MILAN BLAHYNKA
Po mohutné a hutné Apokalypse podle Joba (2013, pozměněně pak 2014) a po hravé dravé Mé abecedě (2014) je tu Karel Sýs, vždycky týž a jako vždy i jiný, s novou, tentokrát tenčí, jen co do knihařského zpracování měkčí knížkou čtvercového formátu TŘI VZKAZY SPÁČŮM (Zdenka Brožová Periskop, Hluboš, 2015; na obálce dobová rytina Svobodní zednáři na barikádě za dob Komuny, frontispis Stržení sloupu na pařížském náměstí Vendome 1871); jak ten obrazový vstup, tak formát nemálo znamená. Obrazy napovídají otázku: nežijeme dnes i my v čase tak velice nahromaděných rozporů ve společnosti, za jakých roku 1871 došlo v Paříži k revolučnímu výbuchu, který nutně skončil porážkou, protože nebyla ještě síla schopná zabránit restauraci řádu, jenž těžké rozpory plodí? Je taková síla v pohotovosti dnes? Na tu řečnickou otázku mimoděk odpovídá formát, napovídající, že doposud toliko básníci jsou s to uskutečňovat nemožné, ve svém díle přesvědčivě řešit kvadraturu kruhu (křídového kruhu násilí, křivd a vražd, o němž nás stále přesvědčují, že je věčný), na jakou se všecka věda zatím nezmohla. Dokud mlčící většina spíše spí a ráda se dává uspávat, reálná naděje na šťastnější život v lidštěji uspořádaném světě ještě není. Je třeba se probudit a prozřít, a v tom je úloha básníků hodných toho jména; básníků kohoutů plašících smrt, beznaděj a pasivitu.
Proto první Sýsův vzkaz, nazvaný A bude hůř!, se právem vysmívá těm kolegům básníkům verše i prózy, kteří – ať už stejně upřímně jako naivně, ať vypočítavě – přiložili svůj hlas k nastolení tržní svobody, mnozí snad ani netušíce, kdo a jak si svobodu zprivatizuje a zneužije na úkor i jich samých, a dosud si svůj omyl nedovedou přiznat a diví se, že za svůj hlas nejenom nedošli většího uznání a podílu na výtěžcích „růstu růstu“, ale že slovo, jež bylo na počátku, náhle pro management nic neznamená; že čtenáři „čtou akorát ceníky“; že „šavlozubý kapitalismus nestojí o Zolu o Dickense o Balzaka / o Čapka Vančuru ba ani o Magnuska / o nikoho kdo zobrazuje dokonalou prázdnotu“ světa, v němž jde jen o zisk a který „spisovatelkám nabízí kšeft s vlastní píčou / spisovatelům s vlastním pinďourem / Kdo tři neděle nebyl na obrazovce jako by nebyl“. Vždyť i „Kohout dokokrhal Holub dovrkal Šiktanc doobrátil / sukno nevydrží tolikeré obracení“.
A „bude hůř / ani hořící hovno vás nezahřeje“ (…a bude hůř napsal Jan Pelc, Hovno hoří Šabach). Sýsovi se daří pojmenovávat nadcházející osud konjunkturálních psavců názvy jejich knih, domněle nových hvězdiček na českém literárním nebi, ve skutečnosti pouze nov, které zazářily na jednu dvě sezóny a pohasly. Bude hůř pro autory, kteří se ze spánku na vavřínech svých zásluh o vítězství trhu probírají zvláštním způsobem a připodobňují se hyenám, po jejichž způsobu dnes marně vyjí o sto šest, aby jim velcí dravci za jejich prorežimní zásluhy dopřáli dohlodávat přednostně alespoň zbytky, jichž je pro všecko spisovatelstvo málo. V tom je první Vzkaz také slovem k úsilí party prominentů nyní si zakládajících svou Asociaci. Bude jim hůř hlavně proto, že „literatura není děvka“ a „poezii zas narostou vlasy“, jen co procitnou lidé, kteří zas jednou nebděli. „Co si vezmete do pohřební loďky? / Hovno hoří nebo Zdivočelou zemi? / Zahradní slavnost? / Osiris čte Slavnosti sněženek! / Maso egyptských hrnců? / Charón miluje Smrt krásných srnců. /…/ Orlického velkoknížete? / Malého prince! / Prahu se žlutými prsty mafiánů? / Prahu s prsty deště!“
První vzkaz je přesný v zobrazení dneška: „Místo albatrosa přiletěla na Národní třídu banka“ (těch domů, ve kterých peněžní chrámy „nahradily“ nakladatelství a knihkupectví, je bezpočet) a stejně se vede i národu: „Český lev je bezpečně ustájen / před volbami vypouštěn na vodítku / krmen odřezky z knížecího cemru.“ První Vzkaz je vnitřně soudržný, jsa protkán citáty, parafrázemi a motivy z české i u nás zdomácnělé poezie, přísloví, pohádek, evokací konstitutivních součinitelů národa. Tu „neslyšně klinká ztrhané rolničky hlas“, „stíny modra nebe“ (Mácha), „holduj kanci mobilu“ (V+W), „věci už nejsou mlčenliví soudruzi“ (Wolker), „ach to kalné ráno“ (Seifert), „zlaté tele neznamená zlaté dno“, „oslové otřeste se“, a to často v konfrontaci s dobovými hesly a floskulemi, odpalovanými zpět na svět poezii a lidství nepřátelský („Neděkujeme vám ale odejděte“).
