MAREK ŘEZANKA

Husův odkaz trochu jinak

Připomínáme si 600 let od upálení Mistra Jana Husa. Upáleno bylo v historii lidí více než dost – proč tedy zrovna toto konkrétní jméno vystupuje z ohně a dýmu hranice ještě v dnešních dnech?
Abychom odpověděli na tuto otázku, je paradoxně třeba, abychom se tolik nesoustředili na člověka samotného, ale na jeho odkaz. Oním odkazem, k němuž se mimo jiné hlásil T. G. Masaryk, je prosté hledání pravdy. Nejde o to, že by Hus měl vždy pravdu. Tu nemá žádný člověk. Podstatným je ale onen proces hledání a odpor proti vědomé lži.

Namísto hledání tvrdá disciplína?

Vezměme si, jak je na tom po sedmi stech letech naše vysoké školství. Místo zdravě sebevědomých moudrých lidí, kteří se nenechají ničím vydírat a ukazují novým generacím možné směry, zde máme „akademickou frontu“, která mluví jednotně to samé, hájí to samé a kráčí stejným krokem. Vzpomeňme si na „rudé karty pro Zemana“ v listopadu 2014 či na postoj našich akademiků ke konfliktu na Ukrajině.
K Husovi se vracíme stále znovu nejspíš i proto, že pravda nám hoří na hranici každý den. Jsme svědky mediální manipulace a novodobých honů na čarodějnice, ať již máme na mysli hon na Ivo Ištvana, radní Baborovou či na levici jako takovou (nebo jsme si snad nevšimli zpráv, které mluví o klidu na krajní fašistické a fašizující pravici, zato vyjadřují znepokojení nad „levicovým radikalismem“)? Tisíckrát nás mohou kompetentní osoby ve Francii (šéf rozvědky Christophe Gomart) či v Británii (britský ministr zahraničí Philip Hammond) ujistit, že žádné důkazy o ruské invazi nejsou, přesto se stále rojí „zaručené“ mediální zprávy, které tvrdí opak a šíří paniku. Špatné je, že punc pravosti těmto „zprávám“ dodávají i univerzitní pedagogové (například politik Ženíšek, který vyučuje v Plzni – jaký to paradox – politologii, tedy vědu, která má být apolitická a nemá tvrdit, co je či není správné).
Lidé jako Štětina mají dokonce tu drzost, že vykládají, že jsme s Ruskem ve válce.

Hrdost na vzdělání?

Jsme svědky nesmírné degradace našeho školství včetně toho vysokoškolského. Studium se proměnilo ve hmotný statek, na nějž upoutávají často silně sexistické – a vysokého školství nehodné – reklamy. Existují agentury, které za kulatý obnos nabízejí napsání závěrečné práce. Kritické myšlení se nepodporuje. V televizi nepokrytě zazní názor, že není třeba znát historická fakta, zato je ale důležité, aby „mladí věděli, co je nesvoboda“ (rozuměj: vše antiestablishmentové, zejména zavánějící levicovostí). Jak ale jinak může být člověk svobodným, než že zná a může se rozhodovat? A na základě čeho se rozhoduje člověk neznalý? Copak toto nebije do čí dostatečně?

Pár akademiků ještě našlo síly – a vzepřelo se nadnárodní smlouvě – TTIP. Kolik našich vysokoškolských pedagogů ale o ní vede se studenty debaty? Kolik jich požaduje, aby její text byl zveřejněn – a netutlán někde „pod lavicí“, aby pak již nebyl čas na úpravy?
Dopustili jsme, že solidarita je ve společnosti vnímána jako něco negativního, něco, za co je třeba se stydět – a co je dobré tak leda pro „socky“. Nechali jsme se rozštěpit a popohnat proti sobě, třebaže minimálně ekonomické zájmy by nás měly spojovat. Přijali jsme jako normu pohrdat těmi, kteří se dostanou na okraj společnosti. Již se ovšem nezabýváme příčinami, proč se tak stalo – a komu se to může stát zítra. Již zítra se to ale může týkat právě těch, kteří se dnes cítí neohrozitelní a kteří pohlížejí na druhé spatra. Mnohdy se neubráním vzpomínce na Neffovu ságu Sňatky z rozumu, konkrétně jeho Zlou krev. Vidím Nedobylovu snahu zašlapat odbory a odboráře pokud možno do země. Co si to ten Pilát jeden vůbec dovoluje, organizovat proti němu ty, kteří mají držet ústa a krok?
Dnes se pro jistotu o nějaké sociální otázce v 19. století neučíme. Organizování se považujeme za něco odporného a od akademiků očekáváme, že nás v tomto názoru utvrdí. Zaměstnanci přitom stále ještě mají možnosti, jak hájit svá práva. Vše ale troskotá na neschopnosti táhnout za jeden provaz. Neschopnosti vnímat sebe v rámci určitého organismu s tím, že pro funkčnost celého organismu je soulad jeho jednotlivých částí nezbytný.

