VLADIMÍR BRANDEJS
(4. 7. 1937 – 23. 7. 2005)
Útesy
Ne, moře nepřeliji.
Moře někdy lidem
bere celý život,
někdy jenom chvíli.
Vlny zvedaly již bójky nad obzor.
V dálce mohutněly
v masiv hor
a znovu v nekonečných vodách mizely.
Zatoužil jsem klidně vcházet
do hájů a do obor
a své známé potkávat
s vrásčitými čely.
Taková žízeň
jiná je než hlad.
Pěšiny v písku,
stezky, silnice
jen domů, k jihu spěly.
Vlídní celníci každý sen provázeli.
Moře je silné i beze mne,
moře nikdy nepřeliji.
Některým lidem bere život,
jiným jenom chvíli.
Moře je silné i beze mne.
Led a plamen
Moje,
tvoje vlasy –
řeka proudu přivyká si.
Tvoje,
moje dlaně –
jsme zažíháni, planem.
Moje,
tvoje ústa –
ještě zůstaň.
Hřeješ, tak mě hřeješ,
až mi je zima,
prozradíš, když střídám
savany, planiny, stepi,
v žíznivém běhu
téměř slepý.
Co mě zlomí?
Když tvé tělo,
tvůj hlas ani dech
víc mému neodpoví.
Jen já a strom
Jen já a strom.
Ne, tam bych nestoupal.
I větvím po mně
zbyl by žal.
Já, já a strom,
mé zaťaté pěstě.
A na suché větvi
jak strašné kleště
přeťatý provaz.
Tak málo, tak málo
aby zbylo po nás?