K čemu básníka inspirují názvy právem populárních děl, to ukazuje třeba verš na téma „co si vezmete do pohřební loďky“, verš „Dobře placenou procházku po Kábulu?“ Název nejen divácky šťastné semaforské buffoopery tu příslovečným určením „do Kábulu“ sarkasticky připomíná hned dvojí velice nešťastné vojenské úsilí o podmanění Afghánistánu.
Poslání prvního vzkazu se nečte na konci, ale v samém jeho středu: „Jen žádný strach před velkými zvířaty…“ Parafrázovaný verš napsal Halas roku 1938 pro nadcházející těžké časy; není dnes už zase nadmíru aktuální?
Druhý vzkaz už svým názvem Blahobyt v křivém přenosu míří na spáče, kteří dokázali spát, když „Říše vzala lid svatého Václava / pod ochranu před asijskou stepí“, a dnes zase spí, neboť je „celý svět pod ochranou CHCIA“. Druhý vzkaz je nepředstavitelně trpký, vzpomíná, jak „200 000 přicupitalo odpřisahnout věrnost Plešatému / Skrčenému a pajdající Říši / jen když se zruší výjimečný stav / a oni budou zase odpoledne trsat na čajích v Repre / a večer čučet v Lucerně na Mariku Röckovou“. Sýs neskrývá své rozčarování z lidu s kosou a kladivem, o němž snil St. K. Neumann, že úrodu novou sklidí sám se svými a postaví chrám bratrské doby: ten lid „kosu zahodil na smetiště dějin“ a „kladivo prodal Siemensům za volňásky na peepshow / kam mu bolšán zakazoval přístup / Úrodu za něj sklidili werwolfové z Impéria…“ Neboť slavní „Čékáďáci přece nebyli děti nýbrž dětinové!“, takže „příživníci modrokrevníci a černokněžníci se opět pomstili“.
A básník se spáčů ptá: „Na jak dlouho ještě?“ Když přece „kukaččí vejce vzpoury jsou už nasazená / Minulost je plná myší / přítomnost se hemží krysami / budoucnost hladovými lvy“ a „svět je jedno velké náměstí / pro snášení kukaččích vajec“, jak se čte ve druhém Vzkazu už předtím. Sýs tam parafrázuje Nezvalovo čtyrverší Place du Tertre ze Sbohem a šátečku, a to takto: „Lásko setkáme se spolu až se světu poštěstí / sedět u jednoho stolu na Míráku…“ A dodává: „Jenže snění pro kapitál není.“
Je na čtenáři, aby si sám řekl, co dělat, aby se sny stávaly skutkem; aby se světu konečně poštěstilo.
