JAROSLAV KOJZAR

Rosťa Kolář stříhal na své zahrádce, které přiléhala k domku, „vlky“ jabloně. Byl počátek března, vždycky to v tuto dobu dělal. Léta už žil na samotě nedaleko Javorníka. Šumava byla jeho svět. Tady se narodil, i když to bylo v Sušici, tady pak, když odešel od Pohraniční stráže, se usídlil natrvalo. Zdědil domek po rodičích, a i když se často stěhovával, podle toho, jak požadovala služba, sem s ženou dojížděli, aby tu alespoň, to ještě žila babka, trávili dovolenou a svátky, kdy měl volno.

Když uslyšel zvonek od vrat, byl na žebříku a snažil se dosáhnout na jeden z „vlků“, který se zvláště napínal do výšky. „Kdo je?“ zakřičel.

„To jsem já, Šandová,“ pošťačka. Roznášela poštu už za minulého režimu, znala jeho rodiče. Byla skoro stejně stará, do školy však spolu nechodívali. Přistěhovala se později. Přivdala se. A nakonec za ta léta se stala doslova součástí obce. Vlastně i těch okolních. „Ta by mohla vyprávět o osudech lidí“, pomyslel si Rosťa. Nikdy však nikomu nic nevyprávěla. Ctila jako pravá pošťačka soukromí těch, kteří jí vyprávěli své osudy. Často si Rosťa říkal, že je to škoda, protože mnohé z životů lidí tady by se mělo zachovat. Především pro mladé. Oni nic nevědí o minulosti a ani vědět nechtějí. Televize a rozhlasové stanice je formují. Nemají žádný názor. Rozumí počítačům, poslouchají hudbu, které jeho generace nerozumí a napodobují hvězdy americké nebo jaké popmusic. Zjednodušoval, věděl to. I jeho rodiče nebyli spokojeni, když poslouchával Beatles. Pro ně hudba začínala a končila nostalgickými písněmi, jež jim připomínaly mládí, kdy tady odsud kousek žili němečtí králováci a jejich písně měly překrýt ty tady dole české. Jim, protože byli nahoře, jako by pohled dolů dal právo přezírat to, co generace Čechů vytvářely v podhůří.

„Tak, cos mi přinesla?“ zeptal se. Za ta léta, co se znali, už měli právo si tykat. Ostatně, tykali si snad už první rok, co sem ona přišla a on se ženou a dětmi přijeli na dovolenou. Tady v podhůří, „v horách“, jak říkali, to jinak nešlo. Už sice tady nahoře nebyli králováci, ale lidé, kteří se postupně sžívali se zdejší přírodou a nestálým počasím, lidé, kteří mluvili stejným jazykem a někdy zpívali i stejné písně. Jen jejich mentalita byla jiná. Neměli za sebou staletí, kdy bylo třeba chránit hranice či se potýkat s krušnými podmínkami zdejších hor. Mezi ně patříval i on, i když jeho rota byla o kus dál, kousek od obou slavných šumavských jezer. Bydleli tehdy v Prášilech, a když ho na čas někam přesunuli, nestěhovali se. Jen on dojížděl, i když to bylo třeba jen jednou za týden nebo deset dnů. Ale… vždyť to všechno je už minulost, jen hodna vzpomínání mezi chlapy, s nimiž se občas sejde na nějakém tom srazu.

Pošťačka mu podala obálku. „Je to nějaké parte, takové dopisy nerada roznáším. Čekáš nějakou zprávu?“ zeptala se nakonec. „Ne, nečekám“, odvětil a vytáhl z kapsy desetikorunu a strčil, ač se bránila, do ruky.

Nečekala na nic. Nechtěla být u toho, až obálku otevře. Měla dost svých starostí, proč ještě na sebe brát jiné?

Rosťa vzal dopis, vešel do domu, ženu ani nezavolal a nožem, který sebral v kuchyni, rozřízl obálku. Uvnitř skutečně bylo parte. Vyjmul ho, rozložil a četl: „S hlubokým smutkem… atd., atd… náhle zemřela Irena Holubová… podepsáni? Jen rodina?“ Věděl, že žena jeho dávného kamaráda, s nímž mnoho let sloužil, byla nemocná. Zřejmě však zemřela na srdeční zástavu, proč jinak by, pokud by to bylo jinak, bylo na parte napsáno slovo „náhle“?

Zavolal ženu, řekl jí o tom a pak se podíval na datum pohřbu. „Pojedu tam. Vinca Holub byl přece můj nejlepší přítel a ona se kamarádila s tebou. Pojedeš také?“ zeptal se. „Nezlob se, slíbila jsem Vendule,“ to byla dcera bydlící v Klatovech, kde měla medicínskou praxi, „že přijedu pohlídat děti. Má nějaké školení, nebo co. A co bych tam byla platná?“ Pohřeb měl být pozítří. Nenamítal nic. Proč také? Měla své povinnosti a ženě kamaráda by stejně už nepomohla. On sám měl tedy dostatek času, aby se připravil. Mohl proto znovu jít na zahradu a klidně dořezat načatý strom.

