, CSc. Svět zleva a napsal ještě Neopomenutelné maličkosti, Základy etikety a protokolu a nakonec knihu Cestičkou osudu.

Žije již třetí rok v Ostravě.