Vyměňte jedince, systém jede dál…

Často úplně zapomínáme na fakt, že žijeme v nějakém systému – a že ten systém má své specifické – a přitom charakteristické projevy. Mezi nejmarkantnější patří maximalizace zisku úzkými skupinami (korporacemi) na úkor všech ostatních. Obklopuje nás systém, který odbourává cokoli sociální, neboť to je z pohledu nadnárodních korporací a dalších mocenských kruhů nepotřebná suť. Zájmy občanů se sunou na nějakou pátou kolej.
Pro establishment není žádoucí, abychom se pídili po systémových příčinách současné krize. Místo toho jsou nám až pod nos podsouváni zástupní viníci: Židé, Romové, obecně cizinci, muslimové. Nahoře se potom jako třešeň na dortu vyjímají komunisté či rovnou socialisté. Není nad to vědět, na koho pořádat hon. Jak už to ale bývá, většině obdobné hony nepomohou.

Abychom věděli, na kom si vylít svou frustraci a uvolnit ze sebe hrozny hněvu – jsou to především imigranti či příslušníci národnostních menšin, kteří se dostávají do mlýnice sociálního vyloučení jako první. Tato mlýnice tvoří ghetta, nezaměstnané, vyšší pravděpodobnost ke konzumaci návykových látek i kriminality. Podobná mlýnice však neslouží výhradně pro „cizí“. Semele postupně všechny bez rozdílu a jejím společným jmenovatelem je určité (možná poslední) stadium stávajícího systému. To, že budeme obracet naši zlobu proti sobě samým, tomuto systému vyhovuje – a dělá vše proto, aby tomu tak bylo – jak více rozvíjím ve své stati Komu (ne)pomoci na Alt Pressu (4. 6. 2015).
Nalháváme si z obou stran. Jedna strana tvrdí, že jsme se stali rukojmími střetu civilizací – a že hlavní hrozbou dneška je islám. Je tomu ale skutečně tak? Je to islám, který rok od roku pro kumulaci většího zisku zase o něco více rozevře nůžky mezi stále užší skupinou nejbohatších a v jednom kuse se rozšiřujícím zástupem zbídačených? Je to islám, který za sebou nechal několik zcela rozvrácených států? Mohl islám za invazi do Iráku a bombardování Libye? Může islám za přípravu smluv, které by byly mečem i štítem nadnárodních korporací a vlivných finančních skupin? Lze vinit islám z exekučních pastí? Z nastavení právního systému, z něhož může být člověk právem silně rozpačitý?
Jestliže si na výše uvedené otázky odpovíme záporně, je nasnadě, že je zapotřebí hledat jiné příčiny uvedených problémů.
Zastavme se u takové korupce. Máme se oddat dojmu, že stačí být poctivý a morální – a je po korupci? Žijeme ve zdravém systému s několika nemocnými jedinci, nebo snad v nemocném systému, kde ani zdraví jedinci nejsou schopni ho uzdravit? Tato otázka je zásadní, už proto, že se v nás mainstreamová média snaží vyvolat pocit, že korupci lze potřít legislativou.
Například Erik Best v rozhovoru s Václavem Moravcem (4. 4. 2012) na adresu korupčního jednání podotkl: „To je globální věc. To není jenom český fenomén a myslím si, že to je důležité pro pochopení té situace. Korupci nelze vymýtit v Čechách, když je to všude přítomná na Západě. A myslím si, že za posledních 20 let možná nejjasnější směr západní společnosti je globalizace korupce. To není jenom tady v Čechách, ta je všude a zvlášť ty mezinárodní organizace, které by měly to nějak znemožnit, to nedělají… Nejsem aktivista v tom smyslu, ale myslím si, že bychom měli se snažit tomu rozumět z tohoto hlediska. Že i v Americe ta korupce je velká, tam možná největší rozdíl je, že je to legální, že všechno je už odsouhlaseno Kongresem a možná tady jsme trošku zaostali v tom smyslu, že jsme ještě neuměli to všechno uzákonit. Ale na tom samozřejmě velice usilovně pracujeme.“
Dostáváme se pak znovu k samé podstatě stávající fáze kapitalismu. Fáze, která se snaží korupční mechanismy včlenit jako svou nedílnou součást – jako jednu ze svých životních funkcí.
Důvod, proč mnohokrát nedokážeme rozlišovat mezi pravicí a levicí tkví v tom, že levice přestala být protisystémová – a spolu s pravicí si osvojila podobné vzorce chování. Nenabízí tak alternativu – jen jakousi měkčí verzi kapitalismu, která však s vyhrocením sociálního konfliktu nebývale rychle tvrdne.
O moc lépe než první strana na tom není ani ta názorově opačná. Dochází jí sice, že antiislamismus není řešením, ale tváří se, že řešení poskytne náš systém. Neposkytne. Není garantem ani demokracie, ani multikulturalismu. Jeho základy mu v tom zabraňují, jeho podstata mu obojí znemožňuje podporovat. Je sice hezké, budeme-li se bít v prsa, kolik že jsme lidí zachránili – ale už nedohlédneme, kolik jich zůstalo napospas podmínkám zcela nelidským. Podmínkám, kterým jsme je vystavili naší zahraniční politikou. Politikou doprovázenou shazováním bomb a naváděním dronů. Politikou, která nezlepšuje sociální úroveň jednotlivých společností, ale která posiluje nenávist, úzkost a strach.
Právem se můžeme obávat, že mezi uprchlíky mohou přicestovat i bojovníci takzvaného Islámského státu. Mnohem pravděpodobněji však na naše území budou pronikat jinak. Nebudou riskovat neklidné vody a rozkymácená plavidla – nepřijdou v roztrhaných šatech a nemytí. Padnou jim obleky, budou cestovat pohodlně – a využijí nějaké naší systémové skuliny v podobě korupce.
Nezaměňujme Islámský stát s islámem. Našli bychom početné příklady, kdy bojovníci takzvaného Islámského státu Korán nečetli buď vůbec, nebo ho zahlédli toliko z rychlíku. Naopak, mezi jejich oběťmi jsou i pravověrní muslimové. Neocitli jsme se v řeži mezi muslimy a křesťany. Zato sledujeme válku, kdy naše bomby zasely nebetyčnou zášť, jejíž plody nyní sklízíme. Útok na Irák v roku 2003 měl údajně odvrátit hrozbu posílení terorismu s využitím chemických a bakteriologických zbraní. Irák v roce 2003 nikoho nijak neohrožoval – a jeho napadení je bezprecedentním zločinem. Umožnilo stávající strádání sta tisíců a milionů lidí. Je zde riziko, že by Islámský stát mohl disponovat jadernými zbraněmi. To má být ono slibované bezpečí? Za to jsme – proti vůli OSN – zabíjeli?

