Kočka Malvína

Dne 6. července si celý národ připomněl šest set let od upálení českého reformátora a kazatele Mistra Jana Husa. Husův odkaz, mistrovsky a pro současný lid obecný stravitelnou formou podaný v podobě opery Živý Hus provedené právě v den výročí jeho upálení, je aktuální i v současnosti. Jan Hus totiž žil v době, kdy si zglajchšaltovaná a prohnilá církev definitivně přisvojila právo rozhodovat o tom, co je správné, jak se má správně oslavovat vládce všehomíra, ba i možnost šířit prázdné kecy o strašném trestajícím Ježíši a jeho otci, jimiž strašila lid obecný, aby z nich do slova a do písmene mohla ještě sedřít kůži. Ba ještě si své výsostné postavení pojistila likvidací Valdenských a zamezením přístupu ke čtení Bible prostým lidem. Však jim také oba Janové, Hus i Viklef, pořádně zavařili nebo spíš dali Satanovi pořádně zahulit.

V době, kdy Jan Viklef a Jan Hus žili a působili, totiž církev ve své pýše a sobectví výrazně přispívala k rozkvětu korupce, zločinnosti a zahálky, která je, jak známo, počátkem všeho zlého. Lidem byl do hlavy nasazen mozkožrout zvaný sebemrskačství, takže si mysleli, že když budou dodržovat obřady, platit desátky a dávat dary žebravým mnichům i církevním řádům, nechají se bičovat anebo si otlačí a odřou kolena šplháním vkleče na Španělských schodech v Římě, dojdou milosti před tváří boží. A kde zůstalo milosrdenství, kde zůstala láska? Někde u sousedů na návštěvě anebo, to spíš, se utopila v bludech pomýlených společenských tradic. Právě to Viklef a po něm i Hus tvrdě kritizovali.

Viklef dokonce způsobil pořádnou bouři v nevymyté sklenici katolické církve, neb ponoukl anglického krále, aby církvi odmítl platit výpalné. A ještě si, drzoun jeden, troufnul kritizovat prodej odpustků a úpadek vzdělanosti a vážnosti a úcty k poctivé práci způsobený a zapříčiněný rozvojem řádu žebravých mnichů odčerpávajících prostředky národní ekonomiky. To nejhorší, jak víme z trilogie pana režiséra Otakara Vávry, teprve na zkorumpované, prohnilé a vypasené církevní hodnostáře teprve čekalo: pořádná evropská smršť husitského a reformačního hnutí. Jak to dopadlo, víme všichni. Pravda se totiž nedá ukřičet, ba dokonce ani upálit.

Jan Hus byl zarputilým obhájcem pravdy a zapřisáhlým bojovníkem za spravedlivou společnost, v níž bude člověk člověku nikoli vlkem, ale bratrem. Kdyby se dnes mohl stejně jako šestého ve Valdštejnské zahradě zhmotnit ne na chvíli, ale na příštích dvacet, let, čubrněl by na drát, jak všechno zůstalo stejné: od farizejů, kteří si z lidského neštěstí dělají výhodný kšeft, přes úpadek vzdělanosti, vysokou kriminalitu a neúctu k poctivé práci, až po císaře a potentáty plnící místo vládnutí příkazy zvenku (tentokrát pro změnu EU a USA).

Na pořad dne se tedy stále více dere otázka: Přijde nová reformace?