Vinca! Poznali se v učilišti. Tehdy ještě nebyli kamarády, i když oba hrávali za učilištní mužstvo kopanou. Po skončení školy se na čas rozešli. Rosťa směřoval na Chebsko, Vinca do Mikulova. Vinca se mezitím stal politrukem. Rosťa měl velitelské povinnosti. Sešli se spolu asi po pěti letech. Oba přesunuli do Prášil. Rosťa byl v té době už velitelem roty a Vincu mu přidělili za politického zástupce. Neřekli mu to předem, takže když Vinca přijel, bylo to pro oba překvapení. Brzy se úzce skamarádili a jejich rodiny také. Tak žili léta. Pak přišel Listopad a s ním leckteré změny. Ty se týkaly i pohraničníků. Dokument, jenž jim byl předložen a který vlastně negoval jejich předchozí službu, shodně nepodepsali a tak museli odejít. Byli však v důchodovém věku, proč by to tedy nebylo do penze?

Rosťa odešel do chalupy svých předků a čas využíval k zahradničení. Děti se rozběhly po světě. Najednou měl čas na knihy, a sednout občas s chlapy z vesnice na několik piv. I tady se brzy skamarádil a u mariáše získával dokonce uznání těch nejlepších místních mariášníků. Také do Sušice se občas vydal. Žilo tam několik bývalých pohraničníků a stále bylo nač vzpomínat, i když nová moc pohraniční útvary zlikvidovala a bývalé pohraničníky se dokonce pokusila postavit na kraj společnosti.

Vinca se odstěhoval daleko. Do svého rodiště pod Javořinou. Odtud měl na Slovensko, co by kamenem dohodil. Zapojil se, jak se Rosťa dozvěděl z jeho občasných dopisů, do amatérského sboru místních důchodců. Hrál na kytaru a mandolínu, byl tedy přínosem. Mnozí z těch, kteří ho znali z mládí, si na něj pamatovali a bylo tedy na čem stavět. Čas ale letí a s ním i nemoci. Rosťovi se vyhýbaly. I žena byla stále „čupr“. Jinak tomu bylo u Vinci. Asi po deseti letech začal „klempírovat“. Myslel, že špatná životospráva vyvolala vředy. Nebylo tomu tak. Doktora však dlouho nechtěl vyhledat. Naneštěstí, když se potýkal s nemocí, onemocněla i jeho žena. Byl to jiný druh nemoci. Operovali ji, ale asi nedobře. Potíže zůstaly. Tak zavolaly dceru, jež se v té době právě rozvedla, aby převzala otěže domácnosti. Irenka převzala odpovědnost za oba rodiče. Naštěstí i ona mohla požádat o důchod, protože v obci místo pro projektantku nebylo. Syn žil kdesi u Břeclavi nebo kde a přijížděl jenom tak maximálně jednou za měsíc a zůstal přes noc, aby si Irenka mohla na chvíli oddychnout. Ale i o to musela prosit. Pak vždy odjela do Brna ke kamarádce a šly spolu do divadla nebo na koncert.

Vinca, když problémy nepřestávaly, se konečně vypravil do nemocnice. Bolesti vyvolala rakovina, nikoli vřed, jak si myslel. Léčba na chvíli pomohla, ale brzy se nápor nemoci vystupňoval a bylo jasné, že ji vyléčit nelze. A Irena? Vincova žena? Nemoc za nemocí a do toho narůstající senilita.

Na pohřbu Vinci Rosťa byl. Tam poznal, jak složité to Irenka bude mít. Irena ho totiž poznala až teprve po dlouhé chvíli a dokonce se ho ptala, zda je ten doktor z Prášil, kam k němu chodívali. Zůstal přes noc, ale slyšel, jak Irenka musí k mamince často vstávat, aby jí posloužila anebo jen řekla, že už jí prášky dala. Ráno unavená mu udělala snídani a pak ho doprovodila k autu, které Rosťa měl stát před domem.

