MILAN BLAHYNKA

V jedné z básní sbírky BŮH MEZKŮ (Jiří Tomáš-Akropolis, Praha 2015) si Petr Kukal stýská a také se zároveň utěšuje: „Když láska, tedy vždycky krutá. / Jen ta nás dojímá a baví. / Láska, jež v sobě nese tmu. Ta! / Šťastní, ti nejsou zajímaví.“ Myslím, že úměra platí nejen o lásce, ale i o životě a o poezii; určitě o poezii Kukalově, nejen milostné. Myslím, že je to klíč i ke Kukalovi prozaikovi, k jeho Deníku muže ve středních letech; a také ke Kukalově esejistice, k jeho objevnému výkladu Nezvala (Nezvalova Třebíči 2015), jehož Kukal miluje a jemuž rozumí. A myslím, že je to i návod, jak se dobrat jádra Boha mezků, knížečky do kapsy, sbírky nevelké rozsahem, velké dosahem; dosahem komprimátu básnického poznání života krutého, a přece krásného: „Do krve zedraní / se dotýkáme krásy“; sbírky, která není ani trochu deklarovanou, zato však o to srdečnější poctou básníkovi úzkosti i radosti z života i smrti.

Kukal je posedlý nocí tak jako jeho „rudý západ černobílý“ a jako autor Básní noci, noci poznání života i smrti. V ústřední básni cyklu jedenácti haiku (který tvoří jeden oddíl sbírky, zasazen mezi oddíly Spal je a Barbucha) usnul hrůzou a ráno se vzbudil do strašného snu, do žití jako zlý sen, do prahnutí po lásce. Ten oddíl se jmenuje Přes noc; je v té noci chlad chrámu, ledově táhne „dírou po žebru, / které se stalo ženou“, a jistě i z ložnice, když do ní přichází ta, kterou básník miluje, ač tam spí její muž; úhrnem zima samoty; a když pak básník uvězněný ve čtyřech stěnách svého pokoje s oknem zamženým domácím teplem vstává, vstává z popela „jen jako slepice, / která se válí v prachu“, a „na smrt vyprahlý“ volá po vodě, v níž si nedosažitelná milá „omyla nohy“. Dá se tedy chápat ono „přes“ (noc) jako zpráva o ději zlé noci nenaplněné lásky, lásky navíc hříšné (právě proto Bůh k básníkovi promluvil „kostelním chladem“). Nehlásí se však v tom cyklu i jiný význam předložky „přes“: význam „navzdory“? Haiku je v grafickém znázornění most: první a třetí verš o pěti slabikách jsou hluboko zapuštěné pilíře, druhý verš o sedmi slabikách tvoří mostní oblouk opírající se o ty pilíře. Není cyklus Přes noc zároveň i přemostění zlé noci? Přemostění prachobyčejné, v předposledním haiku vstává básník z popela ne jako bájný fénix, ale jen jako slepice popelící se předtím v prachu, sestřička zmoklé slepice, podvedeného rytíře des Grieux?

Tak jako dobrý básník si nic nevymýšlí a nemusí vymýšlet, protože přesně a jasně vidí všecky krásy i hrůzy světa a v lidech, tak ani kritik dbalý své cti nepodstrkuje svému básníkovi své obrazy a významy, ale jen čte ze skutečnosti díla, o němž píše. Nikdy by mne nenapadlo bájit o nějakém přemostění zlé noci, kdyby Kukal nepředeslal své sbírce báseň Černý Most, báseň bezpečně zakotvenou v pražské skutečnosti (autobusové nádraží ve stejnojmenné lokalitě), vznášející se nad ni či spíš hroužící se pod ni k základním věcem člověka: „Já, vy a každý jsme tu host / a čeká na nás černý most, / za kterým všecko mizí.“ Až tak černě končí první ze dvou slok. Druhá na svém začátku sekunduje: „Za sto let nebo do hodiny / budeme na řadě.“ Totální deprese? Úplné odevzdání se osudu? Ani náhodou, druhá sloka pokračuje a znenadání končí: „Chvíli jsme ale přes své stíny, / přes ty nejhlubší hloubětíny / pobyli / v rajské zahradě.“ No ano, zase se jmennou oporou pražských míst, Houbětína a Rajské zahrady a vlastně zahrady Čech (a zpovzdálí sem zaléhá i česká hymna, její „zemský ráj to na pohled“), nicméně žádný sladký happy end, ten předem znemožněn děsně omezující určením „na chvíli“. Černý Most se pak ještě připomene ve druhém oddíle na začátku Milostné básně: „Čekám na autobus tři sta čtyřicet šest / na Černém Mostě.“ A dost. Obraz mostu výslovně a opakované černého se už uložil do čtenářovy paměti, kde se potkává s černým mostem ze známého šansonu Pavla Kopty Černá Jessie, začínajícího veršem „Sedím pod černý mostem“ a do obecné paměti zapíchnutého v podání Hany Hegerové. Pozornému čtenáři v Kukalově básni neušlo hned dvojí „přes“: po černém mostě jdeme „přes své stíny“ a „přes ty nejhlubší hloubětíny“; název cyklu haiku Přes noc tu má své předznamenání.

