FRANTIŠEK MRÁZ
Franz Werfel (10. 9.1890 Praha – 26. 8. 1945 Beverly Hills, Kalifornie) byl rakouský básník, prozaik, dramatik a publicista. Narodil se v židovské rodině, od roku 1917 žil ve Vídni. Je považován za zakladatele rakouského expresionismu, zejména v poezii. Jeho dílo obsahuje básnické sbírky, novely, romány a dramata.
Protože nejsem literární vědec, nemohu se zaměřit na rozbor a charakteristiku Werfelova literárního díla. Chtěl bych ale připomenout jedno jeho dílo, velice aktuální pro dnešek: V roce 1933 vyšel román Čtyřicet dní, popisující čtyřicetidenní odpor skupiny Arménů, usazených na hoře Musa Dagh nedaleko mořského pobřeží, proti útokům tureckých vojáků a četníků. Po objevení anglické válečné lodi Turci blokádu Arménů ukončili.
Motivem románu byla genocida Arménů Turky – letos si připomínáme výročí sta let od vyvraždění 1,5 milionů Arménů Turky. Je zajímavé, že Turci dodneška toto vyvraždění Arménů za genocidu nepovažují. Protože snad tato kniha vzdáleně připomínala vládcům říše plánované řešení židovské otázky, byla v nacistickém Německu zakázaná.
Náš národ si však musí vážit Franze Werfela za to, jak se postavil za naši zem v době, kdy se německý fašismus připravoval na válku. Jednou z prvních obětí měla být naše republika, kde žila silná menšina Němců. Anglie a Francie naši zemi obětovaly za jakési udržení míru v Evropě.
Tu zemi, o které nevěděla řada obyvatel Evropy, kde vlastně leží, představil Franz Werfel v článku Co Češi darovali Evropě, publikovaným v Paříži v září 1938. Chtěl bych na několika ukázkách zdůraznit údernost tohoto článku. Vycházím z překladu Hanuše Karlacha.
V úvodu ostrými slovy charakterizuje autor situaci našeho národa: „Už týdny je malý český národ vystaven útokům tak nelítostným, tak prohnaným, tak cynickým, jaké dějiny dosud nepoznaly. Celá Evropa přihlíží a v očích má děs. Jak hadím pohledem ochrnutá se diplomaticky kroutí a svíjí, zapřísahá vraha, aby se smrtelnou ranou ještě počkal… Stále znovu lze na Západě zaslechnout otázku: Kdo vůbec jsou ti Češi, kvůli jejichž životnímu problému se má znovu prolít oceán naší nejlepší krve? Je ten malý národ tak důležitý, aby byla znovu ohrožena existence celé bílé rasy? Je snad svrchovaně nezbytné bránit stát, který před mírovými smlouvami vůbec ještě neexistoval.“
Werfel zdůrazňuje, že podstata takových otázek spočívá ve skutečnosti, že Evropa o našem národě, o jeho úloze v dějinách nic neví, ačkoliv ve středu Evropy Češi žijí bez mála třináct století.
V dalším textu autor rozebírá osídlení Evropy před třináctým stoletím, kdy území dnešního Německa bylo osídleno Slovany. S nástupem germanizačního procesu, započatého v Německé říši za vlády franckých panovníků, byla likvidována řada slovanských kmenů. „Jeden jediný kmen se zachoval, dospěl do stádia národnosti, založil stát a dorostl do úrovně národa. Takový byl slavný a věčně čímsi ohrožený osud Čechů.“
Podtrhovaná je naše zeměpisná poloha, která zajistila naši existenci za velmi těžkých podmínek: „Čechy, obdélník na roh postavený, tento plochý kotel obkroužený zřetelnými hradbami pohoří, je vedle Brenneru nejvýznamnějším rozvodím Evropy… Vůle přírody, kterou nelze popřít, tu staví rozumnou mez německé expanzi.“
Naše území bylo ze severu trvale napadáno – překážkou pro útočníky byly naše hory: „Občas se ta imperialistická povodeň, bičovaná nejednou bouří, přes vlnolamy přelila. Zůstal po ní široký pás nemastné neslané sociální naplaveniny. To jsou takzvaní sudetští Němci.“
Werfel rozebírá poměry ve středověké střední a západní Evropě. Zdůrazňuje úlohu Čechů jako záštitu proti rozpínavosti germánských kmenů.
Vládu Karla IV., jednoho z největších renesančních panovníků, pokládá Werfel za zlatý věk českého národa. Do Prahy přichází řada významných stavitelů, umělců, profesorů ze zahraničních univerzit, působících na nově zřízené univerzitě.
Vyzdvižena osobnost náboženského génia Jana Husa, velkého reformátora, převyšujícího svou ryzostí reformátory, kteří jsou jeho následovníky. Husitské hnutí, které se roznítilo po jeho smrti, považuje Werfel za vrchol českých dějin.
Dějiny českého národa jsou autorem charakterizovány jako rytmus, daný střídáním krátkého vzmachu, prudkého pádu a dlouhého temna. Právě doba temna – porážka po třicetileté válce „darovala světu jiného etického génia, ušlechtilého českého bratra, velepedagoga a autora díla Orbis pictus Jana Amose Komenského.“
Závěr je strhující: „Jak dlouho má ještě po Západě obcházet ta bezelstná otázka: Kdo vůbec jsou ti nešťastní Češi, kvůli nimž se my šťastní tak znepokojujeme? Kdy konečně tisícinásobně zahřmí jasná odpověď: Češi bojovali za naši věc, a ne teprve posledních dvacet let, nýbrž celá století. Jestli teď nebudeme s fanatickou rozhodností bojovat za jejich věc, zpečetíme tím náš vlastní zánik.“