Občas mu Irenka napsala. Byl pro ni strejda, který ji kdysi seznamoval se šumavskou přírodou. Vodíval ji po lesích, které zde znal, naučil sbírat houby a rozpoznat hlas hnízdících ptáků. To táta, Vincek, neuměl. Byl odjinud a tam v kraji pod Javořinou se více zpívalo, než chodívalo po lesích. Dozvěděl se, že maminka stále hlouběji upadá do své senility, a přitom je natolik ještě myslící, že odmítá lékaře a jen třeba pobýt několik dnů v uherskobrodské nemocnici, aby bylo možné odhalit příčiny bolesti a přijmout patřičná opatření pro její potlačení. Když jí někdo řekl, že by se přece jen měla nechat vyšetřit, odmítla. I přesto, že onen rádce byl třeba doktor, jenž se jednou za čas víceméně z vlastní iniciativy anebo pro opakované prosby Irenky zastavil v jejich domku. Vždy odpověděla, že je stará a že má právo umřít, kde chce a že jí stejně nikdo nemůže pomoci. Na námitku, že by tak ulehčila osud své dceři, která den co den k ní musí vstávat, která na sebe nemá čas a i odběhnutí na nákup je pro ni stresem, reagovala slovy, že až umře, bude Irenka mít pro sebe času dost.

Tak to šlo den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. Rosťa si uvědomil, že od smrti Vinci je to pět let a Irenka stále slouží a slouží. Teď bude mít konečně klid. Naposledy, když mu psala, je to už asi půl roku, zmínila se mu, že má určité psychické problémy, že se nemůže soustředit, že když zavře oči, tak slyší mámu, jak na ni křičí své stálé „Haló, haló“ anebo „Irenko, Irenko, kde jsi?“ a pak se ptá, který den je dnes a kdy naposled tu byl její syn a co vlastně teď dělá.

„Bude mít konečně klid“. Přál jí to. Pozve ji k nim. Pojedou do míst, kde s ní chodíval, když byla dítě a která pak prochodili s jejím otcem. Dnes se na ta místa může. Bude si ale všechno pamatovat? Je to jistě zcela jiné, ale to rozhodující, cesty a chodníčky lesem, se změnit zase tak moc nemohly.

Ráno se sbalil. Už večer zavolal jednomu kamarádovi, bývalému náčelníku vedlejší roty, jenž žije v Brně, že se zastaví a že by u něj přespal, pokud nemá námitky. Kamarád se zasmál a odpověděl stejným tónem: „Dík za zprávu. Všechny vrata nechám zamknout a volám policii, že sem přijede jeden převaděč přes hranice. V kolik tu jsi? Žena se na tebe těší, až začínám žárlit. To víš, čeká tě moravské zelí s moravským vrabcem a žejdlík moravského…“

Večer prožili v dobré náladě. I o rodině Vincka se zmínili a nakonec se dohodli, že Ruda pojede s ním a Rosťa ještě jednu noc tady u nich přespí.

Na hřbetě Karpat, který silnice musela přetnout, se na chvíli zastavili. Obdivovali kraj pod nimi a Javořinu vztyčující se vysoko. Pak se pustili dolů prudce klesající silnicí. Měli čas. Jeli tedy přímo k Vincově domku, kde Rosťa několikrát brzy po odchodu z hranic za přítelem byl. Pak to pomalu ustávalo. Dálka je dálka a takový výlet z Podšumaví není pro penzistu levnou záležitostí.

Před domem vybudovaným v šedesátých letech, kdy se zdejší obec houfně přeměňovala za svépomoci, zastavil. „Vidíš, co se podařilo za socialismu,“ řekl Rudovi, když zabrzdil za dvěma auty s místní poznávací značkou.

Zazvonili. Přišla jim otevřít středně stará žena. Představili se. „Sestřenice,“ odpověděla. A zavedla je dovnitř. Zamířili do kuchyně koncipované jako jídelna. Tady už sedělo několik hostů a popíjeli slivovici. A… v čele, v křesílku starém snad století, seděla Irena, a aniž si jich všimla, brala do úst koláček, jichž na stole před ní bylo desítky.

Posadili je ke stolu, kde nezávazně hovořili přítomní příbuzní. Nabídli jim jídlo a slivovici. Irena usazená proti Rosťovi jedla. Pak se podívala kolem sebe a zeptala se: „Kde je Irenka, kam se ztratila? Ten koláček je tvrdý. Ona mi to dělá v poslední době schválně. Mám já to ‚pěknou‘ dceru…“

V té chvíli Rosťa všechno pochopil. Měl chuť se zvednout a odejet do Brna. Kvůli Irence nemohl. Jako by nohy ztvrdly v olovo. I na hřbitov dojel ve snách. Už i kamarád Ruda pochopil všechno. Přečkali faráře, přečkali slzy přítomných. Když je však pozvali na pozdní oběd, odmítli. Jedou přece, tak to zdůvodnili, do Brna. Rosťa již se zapnutým motorem se ještě podíval po vycházejících ze hřbitova. Vedle Vincova syna byla stařena, která si cosi šeptala pro sebe. Mohl by však přísahat, že to byla slova: „Kde je Irenka, kam se ztratila? Ona mi to všechno dělá v poslední době schválně. A teď si dokonce umře. Mám já to ale ‚pěknou‘ dceru…“