Přemostění zlé noci neústí do jásavého jitra, ale do oddílu Barbucha, nazvaného podle „medvědího strašidla“ z Vančurovy rozmarné prózy pro děti Kubula a Kuba Kubikula; oddíl tvoří třicet básní, tedy o jednu víc než tři oddíly předcházející (Žentour, Spal je a Přes noc) plus prolog Černý Most a epilog Bůh mezků; celá sbírka čítá všeho všudy 59 čísel. V knížce tedy kvantitativně převažuje to, co básníka (a také myslící čtenáře) straší, děsí, čeho se bojíme, co nás sužuje, omezuje. „Zebe nás, co nás mělo hřát.“ Území Barbuchy není ani chvíli rajská zahrada, ale krajina, nad níž krouží sup. A není z ní úniku, není v ní branky do lepšího světa, jak dokládá Pivnice Šipka: „Za týden začne čas čekání na Krále“, tedy advent, čekání na toho, kdo se „narodí pro všechny bědné. / Pro všechny ztracené, pro všechny zoufalé.“ Nic víc, ale také nic míň! Přijde s ním vysvobození ze zajetí v strachu a bídě? Kdeže: „Přijde a mezi nás v Šipce si sedne.“ To je a není málo; ne málo: sláva a potřeba zapomínané solidarity. Oddíl Barbucha předešlým oddílům neoponuje, naopak je doplňuje, graduje, dotahuje k alternativě zmizet dřív, než skončí noc (Půl třetí), anebo konat (Tůň): z prasklin ledu na boleslavské (!) tůni, z „těch run“, čte básník pokyn Písma: „Co musíš, / učiň hned.“

Co musí – a neprodleně – básník i čtenář? To je jen a jen na čtenáři. Poezie není návod k životu, ale výzva. Přes kvantum toho, co nás straší, kvalita vyzývavého tázání: „Před tvými okny pase anděl koně. / Už ti je nikdy nepřivede blíž. / Připneš jim křídla, anebo máš pro ně / postroj a pluh závoru a mříž?“

Aby si čtenář stejně jako básník nedělal žádné iluze o svých šancích, o usilovně a úlisně hlásaném heslu, že každý je strůjcem vlastního osudu a že záleží jen a jen na něm, na jeho síle a vůli stále vítězit, hned za úvodním Černým Mostem následuje oddíl Žentour, v něm stejnojmenný perfektně vykroužený rondel a v něm divná apostrofa boha mezků připřažených „k pluhu, / k žentouru, k stále témuž kruhu“, apostrofa-prosba paradoxně nikoli o vypřažení z chomoutu (v oddíle Barbucha se čte: „To my dva jsme ti zkřehlí koně“), ale o udělení ještě dvou kruhů kolem zápěstí „ať nepodlehnu žádné neřesti“, zejména hříchu pýchy předcházející pád, pád iluzí o životě v užívání, iluzí živené médii plnými reklam a klamů. V závěrečné a zároveň titulní básni bůh mezků básníkovi „snes“ k nohám zázrak – zázrak lásky – „a zase“ mu „ho vzal“ a znovu ho „zapřáh do postroje“ a vrátil mu „chladný klid, / jaký dává jen tíha oje“. Pointa „Všechno je, jak má být“ je na první poslech trpká, ironická, sarkastická. Ale je jen taková? Není chvilka lásky, chvilka v její rajské zahradě, právě tím úchvatnější, že je to jen chvilka?

Žentour, ať to zní jakkoli absurdně, je protipól Černého Mostu. Je to nejdokonalejší dvojrozměrný útvar ve stálém pohybu, magický kruh z pohádek i ze života, do něhož je začarován jak Kafka (Kavárna SAMSA), tak (v Milostné básni) Edmund Husserl, Li Tchaj-po i Jiří Suchý („Tohle je milostná báseň, / ale není to na ní znát“), jak Hálek, tak Erben (travestie Svatebních košil v básni nazvané Večerní písně!), jak pořekadla („mluviti stříbro…), tak Majakovský i čeští básníci („Levá! Levá!“), jak Písmo (Trest za jablko i Vinice i Noe i s archou a snítkou olivy), tak penzistka z našich ulic nabízející Strážnou věž. V tom kruhu má své místo jak provokativní slovní hříčka (Titanic – „A dáme si vzíT i ta nic“), tak sžíravý paradox ve stylistickém mixu: „A neskočí ti na tu lež, / že mrtvý jsi, když nežiješ.“ A umění metafory („V půllitru pozoruji tance / bublin pod bílou matrací“) i pointujícího rýmu, spínajícího báseň v magický kruh („věčný : svědč mi“).

Růžová chodidla milenčina jsou u Kukala „jak nohy batolátek, / na které teprve čeká tvrdá zem“. Když básník pije víno, tak „nahořklé“ a „z Rakvic“. Když konečně láska, tak „zoufale pozdní“. Když most, tak černý. A když humor, tak samozřejmě také černý: „Po litru vína / bez tebe dokážu žít / celou hodinu.“

Jak jinak žít v zápřahu do žentouru života tvrdého a vyprahlého než v zavlažení humorem – byť černým?