Zlo je jinde…

Neměli bychom dopustit, abychom se rozdělovali podle zástupných znaků, když naše zájmy jsou společné. Muslimové, křesťané i židé spolu mohou žít v míru. Žili tak v minulosti – a většina z nich po ničem jiném netouží ani do budoucnosti. Moc nálepkování a paušalizování však nelze podceňovat. Budeme-li stále dokola tvrdit, že všichni muslimové jsou zlí, docílíme toho, že se proti nám zatvrdí. I když to budou dělníci, učitelé, lékaři, úředníci, studenti, řemeslníci či zemědělci jako my. Budeme-li je kropit studenou sprchou otevřeného nepřátelství, jak to činí M. Konvička, budeme se spolu prát – a nadnárodní korporace bouchnou nejedno šampaňské. Rozhlédněme se, kolik muslimů je po světě Islámským státem ohroženo. Pak nám možná dojde zrůdnost Konvičkova postoje: „K uprchlíkům: já osobně ani se mnou spojovaná IVČRN nejsme proti pomoci uprchlíkům ze spřízněných kulturních okruhů, současně však odmítám islámskou imigraci. Důvodem je to, že islám, jako kultura a ideologie, vyhlásil všem ostatním kulturám neskrývanou válku. Lidé s tímto základem jsou potenciálním bezpečnostním rizikem. Naopak uprchlíci před islámem jsou s námi na stejné lodi, jsou to spojenci.“

Nejlépe je potřebné nechat utopit? Nějak tak likvidujeme náš sociální stát – tak proč bychom stejnou metodu neuplatnili proti těm, kterým činíme žití za hranicemi Evropy o něco nesnesitelnější?

