FRANTIŠEK UHER

Kdosi (údajně) zasvěcený konstatoval, že v republice každoročně vychází kolem 500 básnických sbírek. Lze pochybovat, nelze vyloučit. Samozřejmě je třeba nastolit otázku kvality. Ani mnohé kritikou s uznáním přijímané sbírky nepůsobí vždy právě přesvědčivě, a naopak, nejedna sbírka překypující dobrou poezií zapadne jako úlomek meteoritu. S přihlédnutím k pěti stovkám sbírek by se dalo konstatovat, že jsme národ milující poezii. Hanebně nízké náklady většiny sbírek (převážně ani neuváděné) ovšem tento názor zpochybňují; paradoxně nahrávají sarkastické úvaze, že v republice žije větší počet básníků než pravidelných čtenářů poezie. Možná tomu tak je. Setkal jsem se s prohlášením mladé básnířky, že cizí poezii (rozumějme jiných básníků) zásadně nečte, aby si nekazila vkus. Inu, proti gustu…

Poezie ovšem není módní prvek, poezie je umění a umění se neubírá pouze bukolickými oborami a šlechtěnými parky, častěji klopýtá přes kamenité pláně, zarostlými stržemi, prašnými cestami kolem zbořenišť a spálenišť.

Je možno uvažovat nad českým mikrosvětem básníků a nad poezií jako takovou, nahlížet na ni jako na svébytný, pro někoho neužitečný produkt.

Také je možné pořádat soutěže, ankety a průzkumy, jejichž výsledky předem stanovuje přání zadavatele; nelze souhlasit, že poezie uvadá a pozvolna odumírá, že jí není a nebude třeba. Stále platí, že jsou čtenáři, kteří poezii mají rádi, že jsou básníci a básnířky, jejichž tvorba (zatím) nedosáhla výraznějšího ohlasu, zaujímá však na české básnické obloze naprosto nezpochybnitelné postavení a její jas již prostě nelze nebrat za bernou minci.

Platí to o východočeských básnířkách Věře Kopecké a Evě Černošové. Jejich tvorba je formálně diametrálně odlišná, ale obě čerpají ze stejného pramene a mají k sobě myšlenkově blízko.

Zkušená básnířka, překladatelka, fotografka a v poslední době také vydavatelka Věra Kopecká naplňuje třetí desítku sbírek vlastní poezie. Tu zatím poslední nazvala V OKOVECH ČASU (2015, 76 str., černobílé ilustrace polský malíř Edward Kostka).

Čas je zvláštní pojem. Svazuje nás, omezuje, deprimuje, také však konejší, dává šanci, otvírá prostor. Jak kdy, jak komu. Věru Kopeckou rozhodně nesvazuje, neomezuje, nedeprimuje. Její verše jsou plné jitřících perspektiv, optimismu, svěžesti a radosti z každého dne, někde zahalené lehce melancholickým oparem. Směřují k přesně vytčenému cíli, neproplouvají slepými rameny se zahnívající vodou. Možná trochu konzervativní aspekty jsou důsledkem pevného řádu, který Kopecké vyhovuje, v jehož platnost věří, v jehož intencích tvoří.

Většina jejích sbírek vytváří kompaktní stavbu. Pouze z náznaků čtenář vytuší umně přikryté drobné úrazy, diskrétně tajená poranění, která jsou překonávána, jakož i znepokojení nad nepravostmi tohoto světa, jež jsou pro nejednoho jedince skálou, s níž nelze pohnout, ale nelze o ní mlčet.

Shrnuto a podtrženo, básnický sad Věry Kopecké dává dobré ovoce s výraznou vůní. Jako autorské krédo znějí verše Ve skalách srdce / trpělivě naslouchá / a neporaní.

Věra Kopecká rozhodně umí naslouchat tepu života kolem sebe. A pokud je někdo poraněn, je to ona sama. Naladěna na laskavější notu to však nepřipouští, nepřiznává.

Eva Černošová vykročila po odlišném poetickém chodníku. Je to pochopitelné a přirozené. Generační propast, překlenutá mostem souznění mezi oběma básnířkami, ji předurčuje k výrazné jiskřivosti, prýštící do svěžích lyrických struktur a působivých zkratek s neomšelými metaforickými ingrediencemi.

Bezprostřední intonace sbírky TYHLE MOJE ŘEKY (Garamon Hradec Králové, 2014, 81 str., ilustrace Jan Černoš), plné hledačské invence, směřuje k iracionálním představám, struktura projevu se uchyluje k náznakům, kterým nelze nerozumět.

Černošová píše milostnou poezii, nikoli však v degradujícím smyslu toho označení, úsporná konstrukce jejích básní je nesena pevnými základy, umožňuje nahlédnout do zahrady, která je taktéž plná dobrého ovoce, to však dozrává na jiných štěpech. Jen zdánlivě se ubírá pokojnými zátočinami těšení, jen zdánlivě zcela úsměvná líc její poezie dává náznakově vytušit, že po dnech a nocích plných pěkného počasí vyplují na oblohu také mráčky a mraky.

Věcný, střízlivý, zdánlivě bezkonfliktní přístup k záležitostem tohoto světa je podstatou souznění poezie Věry Kopecké a Evy Černošové, která ho odtajňuje verši Směju se. Nelituj mne, sama si stačím. Raněná rozbřeskem i křikem ptačím.

Jako mnohokrát u mnohých, to nejkrásnější zůstává nevysloveno, nahrazeno zašifrovanými symboly.

Skrytou zlatou nití je do veršů obou básnířek vetkáno niterné přesvědčení, že člověk není předurčen k osamění, že je neustále obklopen těmi, kteří jej potřebují, tak jako on sám potřebuje ty kolem sebe.