Třetí Vzkaz spáčům už názvem Pouště hojnosti – oázy nouze napovídá, že svět se sice rázně přepóloval („svazáckou modř překryla naťácká pouštní hněď“), ale není na výběr. Je to nelítostná sarkasticky stylizovaná zpráva jak o zglobalizované Zemi („Běda – papírový tygr se přemnožil / Aladin už nemusí třít lampu naučil se pouštět rakety / Alibaba a jeho miliarda loupežníků / přetrumfne profláknuté loupežníky strýce Sama“), tak i o naší zemi, kdysi krásné a milované. Je to virtuózní skladba zahraná na struně napjaté mezi travestovaným Máchou („ach zemi krásnou zemi vyprodanou“) a říkankou sršící divokými konotacemi („To nebude studený plamen / to bude mazec / kočka / vrabec / Hospodine dej ať se tak stane za našeho života / Howgh Tak jsem řekl / Amen“).
V přepólovaném světě je vše jinak, úděsnější: „Stáli jsme v studených frontách na banány / ale neznali jsme horké fronty na hraně velmocí.“ I sloky a verše uložené v paměti každého, kdo má rád poezii, poezii života, je třeba přepsat, aby na dnešek seděly. Nezval 1950: „Modré a bílé průvody mužů a žen, / červené šátečky pionýrů. / Mladý je ten, mladý je ten, / kdo bojuje za šťastný život s armádou míru.“ Směšné? Jak komu. Ale sotva je k smíchu Sýs 2015: „Zástupy chrtů a zástupy fen / červené šátečky bukanýrů / mladý je ten kdo rejžuje / mladý je každý režimista.“ Verše V. J. Picka, které zřejmě ve Zvonařově písňové verzi po sto letech inspirovaly Hrubína k nádherným slokám Jobovy noci, začínaly: „Čechy krásné, Čechy mé! / Duše má se touhou pne, / kde ty vaše hory jsou, / zasnoubeny s oblohou?…“ A u Sýse? „Ach Čechy krásné Čechy mé / prso lokajů se pýchou dme“, jak jinak, když přece „tekutý Čech“, pružný Čecháček, „obsluhoval anglického krále, čekal na medajli od starýho Procházky / lízal koule římskému papeži / voskoval kníry Vilémovi“, „stavěl nový svět v Akci Zet / a zas ho bořil v Akci Žet“, ba i „přísahal na Sion i na silon…“ Spáči připustili, že „je třetí Mnichov“ a že už „rozparcelována je česká krajina / země kde na jméno Ježíš / do bankomatu běžíš…“ Jaký to úžasný bankovní komfort pro klienty spáče na polštáři konta, probouzející se, jen aby konzumovali; a jaký to horor, vzpomeneme-li si na sloku z Bieblovy závěrečné básně sbírky S lodí jež dováží čaj a kávu: „Na druhé straně světa jsou Čechy / krásná a exotická země / plná hlubokých a záhadných řek / jež suchou nohou přejdeš na Jména Ježíš.“
Citované úryvky ze Tří vzkazů spáčům snad průkazně dokládají, jak jsou Sýsovy verše vrchovatě nasyceny nejrozmanitějšími, slohově často vzdálenými slovními a frazeologickými výrazy z minulosti i přítomna, z hovorové řeči i poezie, z politických a mediálních frází i z mudrosloví, z Písma i z argotu, ze všech slojí života i živoření, z jevišť i dějišť: na prknech Semaforu se hrála „Taková ztráta krve“, listopad oponou nejen divadel trhnul a je tu „taková ztráta paměti“; ale co víc, zdánlivě zbytečně dlouhé, až obžerné citáty ukazují, jak obrovská je absorpční způsobilost Sýsova volného elastického verše, který nepohrdne originální slovní hříčkou (jak taky když nejste zamilovaní, ale zamejlování; rejžuje – režimista), rýmem (Džugašvili Ševardšili Saakašvili / svorně věnce vili; Ježíš – běžíš; kecy – k deci) i alarmujícím nerýmem: Nezval pointuje Place du Tertre veršem „na jediném náměstí“, veršem, jenž se rýmuje s veršem „až se světu poštěstí“, Sýs burcuje nerýmujícím se a stylisticky i rytmicky vykloubeným veršem „na Míráku“, tj. na náměstí s dominujícím domem nikoli míru (který má v názvu), ale armády.
A jsme u úhrnného vzkazu spáčům: „Druhá světová je stará páka / žijeme před třetí.“ Ať se konečně proberou soustavně lakovaní „lidi / co dohlídnou leda na nejbližší vejplatu“.