Vytěsněme na chvíli z našich myslí mýty o „hodném a vyspělém křesťanství“ a o „barbarském zrůdném islámu“. Soustředit bychom se měli zejména na období kolonialismu. Za jeho symbol může klidně sloužit Maughamův kapitán Nichols (z knihy Odsouzen k útěku), jenž, ač poměrně omezený a nevzdělaný, se cítil být nadřazen všem kolonizovaným „podlidem“. Nemělo by nám unikat, že to byl Hitler, kdo se zhlédl právě v britském kolonialismu – a že tento kolonialismus přinesl mnoho utrpení a zvěrstev, která nás nyní děsí v podání takzvaného Islámského státu. Příčina – následek. Akce – reakce. My nenarážíme na konflikt dvou různých náboženství. Není to tak dávno, kdy inkvizice pořádala autodafé a kdy s ní žertovat po hříchu radno nebylo.
Mistra Husa si připomínáme jako reformátora. Možná že dnes můžeme říci, že se snažil reformovat nereformovatelné – ale jeho význam najdeme zejména v odkazu jeho učení. V tom, co mělo za následek husitské hnutí, za nímž dnes vidíme jen vypálené kostely a hrady – ale již vůbec nemluvíme o jeho dimenzi duchovní. O zpřístupnění Písma širší veřejnosti.
Tvrdíme, jak jsme dnes svobodní, kdo se ale z akademické sféry a ze studentstva odváží poukázat na zcela lživou prezentaci dění na Ukrajině? Kdo z nich se postavil proti podobě takzvaných církevních restitucí, kde dochází k prolamování hranice dané datem 25. 2. 1948 a kde se obchází První pozemková reforma z roku 1919? Kdo z nich si dovolí nesouhlasit s „jediným možným názorem“?

Všimněme si, jakým způsobem si Evropská unie řeže pod sebou pomyslnou větev udržitelnosti. Řecko nám slouží jako fackovací panák. Řecké občany jsme hodili přes palubu již dávno – a nyní se tváříme dotčeně, že někteří tonoucí hlasitě řvou. Jsou to nevděčníci. Nechtějí splácet dluhy vlivných finančních kruhů, které přece mají právo hazardovat. Stejně tak je žádoucí utrácet za zbraně. Jak je možné, že se ta „řecká lůza“ opovažuje vzdorovat a neplatit?
Jak se „naše“ akademická scéna staví k tomuto problému? Ano, máme se soustředit na lidi zahalené v šátcích. Pokud se ale zamyslíme nad zvěrstvy dnešních dní, možná dospějeme k názoru, že zlo je jinde.
Pokud se nebudeme učit poznávat fakta, budeme závislí na tom, co nám bude doporučeno, co oznámeno jako nezvratná pravda a co do nás bude napumpováno jako vědomí naší svobody. Člověk, jenž neví, však není svobodným. Jeho omezenost ho poutá úzkostmi a běsy. Činí ho závislým na droze v podobě oficiálního názoru.

Naše spálené hranice…

Na jednu stranu chceme být hrdí na své profesory a vnímat je jako autority, na druhou stranu vidíme ubohost řady z nich, kteří se poníží k čmárání sprostých obrázků na veřejných záchodcích či čtou základní fakta z papírků nebo tupě papouškují oficiální postoje establishmentu. Studentům se doporučuje nemyslet a nevybočovat. Myslící – profesoři i studenti – nejsou pro tento systém žádoucí. První mohou být kdykoli propuštěni pro „nepotřebnost“, druzí zase vyhozeni s tím, že něco „řádně nesplnili“. Ani si nevšimneme, že je něco v nepořádku. Dnešní hranice hoří bez zbytečných kouřových clon.
A tak ani nepostřehneme, že nám chybí to hlavní, čeho si můžeme cenit na husitství jako takovém. Tím bylo rozšíření vzdělanosti mezi lidi – čtení Bible po svém. Až příliš se dnes podřizujeme novodobým kněžím a tomu, co hlásají. Tím ale škodíme sami sobě – a na rozdíl od Mistra Husa, jehož tělesná schránka lehla popelem, ale vize přežily, my každý den pálíme své nitro, vize i sny. Na takové půdě pak nelze čekat, že by vyklíčilo cokoli pozitivního a žádoucího.